Římskokatolická farnost
Stará Role
"Pojďte ke mně všichni..."
(Mt 11,28)
Drobečková navigace

Úvod > O farnosti > Aktuality > Nedělní zamyšlení Miroslavy D. - 4. neděle v mezidobí

Nedělní zamyšlení Miroslavy D. - 4. neděle v mezidobí



Datum konání:
31.1.2021

EVANGELIUM Mk 1, 21-28

   V městě Kafarnau vstoupil Ježíš v sobotu do synagógy a učil. Žasli nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé Zákona.
   V jejich synagóze byl právě člověk posedlý nečistým duchem. Začal křičet:
Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Svatý Boží!" Ale Ježíš mu (to) přísně zakázal: „Mlč a vyjdi z něho!" Nečistý duch posedlým zalomcoval a s velkým křikem z něho vyšel.
   Všichni užasli a ptali se jeden druhého:
Co je to? Nové učení - a s takovou mocí! I nečistým duchům poroučí, a poslouchají ho!" A pověst o něm se hned roznesla všude po celém galilejském kraji.

 

Pro současného čtenáře není text úryvku Markova evangelia o vyhánění nečistých duchů snadný k pochopení. Jak vysvětlím někomu příběh o zlých duchách, aniž bych se dostala do konfliktu se svým rozumem?

K výkladu problému nemocí způsobených posedlostí nečistým duchem existuje dvojí zcela rozdílný přístup: jeden na základě víry připouští možnost posedlosti nečistým duchem, druhý přístup tuto možnost popírá s tím, že termíny posedlost a nečistý duch jsou vykládány jako „archaická pojmenování“ jiných chorob – epilepsie, hysterie – zcela přirozeného původu.

Evangelisté výslovně rozlišují mezi přirozenými nemocemi a stavy posedlosti nečistým duchem. Například evangelista sv. Matouš je při jedné příležitosti (Mt 4,24) vypočítává: „… různé druhy nemocí a spolu s nimi posedlost nečistým duchem, náměsíčnost, ochrnutí.“

Pojem „nečistí duchové“ měl ve starozákonní a novozákonní době mnohem širší význam, nežli jej chápeme dnes. Nečistota ve Starém zákoně neznamená nedostatek hygieny, ale kultickou nečistotu, něco, co patří do oblasti vzdálené Bohu a je s jeho vůlí neslučitelné. Něco, co by nemělo být, něco nepatřičného. Nečistý je v rozporu s tím, co je svaté. Tělesné vady či duševní pomatení mohou činit osobu nečistou ve smyslu neúplnosti, nedokonalosti či porušení. Být nečistý znamenalo nacházet se vzdálen od Boha ve smyslu nedokonalosti morální i nedokonalosti tělesné.

Pro všechny národy předkřesťanského starověku platilo, že nemoc byla vnímána jako oddělení od Boha nebo bohů, jako trest za osobní provinění, za překročení morálních norem. Bylo tomu tak u  polyteistických náboženství Řecka a Říma, Asýrie a Babylónie. Asyrské texty psané klínovým písmem uvádějí, že nemoc byla především hříchem, mravním poskvrněním. Překročení mravního zákona v Asýrii je chápané jako vzpoura božské moci, představuje hřích a ten je trestán odnětím dobré pohody, bolestí nebo dokonce chorobou. Nemoc byla mravní poskvrna, která postiženému bránila v účasti na veřejných náboženských obřadech. Existovaly tři druhy „patogenního trestání“ bohy za překročení zákona: 1) přímý zásah rozhněvaného boha, 2) „odvrácení“ božstva a ponechání člověka napospas sama sobě, takže se stává kořistí zlých duchů ustavičně působících kolem člověka a 3) očarování kouzelníkem. Tímto bylo dáno i zaměření a struktura asyrského a babylonského lékařství. První ošetření nemocného spočívalo v rituálním úkonu připomínajícím zpytování svědomí. Na asyrských destičkách jsou popsané dotazníky, které připomínají katolická zpovědní zrcadla: „Popudil jsem otce proti synovi? Popudil syna proti otci? Popudil přítele proti příteli? Lhal? Pochleboval?“ Tímto jednotvárným i pestrým způsobem prohledával kněz u domnělého hříšníka nejjemnější záhyby jeho svědomí a prošetřoval jeho skutky. Z obšírných dotazníků můžeme dobře poznat asyrskou morálku. Výsledek dotazů mohl být kladný nebo záporný.  V kladném případě se nemocný přiznal k nějakému mravnímu přestupku, byla tím objasněna bezprostřední příčina jeho bolesti a bylo možno přistoupit k usmiřujícímu aktu: exorcismu, obětnímu daru, modlitbě, rituální oběti. Pokud ale nemocný nedokázal ani při nejlepší snaze odhalit ve svých myšlenkách pochybení, vznikla tísnivá situace, kterou bylo nezbytné řešit obřadem věštění, který se pokoušel odhalit skrytou příčinu nemoci.

 Rovněž na území Izraele je ve starších starozákonních textech nemoc vnímána jako trest. Teprve v knize Jób se poprvé objevuje myšlenka, že nemoc nemusí být důsledkem osobního provinění. Starý zákon ale na rozdíl od skoro celé literatury starého Orientu hovoří o zlých duchách mimořádně střídmě. Vždy způsobem, který nezavdává Izraeli žádnou příčinu k duchovnímu dualismu.

Ve starověkém Řecku v době Homéra bylo pojetí příčin nemoci stejné jako u Asyřanů, jen se více kladl důraz na tělesné stigma nemoci. V Řecku se jako první v dějinách lidstva začala postupně prosazovat medicína založená na přirozených příčinách nemoci. K poznání možných přirozených příčin nemocí přispěli stále dokonalejší metody pozorování přírody a tělesných projevů člověka. Za zakladatele této medicíny vysvobozené z nábožensko - spiritistických léčebných praktik se považuje Hippokratés.  V době antického polyteismu nebylo snadné prosadit tvrzení, že za nemocemi nestojí rozmary bohů, zlé mocnosti nebo démoni, nýbrž přirozené biologické příčiny. Hippokratés zdůrazňoval, že nemoc není trestem, ale spíše přirozeným důsledkem prostředí, v němž člověk žije, stravy a životních návyků.

.

Myslím, že v kontextu názorů starověkého světa na původ a způsoby léčení nemocí již nepůsobí líčení vyhánění zlých duchů Ježíšem tak nepochopitelně.

Ježíšovo pojetí nemocí a uzdravování bylo ve své době nové, radikální nejméně ve třech ohledech:

1) Ježíš na více místech evangelií popírá příčinnou souvislost hříchu a nemoci.

2) Ježíšovo pojetí lásky k bližnímu mění způsob péče o nemocné. Láska v křesťanství je láskou k bližnímu, charitas či agapé. Toto pojetí se lišilo od názorů Hippokrata. V hippokratovském spise De arte (O umění) čteme: „Medicína je umění zbavit nemocné jejich neduhů, zmírnit těžké záchvaty vyvolané nemocí a zdržet se ošetření u těch osob, které jsou již plně v moci choroby, neboť je známo, že tentokrát umění lékařské nezmůže zhola nic.“ Hippokratovsky orientovaný lékař považoval za svou povinnost neošetřovat nevyléčitelně nemocné, tzv. beznadějné případy. Ještě v 3. století po Kristu se Origenes v polemice s Celsem (novoplatonik, odpůrce křesťanství) zmiňuje o nemocných, kteří byli „tak podlomeni chorobou a tak na tom byli zle, že svědomí by bránilo rozumnému lékaři poskytnout jim ošetření.“ Pohanský lékař nebyl schopen tuto hranici překročit. Ježíšova slova jsou základem nového přístupu k nemocnému člověka. „Pane, kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení a přišli jsme k tobě? … Amen, pravím vám: Protože jste to učinili jednomu z mých nejmenších bratří, mně jste to učinili.“ (Mt 25,39-40) Nemocný musí být ošetřen především jako člověk, který je bezmocný a potřebuje pomoci, a ne pouze jako přítel nebo klient, který má být předmětem účinné technické pomoci. Toto pojetí péče o bližní v křesťanství vedlo od 3. století k rozvoji sítí nemocnic a dalších zařízení pečujících o potřebné.

3) Ježíšovo poselství o spáse a věčném životě dalo v péči o tělo a duši člověka nový obsah slovu naděje. Předkřesťanské uvažování o naději obvykle začíná u mýtu o Pandoře, která dostala od Boha Dia dva dary: zvídavost a záhadnou skříňku, kterou nesměla nikdy otevřít. Pandora zpočátku odolávala, ale skříňku nakonec otevřela. Ze skříňky se do celého světa rozlétli démoni veškerých lidských trápení, muk a nemocí. Při pohledu na tu hrůzu se Pandora snažila skříňku co nejrychleji zavřít. V tom spěchu ovšem ihned nepostřehla, že na jejím dně zůstala naděje. Z dostupné mytologie není jasné, zda naděje unikla, nebo zůstala na dně skříňky. Také překvapivě není z mýtu jasné, zda naděje byla cosi pozitivního, co mělo uniknuvší démony vyvážit, nebo zda byla, stejně jako vše uniklé, také démonickou negativní silou.

Význam slova naděje byl helénistickém světě i v dalších staletích vnímán  rozporně, až negativně. Sofokles popisuje naději jako lidskou slabost, která pouze prodlužuje lidské utrpení. Platon považuje naději za „pošetilého rádce“ a Euripides za „prokletí lidstva“. O více než tisíc let později mnoho dalších mimokřesťanských myslitelů, např. Friedrich Nietzsche považuje naději za nejhorší zlo lidstva. Německý psycholog a sociální kritik Benjamin Walter varoval, že „ten, kdo žije z naděje, zemře na hlad“. V křesťanském myšlení však trvale  zůstala naděje vždy jako jedna ze tří centrálních ctností.

Naděje pacientů bývala medicínou soustředěnou zejména na somatickou stránku pacienta podceňována. Medicína se začala poskytováním nebo ubíráním naděje, měřením naděje a rozlišováním druhů nadějí zabývat více až v posledních desetiletích. Naděje u lékařů a zdravotníků je zcela přehlížena i v současnosti. Zdrojem naděje pro zdravotníky mohou být nové výzkumy, úzdrava pacientů, o které se starají, a řada dalších skutečností. Naděje je problematická v oborech, kde ji lékaři nemohou poskytnout a příběhy pacientů nekončívají dobře. Jak vypadá naděje, která nic neočekává? Možná trochu napoví výrok Václava Havla: „Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“

 

 

 

zdroje:

Evangelium podle Marka, Petr Pokorný, Český ekumenický komentář k Novému zákonu, Česká biblická společnost, Praha 2016

Sacra pagina,  podle Marka, John R. Donahue, Daniel R. Harrington, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2005

Dějiny medicíny, od starověku po současnost, Roy Porter, nakladatelství Prostor 2015

Naděje v medicíně, R. Ptáček, P. Bartůněk, nakladatelství Grada 2021

Nemoc a hřích, Pedro Laín Entralgo, nakladatelství Vyšehrad 1995