Vzpomínky na jeden den v Jeruzalémě - nedělní zamyšlení Magdy J., 22. neděle v mezidobí

Jen co jsem zavřela dveře za minulým školním rokem, vydala jsem se vstříc prázdninovým dobrodružstvím a první červencový týden jsem strávila na cestách po Izraeli a Palestině. Před odjezdem jsem si ještě rychle přečetla knížku Josi Kleina Haleviho Dopisy přes zeď, abych snad aspoň trochu rozuměla současné složité situaci v tomto regionu a zdrojům napětí mezi oběma národy. To jsem ovšem netušila, že z okna hotelu v Betlémě, jen několik set metrů za izraelsko-palestinským checkpointem, budu mít přímý výhled právě na tuto nechvalně známou stavbu, která se stala symbolem rozdělené země.

První kroky naší turistické výpravy vedly jak jinak než na Olivetskou horu, která se nachází vzdušnou čarou jen asi 600 metrů východně od jeruzalémských hradeb a nabízí turistům lačným poznání až ikonický pohled na celý starý Jeruzalém. Po kluzké kamenné dlažbě jsme pak z prudkého kopce sestupovali opatrně dolů, minuli jsme Getsemanskou zahradu a Lví branou vstoupili do Svatého města. Starobylá část Jeruzaléma, prostor o rozloze zhruba asi 1 km2, je celá obehnána kamennými hradbami, jejichž průměrná výška činí 12 metrů a průměrná šířka 2,5 metru. Samo město je pak rozděleno na muslimskou, židovskou, arménskou a křesťanskou čtvrť. Součástí hradeb je 34 strážných věží a osm bran, průchozích je však pouze sedm. Osmá brána se nazývá Zlatá a byla uzavřena v 16. století na pokyn sultána Sulejmana I. Důvodem se stala stará židovská tradice, podle níž by  touto branou měl vstoupit Mesiáš. Sulejman se tudíž rozhodl bránu zapečetit, aby tak Mesiášovu příchodu zabránil.

Vstoupíte-li do Jeruzaléma východní Lví branou a pokračujete-li rovnou za nosem, ocitnete se po pár metrech na Via Dolorosa, známé Křížové cestě. Podle křesťanské tradice tudy nesl Ježíš svůj kříž až na horu zvanou Golgota. Téměř kilometrová trasa cesty se ustálila v osmnáctém století. Má devět zastavení a další tři jsou k vidění uvnitř baziliky Svatého hrobu. Celá cesta je lemována nespočtem drobných přízemních obchůdků, kde vám zpravidla muslimští prodejci nabízí suvenýry různého druhu tak jako v centrech jiných turisticky lákavých měst světa. Na prohlídku Starého města jsem se už dlouho těšila, ale zároveň jsem se obávala davu turistů, který mi znemožní si památky v klidu prohlížet nebo vůbec pocítit jakýkoliv závan mocného genia loci. Ovšem všechno bylo jinak. Teploty kolem 40oC většinu poutníků odradily a ani krámky v tento den svá dvířka neotevřely. Předchozího dne totiž izraelská armáda provedla v řadě několikátou razii v palestinském uprchlickém táboře Džanín s cílem zničit ilegální sklad zbraní a munice. Během tohoto vojenského útoku zemřelo asi 12 Palestinců, přičemž jen u pěti bylo doloženo členství v radikálním islámském hnutí Hamás. Ostatní byli bohužel patrně civilisté. Na protest vůči tomuto zásahu jeruzalémští obchodníci stávkovali, a tak zůstala v tento den i Via Dolorosa prázdná.

První zastavení nás přivedlo ke dvěma kostelům, jeden připomíná soud nad Ježíšem a druhý bičování. Pak projdete pod obloukem „Ecce Homo“, minete u trojky rakouský hospic hlídaný ostrým zrakem po zuby ozbrojených mladých izraelských vojáků a vojaček a pokračujete do mírného kopce dál. Jednotlivá zastavení jsou označena na zdech domů latinskou číslicí a drobnější kovovou plastikou. Nápisy jsou v hebrejštině, arabštině a latině. U posledního venkovního zastavení, je to tuším deváté, nás průvodkyně Andrea Hrdličková upozornila na téměř dvoumetrový dřevěný kříž, který se v horkém koutě opíral o zeď. Vysvětlila nám, že se jedná o rekvizitu pro obzvlášť zbožné poutníky, kteří by si chtěli celou trasu projít s tímto břemenem na zádech. V našem případě by to ovšem znamenalo projít si Via Dolorosa hned znovu dvakrát. Nejdřív jaksi nanečisto číselnou řadou dolů (nevím, jestli i tyto metry se započítávají do poutě po stopách Ježíšových) a pak hezky regulérně 1 – 9. Nikdo z naší zpocené skupiny nevypadal dostatečně odhodlaně, až pak jedna spolucestovatelka naše váhání uzavřela za všechny slovy: „Mně stačí můj vlastní kříž, který ani tady jen tak neodložím.“ A šlo se dál.  

V dnešním úryvku z Matoušova evangelia říká Ježíš svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě.“ Tato promluva je reakcí na Petrovu řeč, která Ježíšovi rozmlouvá jeho prorocká slova o nadcházející potupné smrti v Jeruzalémě. Dialog se odehrává ve chvíli, kdy ovšem ani jeden z nich netuší, jakou podobu tato smrt na sebe vezme. Nemohou vědět, že půjde o ukřižování, a proto můžeme slovům o kříži rozumět spíše metaforicky. Ježíš nás učedníky upozorňuje, že cesta následování nebude snadná, nebude to takzvaná procházka růžovou zahradou, ale jistojistě nastanou chvíle tmy, kdy budeme váhat, zda jsme se na rozcestí svého života rozhodli správně či ne. Pomyslné kříže mohou vypadat různě, jedno však mají společné, jsou to těžká břemena, která jsme si v ideálním světě nevybrali, někdy jim ani nerozumíme a podlamují se nám pod nimi kolena. Protože však následovat znamená jít dál, nezastavovat se na dlouhou chvíli, sice občas upadnout, ale nezůstat dlouho ležet, pak se ze země zvedáme a svůj kříž neseme k následujícímu zastavení a pak ještě k dalšímu a dalšímu …

To poslední se nazývá ve Svatém městě Golgota a je součástí obrovského Chrámu Božího hrobu, kde si můžete vystát dlouhou frontu na „skalní hrob“, dnes spíš zděnou kapli. Ta je některými historiky považována za autentické místo Ježíšova pohřbu. Rychle dovnitř a za minutu zase ven, poutník se sotva stihne nadechnout, natož aby mu hlavou proběhla nějaká smysluplná modlitba. No a to je konec Via Dolorosa, pokud jste si křížovou cestu užili, přijďte někdy zas. Rozpačitý turista pak postává kousek stranou, kouše se do rtu a říká si, opravdu je tohle všechno? Ta cesta přece musí mít pokračování, nemůže skončit v jedné pidimalé kapli. Další zastavení se však nekonají. Nebo možná konají, ale už nejsou tak krásně a přehledně popsaná na zdech a mapách, vedou různými ulicemi různých měst a nabývají různých podob.

Večer jsme se vrátili do Betléma na hotel a chtěli jsme se v malé skupince ještě trochu projít po městě. Na recepci nás pak ovšem palestinský personál od procházky odradil, prý mladíci na protest proti událostem v Džanínu pálí u Banksyho holubice míru staré pneumatiky a vykřikují nějaká radikální hesla. Tak snad zítra. Zůstali jsme tedy poslušně ve svých klimatizovaných pokojích a mohli přemýšlet o vlastních křížových cestách tam a zase zpátky anebo vlastně tam a zase tam?

Na letišti v Tel Avivu jsem zahlédla reklamu na jakousi leteckou společnost, jejíž součástí byl slogan: „Cíl není jen místo, je to nový způsob vidění věcí.“ Petr to nemyslel jistě zle, když vnucoval Ježíšovi svou verzi jeho příběhu, nedokázal si ještě představit něco tak absurdního jako násilnou smrt nevinného člověka, notabene vlastního přítele. Ježíš mu však svou odmítavou reakcí možná až hrubě dává najevo, že nemá smysl malovat si věci na růžovo, je třeba zůstat věrný sám sobě, i když se už  připozdívá.