Kniha měsíce Andrea Procházková, Petr Pithart: Podnik s nejistým koncem / Knižní rozhovor

Kniha měsíce

Andrea Procházková, Petr Pithart: Podnik s nejistým koncem / Knižní rozhovor s Petrem Pithartem

 Vydalo nakladatelství Academia v roce 2022, ISBN: 978-80-200-3355-0, stran 558

Andrea Procházková (1995) je novinářkou týdeníku Respekt, vzděláním je právník (PF UK). Specializuje se na českou politiku a justici. Petr Pithart (1941) je českým politikem, pedagogem, právníkem, politologem a publicistou.

Knižní rozhovor s Petrem Pithartem je zaměřen bilančně, inspirován slavnou knihou Pavla Tigrida Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu (Sixty-Eight Publishers 1988). Text je zaměřen na mladou generaci, které je pochopení probíraných (osobně nezažitých) událostí usnadňováno vysvětlivkami a stručnými charakteristikami aktérů (v rámci poznámek „pod čarou“). Kniha byla vytvářena na základě rozhovorů v bytě Petra Pitharta v letech 2019 – 2021. Rozhovory byly nahrávány, následně redigovány a v několika případech byl obsah rozhovoru Petrem Pithartem doplněn o aktuální interpretaci probíraných vzpomínek a událostí. To je ostatně postup, který Petr Pithart využil u některých svých starších publikací s cílem přiblížit knihu současnosti.

Kniha rozhovorů je zaměřena zejména na „politické“ období života Petra Pitharta od listopadu 1989 do října 2021 (poslední parlamentní volby). Je rozdělena do třinácti „večerů“ (rozhovorů). Z nich prvních deset se týká vzpomínek. Úvodní je věnován popřevratové době do ledna 1990, další dva mládí a pookupačnímu období 1968 – 1989, od čtvrtého do desátého večera je průběh chronologický, poslední tři jsou věnovány konzervativnímu myšlení (jeho pojetí Pithartem), smyslu pedagogické činnosti a čištění stolu před definitivním odchodem z pozemské existence.

Pro čtenáře jsou nepochybně nejzajímavější vzpomínky na listopad 1989, dosavadní české prezidenty (Havla, Klause a Zemana) a na vládní a senátní angažmá. Pithart se snaží odpovídat na položené otázky upřímně, analyzuje též své chyby a vyjadřuje se rovněž k tomu, co podle jeho názoru přivedlo politický život společnosti do slepé uličky. Nedá se říci, že by v rozhovoru došly premiéry překvapivé názory na polistopadové období. Pithart opakuje to, co již dříve v různých rozhovorech, přednáškách a článcích prezentoval. Vítězství ekonomů nad právníky v roce 1992 chápe jako příčinu současného deficitu důvěry vůči politické scéně. Snaha vysvětlit motivy svého jednání i jednání jeho odpůrců však poskytuje řadu podnětů k probírání vlastních vzpomínek a zaujetí vlastní názorové pozice k dosavadnímu třicetiletí České republiky.

Ukázky: Str. 56: Co jste si o Mariánu Čalfovi myslel vy poté, co zařídil zvolení Havla? Ze začátku jsme ho svorně nenáviděli, měli jsme za to, že je to jen kariérista. Tak mladý, a už byl člen Legislativní rady vlády a ministr bez portfeje, za tím muselo být něco podezřelého! Napsal jsem proto před naší první schůzkou na papírek šest vět, co si o něm jako Občanské fórum myslíme. Aby od začátku věděl, že o něm nemáme iluze. Už nevím, co přesně tam bylo, ale určitě jsem tam napsal něco ve smyslu toho, že je slabým předsedou vlády. Nechali jsme papírek přečíst schválně Šimona Pánka, jako mladého muže, představitele studentstva, který se to naučil nazpaměť, Když to Čalfovi přeříkal, Čalfa se jen usmál a dodal, že ho nepřekvapuje, že si o něm tohle myslíme, že to vlastně chápe – a ať se teď jdeme bavit už konkrétně a k věci, jako kdo půjde na jaký post a podobně. Prostě to vzal, což jsme nečekali. Celé jednání se pak choval slušně. A oponoval nám jen ve dvou věcech, a musím uznat, že v něčem měl pravdu.

Str. 135: Dovolte mi takovou kacířskou otázku. Dalo se nicméně čekat, že to dopadne jinak? Že by Moskva nezasáhla a nechala si vás žít pražské jaro donekonečna? Problém osmašedesátého byl v tom, ž to byla úžasná doba a jak někteří říkali: byla to šance vymyslet něco lepšího, jiného, něco „mezi“. Každý by přece rád něco mezi, to nejlepší z kapitalismu a ze socialismu. Jenže všechno to byl jen pocit, byla to jen slova, články, projevy, sny, za kterými nikdy nenásledovaly žádné činy. Pavel Tigrid správně říkal, že tento systém je nereformovatelný a přirovnával ho ke kvadratuře kruhu. Ale zároveň dodával, že je třeba s reformními komunisty mluvit, nejít po nich a tisknout je na stránkách Svědectví. Já dodával, že důkaz o tom, že je to nereformovatelné, museli přinést pouze sami komunisti tím, že se o to pokusí. Takže je třeba je podporovat. Oni musí dokázat, že to vytoužené „mezi“ neexistuje a ani nikdy existovat nemůže.

Str. 233: A vy jste nikdy neuvažoval o přestupu do ODS? Ne, to vůbec ne. Já jsem dokonce byl pozván na jejich první sjezd do Olomouce a tam mi několik lidí říkalo: „A proč vy nejste u nás? My jsme četli tu Obranu politiky i Osmašedesátý a vy jste přece spíše konzervativní.“ Jenže už jsem měl zkušenosti s jejich vnímáním ekonomické transformace. Nelíbilo se mi ani, jak programově ignorovali pravidla, pro ně byla deregulace sprosté slovo. Klaus byl děsně úporný v tom, že se nesmělo říkat nic jiného než tržní hospodářství. Hlavně ne sociálnětržní, což byla doktrína CDU, nebo nedej bože ohleduplné k životnímu prostředí, to naprosto odmítal. Jakmile se trhu něco bralo, už to nebyl v hlavě Václava Klause správný systém. Trh si svá nejlepší pravidla najde sám, trh nepotřebuje jakékoliv ingerence, zněla jeho mantra. Úplně jim chyběla institucionální ekonomie… Jak si vysvětlujete, že Klaus odmítal deregulaci nájemného? Nevím. To byste se musela zeptat jeho a jeho tehdejších spolustraníků a ministrů. Říkalo se, že na schůzích vlády argumentoval opakovaně tím, že jeho maminka by si tak vysoké nájemné nemohla dovolit. Nebyl jsem ale u toho. To bylo celé jeho sociální cítění – co se to dotýkalo jeho maminky.

Str. 361: Na druhou stranu je přece zajímavé, jak uzavření opoziční smlouvy do budoucnosti příliš nepoznamenalo popularitu ODS a ČSSD. Toleruje podle vás česká společnost mocenské pakty silných hráčů? Očividně jí to imponuje, ačkoliv takoví hráči často konají proti ní samotné. Zeman s Klausem mysleli na sebe a svůj mocenský prospěch. Pravděpodobně si řekli, že se jim může vyplatit být spojenci. V9te, ono se to potvrdilo už hned na začátku při jejich názoru na občanskou společnost, to jsou podstatné otázky, které vypovídají o tom, co si oba myslí o politickém systému a společnosti. Klausovi to vadilo odjakživa. Byl to hlavní spor, který s Václavem Havlem měli Klaus říkal, že občané mají chodit jen k volbám, a ostatní nechat politikům. Přímo občanskou společnost označoval za rafinovaný pokus, jak znevýznamnit standardní politické strany. To samé říkal později Miloš Zeman – když chcete něco prosadit, založte stranu nebo do nějaké vstupte.

https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/503605/podnik-s-nejistym-koncem-knizni-roz-W1S-503605.jpeg