HNUTÍ PRO CO? Proč se hovoří o fašizaci české katolické církve

Prolog k článku …

Děkuji PhDr. Václavu Němcovi za upozornění na článek, který s laskavým svolením autora (Mgr. Jakub Jinek) publikujeme na našich farních webových stránkách.

Článek byl napsán pro katolická periodika, ale dosud jimi nebyl přijat. Domníváme se, že informace obsažené v článku si zaslouží pozornost.

Článek publikujeme s přáním, aby si čtenáři směli připomenout, že odkaz ThDr. Josefa Zvěřiny a jeho díla: „Odvaha být církví“ je stále živý.

Vladimír Müller, farář

Hnutí pro co?

Proč se hovoří o fašizaci české katolické církve

Je pochopitelné, že v čase krize dochází k přeskupování politických sil a názorů. Pod tlakem změněných podmínek politici, strany i jejich voliči přehodnocují svoje dosavadní postoje a snaží se zaujmout okolnostem přiměřenější pozici. Uvnitř církve, tedy instituce, která přestála všechny dějinné zvraty posledních dvou tisíc let, obvykle očekáváme naopak stabilitu v postojích i ve volených řešeních, neboť se vždy, bez ohledu na konjunktury a krize, soustředila spíše na to, co je stálé a podstatné.

Přesto se zdá, že dnes dochází k názorovému přeskupování i uvnitř české církve. Význačná skupina, která po léta patřila do jejího hlavního a obecně přijímaného proudu, totiž Hnutí pro život ČR (HPŽ), se postupně ocitá na krajní politické pravici. Vrcholní představitelé hnutí, předseda Radim Ucháč a místopředsedkyně Zdeňka Rybová, se stali členy hnutí DOST (píši podle pravidel psaní českých zkratek), považované za pravicově extremistickou. Tím, jak se domnívám, vykročili mimo církevní hlavní proud.

Dotyční by tento svůj krok (tj. přistoupení k DOST) skoro jistě interpretovali jinak. Poukazovali by zejména na dvě věci: na to, a) že DOST není krajně pravicové hnutí, že vlastně vůbec není nikterak extrémní. Z. Rybové ve zdravici sněmu DOST uvádí: „[požadavky DOST] neobsahují vlastně nic, co by mělo konfrontaci probouzet“. V okruhu signatářů DOST narazíme na celou řadu podobných výroků a ohrazení (např. L. Bátora, R. Malý).

b) Argument HPŽ má ale i druhou stranu: politiku DOST stojí za to z katolických pozic podpořit. Cituji opět Rybovou: „DOST v tom nesnadném úsilí o změnu, resp. o návrat ke kořenům, není sám. Je nám v Hnutí Pro život ČR ctí, že patříme mezi spřátelené subjekty a já jsem osobně, zvláště po posledních událostech v kauze pana Ladislava Bátory, hrdá na to, že jsem signatářkou tohoto manifestu.“ Přistoupení k jednoznačně profilovanému hnutí je představeno jako logický krok v rámci katolické politiky soustřeďující se právě na to, co je stálé a podstatné. Vstup do DOST tedy podle této logiky nic nemění na postojích HPŽ, nýbrž je pouze konsistentním využitím politického nástroje k dosažení původních cílů.

Pro zobrazení celého textu klikněte na šedivý odkaz "celý článek" o řádek níže.

Legalismus a manipulace

Obě tyto výhrady jsou však neudržitelné, jak ukáži v následujícím textu, neboť a) DOST je skutečně extremistická organizace; b) jeho využití k politickým účelům HPŽ je nelegitimní.

Extrémnost DOST lze věcně dovodit i přes usilovnou snahu jejích představitelů nevybočit výslovně ze zákonného rámce. Právě tato snaha neříci nic závadného je prvním dokladem extremismu. Prohlášení DOST předkládá soubor hodnot, které sice ve svém celku nikdo nezastává, které však jistě vyjadřují jakousi vágní představu, která může vzbudit pozitivní emoce. Tato vágnost nabývá až fantastických rysů. Představíme-li si „profil“ uvažovaného sympatizanta DOST podle jednotlivých bodů deklarace (rodina, nestejnost muže a ženy, právo rodičů na vlastní výchovu dětí, presumpce neviny = neexistence extremismu, národ a vlast, role náboženství, západní anticko-křesťanské kořeny, relativní hodnota lidských kultur, nedotknutelnost soukromého vlastnictví), vyvstává spíš než konkrétní voličský typ jakási vybájená postava, která neodpovídá žádným skutečným zájmům, s níž se však dezorientovaný jednotlivec může snadno identifikovat, asi tak jako se hráč fantasy hry identifikuje třeba s postavou udatného hraničáře. Velmi to připomíná marketingový tah, který na poli šoubyznysu úspěšně uplatnil D. Landa – stylizací do představitele jakési neurčené, ale tušené sféry duchovnosti a řádu.

Tato strategie je zjevně manipulativní, jak to jasnozřivě dovodil Ernst Gellner pro nacionalismus. Nacionalismus předchází národ, stejně jako antisemitismus předchází skutečnou nenávist k židům a stejně jako představa hrdého hraničáře předchází skutečného nacionalisticky-konzervativního extremistu. Představa spoluvytváří skutečnost – to je známá sociologická teze, jejíž znalost je v tomto případě zneužita k manipulativním účelům. To, že nejde o pouhý populismus ve smyslu oslovování davu, ale o nebezpečnou extremistickou manipulaci, dokazuje nejen neexistence lidí s deklarovanými zájmy, ale také historické paralely: nacistické Německo, země bývalého Sovětského Svazu a částečně též Jugoslávie – zde všude nevznikly konflikty a genocidy ze skutečně sdílených přesvědčení ve společnosti, ale byly uměle vyvolány a manipulativně podněcovány elitami.

2) Přítomnost této strategie potvrzuje rovněž zatvrzelý legalismus spojený s hraným překvapením z negativních reakcí veřejnosti. Předstírané nechápání ve stylu: Co proti mně máte? předvedl zmíněný Bátora i jeho různí ochránci včetně Václava Klause a výslovně to opakuje rovněž Rybová (viz výše). Legalismus byl opět známou strategií totalitních stran před převzetím moci.

3) Tomuto legalismu je vlastní jakási systematická zapomnětlivost: zapomíná se nejen na to, kým je skutečně můj druh ve zbrani (např. příslušníkem Národního sjednocení či jiných otevřeně antisemitských organizací), ale také na dějinné události, včetně osobní minulosti některých svých protagonistů. K tomu patří systém nenápadné selekce: mezi totalitami se jmenuje pouze komunismus, dokument se neodvolává na lidská, ale pouze občanská práva atd. Jak bylo opakovaně upozorňováno (Leo Pavlát, ČRo 6, 23. 5. 2011; otevřený dopis Tolerance a občanská společnost, o.s. premiérovi z 22. 7. 2011), na stránkách DOST lze nalézt výroky a texty, které jsou jasně antisemitské provenience.

4) Rysem extremismu je rovněž jiná strategie (popsaná odborníky na extremismus; viz M. Mazel, in: Právo, 26. I. 2012), a to veřejná prezentace jednotlivců na místo celého hnutí. Zatímco prosazovaný program není společensky akceptovatelný, jeho nositel, posuzován jako jednotlivec, je – na základě svých garantovaných individuálních práv – neodmítnutelný, resp. neodvolatelný. Přes jednotlivce tak získávají zprvu neakceptovatelné názory zastání tam, kde bychom to nečekali a asi ani nepřipustili.

V případě DOST máme tedy co do činění s důmyslně promyšlenou extremistickou strategií, která spojuje masovou manipulaci s pevnou názorovou základnou a vytváří tak vysoce účinnou třaskavou směs, která z jedné strany může integrovat a zpevňovat pevné křídlo fanatiků, z druhé strany může přitahovat různé nespokojence. Tento svazek je spojen obručí legalismu a zdánlivě legitimizován obranou určitých hodnot.

Veřejné zakázky a hazard

Nelze však říci, že takovýto – jakkoli problémový – útvar lze skutečně využít k prosazování zájmů, které stojí za to? Toto instrumentální pojetí politiky, které zřejmě stojí v pozadí přistoupení představitelů HPŽ k DOST, je také zodpovědné za to, že podobná hnutí stojí zcela přirozeně politicky vpravo – nechtějí se omezit pouze na morální agendu, ale chtějí využít politických prostředků (např. ve smyslu zákonů zakazujících potrat). Avšak instrumentální pojetí politiky je přijatelné pouze za podmínky, že bude naplněn etický princip dvojího účinku, který (zhruba řečeno) praví, že k morálně ušlechtilému cíli nelze úmyslně použít morálně zavrženíhodný prostředek. To se týká např. financování takovýchto organizací. A právě na otázce financování DOST lze ukázat, že představuje přinejmenším pochybný, spíše však přímo morálně zavrženíhodný politický nástroj.

DOST je financován nadačním fondem Vltava, v jehož orgánech působí tři signatáři DOST (M. Semín, P. Racek, K. Kindler) a jehož prostředky jsou poskytovány téměř výlučně právě na činnost DOST. Nadační fond přitom podle své Výroční zprávy 2010 přijímá prostředky ze dvou zdrojů:

1) Advokátní kancelář WEIL, GOTSHAL & MANGES, s.r.o, jejímž vedoucím společníkem a jednatelem je Karel Muzikář mladší. Muzikář patří mezi oficiální právní konzultanty Václava Klause, byl poradcem premiéra Topolánka a platí za osobního přítele Béma, jenž je jeho spolužákem z gymnázia. Jako právník se Muzikář zaměřuje na privatizační a akviziční projekty. Velké státní zakázky získala jeho kancelář za „outsourcing“ právních služeb pro MD za ministra Řebíčka a od MO za ministra Bartáka. Muzikář je rovněž spojován s nevýhodným prodejem pozemků na pražském Masarykově nádraží konsorciu Masaryk Station Development i s nákupem obrněných vozidel Pandur. Jeho jméno se objevuje v souvislosti s kauzou Berkova gangu, jejímiž dalšími protagonisty jsou soudci Sovák, Sváček a bývalý proděkan plzeňské právnické fakulty Kindl.

2) Firma Slot Game, a.s. Předsedou představenstva je Milutin Perič, největší provozovatel hracích automatů v ČR. Firma sídlí v Karlových Varech, kde je Perič dosti význačnou postavou jako podnikatel, vlastník nemovitostí a podporovatel místního hokejového klubu. Má kontakty jak v komunální politice, tak v ruskojazyčném podnikatelském prostředí: s Alexandrem Rebjonkem, spojovaným s KGB a spolumajitelem hotelu Imperial, se sešli na recepci, kterou v Rebjonkově hotelu pořádal V. Klaus při setkání prezidentů Visegrádské skupiny. Svou činností se však Perič neomezuje pouze na K. Vary, nýbrž je činný rovněž v Praze – v r. 2009 financoval volně přístupný koncert G. Bregoviče na Staroměstském náměstí (za patronace primátora P. Béma). Perič jako podnikatel v hazardu (v r. 2008 vydělal přes 10 mld. korun) musí na základě loterijního zákona (jehož přísnější verzi vetoval těsně před volbami v r. 2010 Václav Klaus) převést část zisků do sportovní oblasti – ovšem podle svého uvážení. Perič s penězi naložil vpravdě svobodně – převedl povinné odvody na sport na opravu hotelu, který má pronajatý jeho manželka (viz HN 16. 9. 2011).

Finance pro DOST tedy plynou ze dvou velmi problematických zdrojů: buď z podnikání založeného na politických kontaktech a veřejných zakázek, nebo z hazardních peněz, s nimiž je navíc nezákonně nakládáno. Domnívám se, že na základě těchto skutečností nelze hovořit o tom, že by DOST mohlo představovat neutrální nástroj křesťanské politiky. Princip dvojího účinku není v jeho případě naplněn.

Rozporná praxe

HPŽ se dostává spoluprací s DOST do rozporu s vlastními deklarovanými cíli. K těm patří podle Stanov HPŽ plnění Všeobecné deklarace lidských práv a prosazování solidarity mezi lidmi (článek II/3 a II/7). Zároveň se ve stanovách zavazuje k tomu, že bude spolupracovat s těmi organizacemi, které mají podobné cíle a činnost. Spolupracují však s DOST, která je – jak bylo ukázáno – pravicově extremistická, a jako taková lidská práva a solidaritu zjevně nehájí. Podle svých vyjádření na podporu DOST bojuje proti „nehoráznosti státní moci“ či „státnímu, resp. stádnímu systému“, z jehož peněz je však DOST nepřímo placen. DOST je dále financován z hazardu, tj. z činnosti, která mívá za následek dnes již masové zbídačení, jehož jsou podle ověřitelných dat potraty doprovodným jevem (srv. čl. III/3 Stanov HPŽ „prevence jiných negativních jevů ve společnosti“). K tomu na závěr citujme vyjádření Rybové (jde o výběr z citátu P. Piťhy, její je zdůraznění): „Mou zem, která proslula svou kulturností, jste naplnili nevkusem a neřádem, přilákali jste hazardní hráče a podvodníky všeho druhu.“

Vykročením na krajní pravici a neospravedlnitelnou spoluprací s extremisty se HPŽ dostává mimo církevní hlavní proud. Jediným dalším možným výkladem je, že spolu s touto činností HPŽ se přesouvá názorová pozice celé církve. Církev by si měla uvědomit, zda se skutečně chce stát součástí tohoto přeskupování, zda chce stát po boku pochybných podnikatelů, provozovatelů hazardu, extremistů a antisemitů.

Jakub Jinek