Zamyšlení paní Petry P. na slavnost Narození Páně

EVANGELIUM Jan 1, 1-18
Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.
Začátek svatého evangelia podle Jana.
Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh.
To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život, a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle.
Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo, a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali.
Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.
Jan o něm vydával svědectví a volal: "To je ten, o kterém jsem řekl: 'Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.' "
Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milosti: Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišla skrze Ježíše Krista.
Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu.

Zamyšlení:

               Možná Vás hned po přečtení textu napadlo, že termín „slovo“ je něčím jiným, než jak ho dnes chápeme. V textu je napsáno s velkým písmenem, ale to asi nebude jediná odlišnost. Co tedy tento termín označuje? Všimněme si, že tento termín je hned v prvním verši třikrát vyjmenován. V hebrejské tradici, ve které byl tento text napsán, se to nejdůležitější kladlo na začátek textu a pokud se nějaké slovo opakuje, je tím zdůrazněn jeho význam. Jako by ho pisatel chtěl vyzdvihnout a čtenáře upozornit, že toto je klíč k celému textu. K evangeliu, jehož obsahem je zjevení Slova ve světě. Ve světě, který víc miluje tmu než světlo.

               Jan ve svém prologu spojuje dva světy. Svět řecké filozofie a hebrejský svět a zároveň obojí v jiném světle, z jiného úhlu pohledu. Obojí se pokusím v následujících řádcích vysvětlit. Prolog začíná: „Na počátku bylo slovo, to slovo bylo u Boha, to slovo bylo Bůh. … Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ Pro nás asi neuchopitelné slovní spojení. Slovo se stalo tělem. Evangelium bylo původně napsáno v řeckém jazyce, kde je užit termín: Logos, který máme přeložen jako slovo. Význam tohoto slova je však výrazně širší – může to být: symbol božské stvořitelské moci,[1] vyšší řád, ale i smysl, smysluplný řád, zákon, zákonitost, princip, pojem, definice, myšlenka. Zkusme si tyto významy dosadit do textu Janova evangelia, místo termínu „slovo“: Na počátku byl smysl, tento smysl byl u Boha, tento smysl byl Bůh…. Smysl se stal tělem a přebýval mezi námi… nebo: Na počátku byl zákon, tento zákon byl u Boha, tento zákon byl Bůh.. zákon se stal tělem a přebýval mezi námi….atd.

               Termín logos byl poměrně hodně používaný právě v antické filozofii. Herakleitos používá termín logos v mn.č. – v následujícím textu (zlomek B1):

Vůči řeči, která zavazuje - vždy - nechápající jsou lidé,

jak předtím než ji slyšeli,

tak poté, co uslyší prvně.

Ačkoliv se všechno děje podle této řeči,

podobají se nezkušeným,

když zakoušejí taková slova i díla,

jaká já vykládám,

               Lidé zmiňovaní v těchto Herakleitových verších pravděpodobně slyší, ale ta slova nechápou. Zmiňovaná řeč je závazná, je důležitá a lidé jsou nechápaví. Řeč je pro ně nesrozumitelná, nechtějí ji chápat, nebo pro ně není důležitá? Slovo: „vždy“ vyjadřuje stav posluchačů - byli nechápaví, jsou nechápaví a budou nechápaví. Verš pokračuje: „jak předtím než ji slyšeli, tak poté, co uslyší prvně”.  Zůstávají nezměněni onou řečí. Jsou stále stejní, a řeč na ně nemá vliv. To znamená, že za normálních okolností má řeč mít vliv, má ovlivňovat, odhalovat jak se věci dějí. Toto byl drobný exkurz do řecké filozofie, přibližně do 6.století př.n.l. Termín logos samozřejmě najdeme u více filozofů a ve více filozofických školách, např. stoikové jej pojali jako řetěz příčin, který určuje běh lidského života. Výše zmíněný text, je pro ilustraci.

               Zmiňovaný klíčový řecký termín logos by v hebrejském světě Starého zákona zněl – davar. I v hebrejštině davar znamená jak slovo, tak i věc, záležitost a událost.  Balabán píše: Davar je oslovení – dění – činění – skutkování.[2] Významově je však mnohem dynamičtější než náš výraz „slovo“ Hebrejský výraz znamená konkrétní, aktuální, aktivně živá věc. Ve Starém Zákoně se slovo děje. Jistě známe slovní obrat u proroků, kteří říkají: „Stalo se ke mně slovo Hospodinovo“. Čili slovo se děje. Opačně uchopeno dění a události mohou být chápány jako Boží slovo. Filozofování o logu bylo v Ježíšově době velmi živé. Filon Alexandrijský, který působil na počátku prvního století po Kr. napsal alegorický výklad prvních kapitol Bible. Božský Logos – výrok, slovo či myšlenka – je podle něho základním prostředkem božího působení na člověka a na svět. Logos určuje řád stvoření.[3]

               Slovo je tedy něco co se děje, má v sobě sílu a je to tvůrčí moc, se kterou jsme seznámeni hned na prvních řádcích Bible – v knize Genesis, která hebrejsky nese název B´rešít – což znamená: „Na počátku“. Jan ve svém prologu přímo odkazuje na tuto knihu. Řecká mytologie uvádí na počátku souboje bohů a výsledkem tohoto zápasu je vznik světa. Biblická zpráva o stvoření podává jiný odkaz. Odkazuje právě na Slovo. Na Boží tvůrčí moc, která se děje formou slova. Člověka tvoří Bůh ke svému obrazu. A tak první, co má člověk udělat - pojmenovávat zvířata. Vytvářet slova a těmi slovy dotvořit svět. Bůh člověka zve, ke svému tvoření a také mu dává úkol vytvářet slova, pojmenovávat.

               S Genesis je propojen Janův prolog. Bůh tvoří slovem. A nyní se slovo stává tělem. Jan navazuje na hebrejskou tradici – odkazuje však k novému počátku, který vnímá ve vtělení logu. Jedná se o Boží sebe-sdílení, to co Bůh chce říci, říká v osobě Ježíše. Bůh chtěl být pro člověka pochopitelný, chtěl, aby ho člověk vnímal a tak se stal člověkem. Díky tomuto vtělení Bůh mohl mluvit a konat „polidsku“, srozumitelně pro lidi. Nepřišel v přestrojení za člověka – jako král, který jde v přestrojení za chudáka, mezi prostý lid, vyzvědět co si o něm myslí. On se stal člověkem. Jak se to stalo, Jan nerozvádí. „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ Co Ježíš konal a říkal je náplní všech evangelií, i zmiňovaného Janova evangelia. Jan, svým prologem, chce na toto sdělení čtenáře připravit. Dává mu tedy klíč, k celé zvěsti.

               A tak celé dějiny spásy jsou vlastně dějiny působení Božího slova. Bůh působí skrze své slovo hned na počátku, ve stvoření, pak v Tóře, prorocích a spisech. A nyní skrze Ježíše, který je vtěleným slovem. V dovětku se dovídáme o milosti a pravdě, které staly skrze Ježíše Krista a jsou nad Zákon (Tóru), kterou zprostředkoval Mojžíš.

               V podobenství o rozsévači je rozséváno Slovo (Mr 4 a Lk 8). Z podobenství je zřejmé, že ne všichni jej přijmou, pochopí (ostatně podobně se o Logu vyjadřoval i zmiňovaný Herakleitos)

               Ježíš nám zprostředkovává cestu k Bohu Otci. Bůh nejdříve slovo mluví a pak ho vtěluje. Toto slovo je světlem. Světlem, které osvěcuje, aby to, co je ve tmě, mohlo být viděno. Ježíš byl takovým světlem, které mělo pomoci člověku prozřít. Vidět svět a Boha z jiné perspektivy (Jan 8,12 Ježíš k nim opět promluvil a řekl: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“). Ježíš je zdrojem světla a života. Vše výše uvedené dává nový význam textu ze Žalmu 119,105, kde se píše: „Světlem pro mé nohy, je tvé slovo, osvěcuje moji stezku.“ (V hebr. je užit termín davar)

               Text prologu Janova evangelia dává tedy SLOVU velký význam, slovy se svět děje, slova mají moc. Ne nadarmo bylo slovo spojováno s výrazy jako je smysl, řád, zákon... Skrze slova se děje i náš svět – manželství, různé smlouvy a dohody se dějí prostřednictvím slov. Slova i dnes mají velkou moc. Pomocí slov se přibližujeme i oddalujeme druhému člověku. Pomocí slov žijeme s druhými lidmi. Slova vlastně stále utváří nás a náš svět. Co říkáme je důležité. A spojení slova a světla se jeví jako ideální. Do slov, která nás obklopují potřebujeme světlo, které nám pomůže se v záplavě slov vyznat a moudře mluvit. Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost. (Ef.4,29) Přeji vám, v tento vánoční čas, aby světlo osvěcovalo vaši stezku, vaše dny a vaše životy. A tak s modlitbou končím, a prosím: „Nechť máme v následujícím roce ta správná slova a světlo, které nám realitu nasvítí z různých a nových úhlů.“

S přáním pokojné doby vánoční Petra Pospíšilová

Zdroje:

BALABÁN, Milan. Hebrejské člověkosloví. Praha: Herrmann, 1996.

BECKER, Udo, Slovník symbolů, Praha 2002, Portál, ISBN 80-7178-612-8.

KUBÁČ, Vladimír, Člověk před Boží tváří, Praha 2016, Vyšehrad, ISBN 978-80-7429-754-0.

KIRK, Geoffrey Stephen, RAVEN, John Earle a SCHOFIELD, Malcolm. Předsókratovští filosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Přeložili Filip Karfík, Petr Kolev a Tomáš Vítek. 1. vydání. Praha: OIKOYMENH, 2004. 664 s. ISBN 80-7298-110-2.

PÍPAL, Blahoslav. Hebrejsko-český slovník ke Starému zákonu. Třetí vydání. Praha: Kalich, 1997. ISBN 80-7017-121-9.

PORSCH, Felix. Evangelium sv. Jana. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1998. Malý stuttgartský komentář. ISBN 80-7192-262-5.

POKORNÝ, Petr. Literární a teologický úvod do Nového zákona. Praha: Vyšehrad, 1993. ISBN 80-7021-052-4.

POKORNÝ, Petr. Řecké dědictví v Orientu: (Hélenismus v Egyptě a Sýrii). Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993. Oikúmené. ISBN 80-85241-50-1.

SLÁMA, Petr. Tanu rabanan: antologie rabínské literatury. Praha: Vyšehrad, 2010. Světová náboženství (Vyšehrad). ISBN 978-80-7021-722-1.

http://www.fysis.cz/Herakleitos/uvod.htm

http://www.farnostsalvator.cz/kazani/151/2016-01-03

[1] BECKER, Udo, Slovník symbolů, Praha 2002, Portál, ISBN 80-7178-612-8, S. 265

[2] BALABÁN, Milan. Hebrejské člověkosloví. Praha: Herrmann, 1996. 

[3] POKORNÝ, Petr. Řecké dědictví v Orientu: (Hélenismus v Egyptě a Sýrii). Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993. Oikúmené. ISBN 80-85241-50-1. S.164