Nedělní zamyšlení Luboše Pejsara - 21. neděle v mezidobí

Když jsem psal tohle zamyšlení, tak jsem s výsledkem nebyl moc spokojený a uvažoval jsem, jak ho vylepšit nebo přepsat, protože jsem si myslel, že je až příliš nabroušené, prodchnuté nespravedlivou záští a zrcadlící až příliš mou osobnost. Ale poté, co jsem narazil na video, kde vystupuje Romuland Štěpán Rob, na stránkách www.stream.cz s titulkem „Jsou tu dvě pohlaví a tečka“, jsem se rozhodl, že své myšlenky ponechám v původní podobě. Ve videu mě nazdvihly některé výroky pana Roba. V první řadě stále se opakující nabubřelý nešvar, že osoby, které disponují nějakou „mocí“, se pasují do samozvaného odborníka, a že můžou zasahovat do vědních disciplín, aniž by jim rozuměli. Pan Rob, který si tak rád nechá říkat „otče“, říká, že „je tam asi všechno dohromady: psycholog, teolog, sexuolog…“. Pro příklad, aby bylo jasnější o co mi jde, použiju příměr: dokážete si prosím někdo představit situaci, že byste přišel nebo přišla k prodavačce do obchodu, aby vám napsala recept na lék, který vyléčí streptokokovou infekci, nebo aby vám provedla náhradu srdeční chlopně? Já tedy ne! Předem varuji, každého, kdo podléhá určitému kouzlu sociopatů. Následky jsou katastrofální. Doporučuji každému se podívat do publikací Roberta Hareho nebo Františka Koukolíka či Radkina Honzáka. Dále pan Rob říká, za celou církev (on myslí katolickou) a dokonce mluví za „starší bratry ve víře“ (tím myslí Židy), že v otázce pohlavní rozmanitosti, „jsme netolerantní“. Je to podivuhodná drzost hovořit za někoho jiného a utvářet tak obraz Boha lidem, kteří třeba nemají jasno ve svých niterných otázkách. „Tady jsou dvě pohlaví a tečka…ostatní se, tak--ňák doprovází a obejme“, říká. Upřímně mi naskakuje husí kůže, že by mě měl doprovázet a objímat zrovna pan Rob. Otázkou je, proč by měli být tito lidé doprovázení, a vlastně kam? Dále si kladu otázku, jak může osoba, která o manželství pouze jenom slyšela někomu radit, co dělat s manželstvím? Jak může osoba, která má zkušenost s celibátem radit někomu v otázkách sexuality? Nebo má pan Rob a mnoho dalších jemu podobných tak bohaté zkušenosti, že si to může dovolit? I to je možné.

Tak tedy zpět k mým myšlenkám. Jako východisko jsem si zvolil čtení z Pavla. Jako gay se zaměřím na problematiku odlišnosti a nespravedlnosti. Z Pavlova textu použiju myšlenky láskyplného vztahu.

Mezilidské vztahy jsou rozmanité: mohou být přátelské, rodinné, pracovní, formální, neformální, sexuální, i nepřátelské, rozvrácené, bolestivé, patologické a mnohé jiné. Pavel píše o dvou konkrétních vztazích: o partnerském vzájemném vztahu a o vztahu Boha ke světu jako analogii. Vidí mezi nimi souvislost a to především v situaci, kdy byli tehdejší křesťané ohrožování okolními společnostmi na životě. Pavel se ve většině dopisech zmiňuje o útocích na křesťany. Pochopil, že Ježíšův postoj jako Krista, za lidský život je více než hodnotný. V partnerství, které je v ohrožení na existenci díky vlivu druhých osob, je Ježíšův postoj příkladem, který je nanejvýš hodný následovat. Pavel se nebál hovořit o konkrétní podobě: partnerská láska je „podobná“ vztahu Ježíše k církvi (ke světu). Současná křesťanská etika, která je zaměřená na cíl, nepovažuje za cíl vztah jako takový, ale je soustředěna na kontinuitu života. Přitom některými osobami je prezentována jako bipolární forma protikladné struktury lidského těla a psychiky. Je prezentována jako konkrétní, jasná, a z mého pohledu bezbarvá nauka, bez chuti i vůně, bez rozmanitosti a bohatosti. (Dále bych doporučil velice inspirativní čtení od Zygmunta Baumana: 44 dopisů z tekutého moderního světa. Tento autor obohatil filosofii o termín „doba tekutá“.)

Pavel také říká, že podmínky, nebo jak bychom moderně řekli, pole, ze kterého vztahy a svazky vyrůstají, mají původ a ospravedlnění v lásce. Ta se pozná ve vydanosti jeden druhému. Je faktem, že milovat umí až na některé výjimky každý, bez rozdílu sexuální preference či osobnostní formy. Každý má Bohem dané právo tuto schopnost využít pro dobro a kvalitu svého života. O křesťanství se také říká, že má rádo pravdu, protože sám Ježíš je „Pravda“. Realita je mnohdy vzdálená tomuto ideálu a je spíš poznamenána bolestnou zkušeností, že pravda je ukryta za vrstvou, která slouží jako ochranný pancíř před druhými lidmi. Jedná se o rozmanité obranné mechanismy, které člověka brání před sebezničením a podporují tak pud sebezáchovy. Abych byl konkrétní: jako gay jsem si tím sám prošel, jako gay rozumím, že někteří gayové nejen v církvi (v církvi vnímám situaci ještě hůře nežli ve společnosti) se dokážeme vzepřít sami sobě a potlačit svojí vlastní identitu, zaprodat se lži, abychom se vyhnuli vyloučení, možnému opovržení a likvidaci na jedné straně a na druhé straně v tajnosti žít svůj život podle řádu vlastní osobnosti. Bohužel lidská psychika se utváří velice složitou cestou a výsledek takového procesu může být, ale i nemusí, i katastrofální. Tento stav je podobný schizofrenii.

Jako křesťan nabízím následující postoj k promyšlení: pokud někdo chce používat označení „katolický“ nebo „katolická“, či „křesťanský, křesťanská“, měl by se zavázat ve svém svědomí, že bude hledět na ostatní i na sebe v pravdě. Lidem bude přát dobro, možná i někomu vytvářet podmínky, aby se dobro stalo pravdou. Důvod je jednoduchý: pokud je Bůh Otcem, tak je otcem všech a každý člověk je tak sourozenec.

Mnohokrát jsem rozvažoval nad sňatky dvou osob. Sám se na něj připravuji. Církev toleruje sňatky mimo církev. Ve většině případech netoleruje neheterosexuální svazky. Někteří kněží jsou odvážní a nařízení nežehnat nerespektují, za to Bohu díky. K tomu bych rád dodal, že jestliže není Božím dětem (tj každému člověku) dopřáno, aby mohly prožívat (po vzoru Pavla) analogický vztah Krista k církvi, je to tragédie a neštěstí. Božím dětem je upíráno poznat fakticky božskou lásku. Kultura a náboženství tak vytvářejí nespravedlivé pole, které se propíše do osobností konkrétních lidí. Hrozí, že člověk psychologicky nedozraje a zůstane zabržděný.  Ale, a za to Bohu díky, člověk má možnost se vzepřít a bojovat za prosazení toho, co mu náleží, co je jeho existenciálním nárokem. Samotným vzorem je jistě Ježíšův příklad.

Všem přeji dobro a požehnání.