Kniha měsíce - Andrew Sean Greer: Zpověď Maxe Tivoliho

Andrew Sean Greer: Zpověď Maxe Tivoliho

Vydalo nakladatelství Euromedia Group k. s. - Odeon v roce 2006, edice Světová knihovna, sv. 39, z angličtiny přeložili David Záleský a Markéta Záleská, doslov Ladislav Nagy, ISBN: 9-788087-485699, stran 224

Mezi lidmi je občas diskutováno, zda každý člověk má svůj hvězdný věk, kdy se jeho zděděné a získané vlastnosti a dovednosti nejlépe projeví a člověk zazáří jako supernova: nakrátko, ale mocně. Něco na této teorii bude. Určitě známe několik starých mladých a pubertálních seniorů (????). A jak jsme na tom vlastně my sami (☹)?

Tato myšlenka zaujala vícero spisovatelů, kteří se ji pokusili rozvést v myšlenkovém experimentu, jaký život by prožil někdo, kdo by se narodil do „starého“ těla a pak mládnul až do smrti. Nejslavnější je povídka Francise Scotta Fitzgeralda Podivný případ Benjamina Buttona z roku 1922, která byla zfilmována Davidem Fincherem pod stejným názvem v roce  2008.

Andrew Sean Greer ve svém krátkém románu aktualizoval starý příběh a ozvláštnil ho pohledem na proměny USA v průběhu jednoho lidského věku. Max Tivoli se rodí do bohaté sanfranciské rodiny v roce 1871 jako… sedmdesátiletý senior. Má sice rozměry a mentalitu novorozence, jen vypadá jako starý člověk se všemi přidanými neduhy. Rodiče jsou zděšeni, byť Maxe neodmrští; mají ho rádi, byť se za něj stydí. Max je prvních deset let svého života v izolaci před vnějším světem. Stýká se pouze s rodiči, prarodiči a chůvou. Trpí tím, byť láska rodičů je důležitá, kamarádi prostě chybí. Jenže Max je (i rodiči) považován za zrůdu a byl by tak ocejchován i svým okolím. Matka vštípí Maxovi zásadu, nechť se chová jako ten, za koho ho lidé považují; dobré pravidlo (:-o). Když se konečně dostane „mezi lidi“, je to zvláštní zážitek. Při návštěvě nového sanfranciského zábavního parku (něco jako stálého cirkusu) se potkává s klukem ve svém věku, synem domácího učitele. Skamarádí se a stanou se přáteli na celý život.

Ústředním motivem románu je láska a její překážky. Max se ve svých sedmnácti zamiluje do čtrnáctileté sousedky Alice. Jenže vypadá jako padesátník. Když vyjeví své city, rodina Alice se obratem odstěhuje. Max žije osamělý život, i když postupně mládne a ženy se za ním začínají otáčet… Podruhé potkává Alici jako čtyřicetiletou vdovu. Jenže je tu problém. Má odhalit svou identitu spojenou s „pedofilním“ chováním? Rozhodne se změnit své jméno, přerušit styky s příbuznými a vše věnovat své lásce. Podaří se mu Alici získat, uzavírají manželství. Manželské štěstí je však zkaleno neúspěšnou snahou o početí. Alice se Maxovi odcizuje a nakonec (paradoxně) ho opouští (již těhotná). Max a Alice se znovu setkávají v době, kdy Max je pokročilý padesátník v těle dvanáctiletého kluka. Max s pomocí svého přítele věc nastrojí tak, že Alice převezme péči o Maxe a Max tak může být se svým synem (vypadají jako stejně staří sourozenci). Max ale stojí před rozhodnutím, jak se svým životem naložit, protože jeho mládnutí a blížící se nesoběstačnost ho staví do neřešitelné situace.

Melancholický román o lidech, kteří se liší od druhých a kteří jsou považováni za zrůdy a „omyly přírody“, každého postaví před otázku, zda jsme již minuli svůj hvězdný věk, zda neskrýváme před druhými své bolesti ze strachu z odsouzení a zda vůbec můžeme pochopit  druhého.

Ukázka: Str. 16: Možná si tohle přečtou i doktoři, takže bych se měl vyjadřovat konkrétněji. Co do fyzického vzezření jsem stárnul přesně opačně než svět kolem mě. Zvláštní je, že součet mého skutečného věku a věku, na jaký vypadám, dá vždy sedmdesát. Takže když mi bylo dvacet, potkal jsem padesátiletou ženu, která se mnou flirtovala, jako bych byl její vrstevník, když mi bylo konečně padesát, dívky na ulici na mě vyfukovaly žvýkačkové bubliny. Starý v rozpuku mládí, mladistvý v pokročilém věku. Nenabídnu vám žádné vysvětlení, to zůstane na vás, vážení lékaři. Nabízím vám pouze svůj život.

Str. 48: Teď malinko lžu. Popsal jsem svou duši jako kamélii, plovoucí v misce průzračné, křišťálové vody, ačkoli je to ve skutečnost černá zduřenina. Bylo k nesnesení sledovat, jak se Alice prochází každé ráno pod mým oknem a nikdy nevzhlédne, ani zvědavě, ani shovívavě, k ohavnému chrliči, který dřepí nahoře. Když jsem večer ležel v posteli, nepředstavoval jsem si ji jako anděla s třpytivými hvězdami ve vlasech. Ne, v myšlenkách jsem si znovu a znovu vybavoval jeden hanebný zážitek.

Str. 79: Odpusťte mi tu odmlku. Konečně jsem se zotavil z nemoci a opět chodím do školy. Je pro mě přinejmenším ponižující odříkávat násobilku s těmi venkovskými dětmi pět krát dvanáct se šé-dé-sát – ale nejtěžší je nehlučet a neupozorňovat na sebe, aby si učitelka (stejně stará jako já) nevšimla toho zvláštního chlapce, který v koutě sepisuje svou životní zpověď. Nejsem jediný, kdo se takto schovává. Někteří žáci z chudých rodin, v papírových botách a hnidami ve vlasech, sedí vzadu se mnou, zírají z okna nebo na stěnu, z níž shlíží sedm barevných litografií prezidentů, každý se svým typickým účesem. Pokoušíme se splynout s omítkou, jsme třídní duchové.

Str. 146: Když jsem si bral Alici, odmítala se už Mina se mnou stýkat. V roce 1900 jsem jí řekli pravdu o strýčkovi Bibim. Bylo jí dvanáct, zírala na mě, popotahovala se za mašle ve vlasech a nic nechápala. „On umře?“ zeptala se, na což jí matka odvětila: „Ano, jako my všichni.“ Má půvabná sestřička na mě poté upřela nervózní černé oči a řekla: „Nesmíme o tom nikomu říct, prosím, Bibí, že to nikomu neřekneš?“ Chápal jsem ji. Musel jsem jít o ještě mnohokrát odpřisáhnout. Mina to brala tak, že mé postižení by vrhlo špatné světlo na celou rodinu, a hlavně na ni. Strýčka Bibího oplakala a zrůda musel zůstat ukrytá před světem.

Str. 195: Kdesi v horách, kde jme zůstali trčet několik týdnů kvůli nadílce čerstvého prašanu, mě mé tělo s konečnou platností zradilo. Během posledních let jsem zaznamenával výrazné změny – mé svaly ochabovaly, boty mi začínaly být velké, a co bylo nejpodivuhodnější, svět kolem mě začal růst. Zrcadla, okenní římsy, zásuvky prádelníku byly stále výš aniž jsem si toho všiml, až do dne, kdy jsem natáhl ruku po klice dveří a odřel si klouby, neboť jsem sáhl o pět centimetrů níž. Zmenšoval jsem se. Začal jsem převrhávat sklenice (drobnější prsty) a zakopávat o obrubníky (kratší nohy).

https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/21920/bmid_zpoved-maxe-tivoliho-MlP-21920.jpg 

https://www.databazeknih.cz/knihy/podivuhodny-pripad-benjamina-buttona-408834

 https://www.csfd.cz/film/221714-podivuhodny-pripad-benjamina-buttona/prehled/