Kniha měsíce Jan Zábrana / Antonín Přidal: Když klec je pořád na spadnutí

Kniha měsíce

Jan Zábrana / Antonín Přidal: Když klec je pořád na spadnutí (Vzájemná korespondence z let 1963 – 1984)

Vydalo nakladatelství Torst v roce 2018, editor Jiří Opelík, ISBN: 978-80-7215-563-7, stran 504

Jan Zábrana (1931 – 1984) a Antonín Přidal (1935 – 2017) jsou představitelé invenčního a poctivého přístupu k překladatelskému umění. Jejich aktivity se překládáním krásné literatury nevyčerpávaly. Jan Zábrana, spojený celoživotně s Prahou, psal básně, povídky a detektivní romány; jeho deník Celý život, který vyšel až v roce 1992, představuje upřímný a úctyhodný vhled do kulturního života po roce 1948. Antonín Přidal, tvořící v Brně, byl též básník, dramatik a divadelní režisér. Pro oba bylo překládání východiskem z nemožnosti publikovat autorskou tvorbu.

Jan Zábrana proslul překlady z ruštiny a angličtiny, ač nikdy nestudoval jazyk na vysoké škole (oba jeho rodiče byli po roce 1948 uvězněni z politických důvodů). I když jeho srdečním autorem byl Isaak Babel a jeho povídky z prostředí ruské revoluce a z židovské Oděsy, stále jsou čteny jeho překlady Bunina, Pasternaka (povídky i Doktor Živago), Conrada (Srdce temnoty) a velkého množství anglosaských a ruských básníků (proslulý je např. překlad básnické sbírky Ariel Sylvie Plathové). Stále jsou živé i jeho překlady anglosaských detektivek (Christie, McBain etc.).

Antonín Přidal začal překládat již za svých vysokoškolských studií ze španělštiny a angličtiny. Pracoval v rozhlase, po roce 1968 však až do počátku osmdesátých let mohl jen překládat (a to prostřednictvím tzv. pokrývačů, tedy ne pod svým vlastním jménem). Kromě španělského středověkého básníka Juana Ruize a jeho Knihy pravé lásky překládal W. Shakespeara, W. Priesleyho, P. Whita, I. B. Singera, z populárních Learovy Třesky plesky, Rostenova Pana Kaplana (má třídu stále rád) a Lodgeovy univerzitní romány.

Korespondenci ocení ponejvíce čtenáři zmiňovaných překladů. Autoři se však nevyhýbají ani líčení každodenních starostí rodinných, pracovních i profesních, a tak si na své mohou přijít i čtenáři nepoučení (a hotoví k poučení). Díky zevrubným editorovým poznámkám a vysvětlivkách není třeba faktografické údaje a narážky dohledávat na Google, nebo dokonce snad tápat. Jakkoli není život v dnešku jednoduchý a poskytuje řadu příležitostí ke strachu a zmatku, poslední čtvrtstoletí doby železné opony poskytovalo osobnostem svobodného ducha mnohem více příležitostí ke statečnosti při překonávání existenčních a morálních problémů, které byly před ně kladeny.

Ukázky:

Str. 66: Milý Tondo... O těch zrušených smlouvách nebo pozastavených titulech – co jsi slyšel v Praze – je to pravda. Nejsem z lidí, kteří si sčítají osobní malérky v době, kdy druzí (jako Franta Vrba) sedí v Ruzyni, ale už to pro mne začíná být katastrofální z provozního rodinného hlediska, poněvadž mi vybouchlo 5 titulů (práce cca za dva roky), z nichž pravděpodobně dostanu asi jen tu první třetinu. Pro informaci: 1/ hotový překlad Erdmanovy hry Sebevrah pro Ornesta, měl se začít zkoušet v Divadle komedie 25. srpna 68, 2/ překlad „Doktora“ – 600 stránek prózy, 1100 veršů – za to se mi obávají dát dodnes i 1. třetinu (aby prý ty peníze od nich jednou někdo nechtěl zpátky, poněvadž prý o vydání vůbec neměli uvažovat)…

Str. 121: Milý Honzo, vše jsem dostal, promiň, že to potvrzuji opožděně, ale hned potom na mě dolehly mé každoroční listopadové choroby plynoucí z jakési nevypuditelné avitaminózy; už čtvrtý rok se kolem Dušiček ohlásí všelijaké bolestivé záněty a spol., je to nepříjemné, hlavně to člověka rozveze duševně, a trvá to týdny. Teď se to vyřádilo na mých mandlích a je to snad na ústupu. Nejhůř bývá postižen jazyk, po člověku pak nic není, ani jíst, ani mluvit pořádně nemůže, ani myslet, na všechno je naštvaný.

Str. 157: Milý Honzo, … Dopadne-li to kloudně s tím středověkým Španělem, je ve hvězdách; ač je to v podstatě zašifrované Umění milovati, nepřenese možná některý blb přes srdce, že to začíná vzýváním sv. Trojice a že ani P. Maria nepřichází zkrátka. Bojím se, že neumějí číst pořádně, ale kdyby uměli, i tak by asi zhola nic nemohli vydat. P. White vydal nedávno nový román „A Fringe of Leaves“ o Angličance, která při ztroskotání v r. 1836 přijde mezi australské divochy, něco jako Mauglí naruby. Je to moc dobrá věc o tom, že člověk je pořád na pokraji pádu do hlubin větších, než se mu může snít. Napsáno na první pohled jako dobrodružný příběh, bez všech postjoyceovských triků, ale s velkou magií „popisnosti“.

Str. 167: Milý Tondo, tak jsem ze špitálu doma, byl jsem tam necelých čtrnáct dní. Nevím, kolik Ti toho Majka říkala – prostě pech, velký starý skleněný čajník, který jsem měl ještě za svobodna v podnájmu v Podolí, se mi rozletěl před očima na kusy jako šrapnel, když jsem do něj naléval vařící vodu z dřezvy – a byl už ze tří čtvrtin plný. Měl jsem na sobě jen takové ty tenké červené tepláky, na pravé noze byly jen dva flíčky, zato na levém stehně nad kolenem opařenina jak dvě pánské dlaně, okamžitě to zrudlo, já byl v šoku a nevěděl jsem přesně, co na to dát, začal jsem to mazat takovou bílou mastí – něco jako Nivea, ale ne Nivea -, jediným, co jsem měl po ruce, a to jsem asi neměl dělat, poněvadž kůže se pod tím doslova rozplynula jak pěna na másle a zůstalo pod tím biftekově krvavé maso. Horečku jsem neměl, jen trochu zimnici, myslel jsem, že se to snad nějak zahojí doma, zůstal jsem doma ještě čtyřiadvacet hodin, ale pak to bylo nesnesitelné, večer se na to mrkla naše známá doktorka tady z baráku a hned měl expedovala na spáleniny do Legerovy ulice nad Muzeem, tam si mě hned nechali. Řekli mi, že je to spálenina třetího stupně, uprostřed dokonce nekróza (odumírání tkáně), čtyři dny do mě cpali injekce od rána do večera a jakési prášky na oživení a prokrvení té rány, ty prášky jsou pekelně silné, prospal jsem po nich 20 hodin denně a prožil ty první čtyři dny jako pod drogou, v somnambulním stavu, a pořád mě strašili, že to bude na plastiku, možná na dvě (postupně), ale pak po týdnu, při druhém převaze na sále, mi docent Vrabec řekl, že se to zázračně začalo hodit, za další tři dny jsem byl na propuštění.

 https:// https://www.databazeknih.cz/knihy/kdyz-klec-je-porad-na-spadnuti-vzajemna-korespondence-antonina-pridala-a-jana-zabrany-z-let-1963-1984-380386