Kniha měsíce Alojz Rebula: Nokturno pro Přímoří

Alojz Rebula: Nokturno pro Přímoří

Vydalo nakladatelství Protimluv v roce 2022, edice Překladová próza, sv. 23, ze slovinštiny přeložil Aleš Kozár, ISBN: 9-788087-485699, stran 224

Stejně jako odpor Poláků proti germanizaci a rusifikaci je emancipace Slovinců od kultury italskojazyčné většiny Přímoří v severozápadní Itálii spojena s římskokatolickou církví. Církev byla v obou případech místem, kde se uchovávala a rozvíjela národní kultura a mateřský jazyk. Alojz Rebula (1924 – 2018) byl jedním z nejvýznamnějších prozaiků slovinské menšiny v Přímoří, které z větší část připadlo po Světové válce Itálii (dalším velikánem byl Boris Pahor). Italizační tlak spojený zejména s dobou vlády Mussoliniho byl pro přestavovaného prozaika určujícím zážitkem, se kterým se vyrovnával v celém svém díle. Ukázalo se však, že konec fašismu po Druhé světové válce překážky pro rozvoj Slovinců neodstranil. Již za války a zejména v bouřlivé poválečné době komplikuje situaci brutální působení partizánů řízených z Titovy Jugoslávie. Jejich teror se neomezoval jen na území budoucí obnovené Jugoslávie, ale zasahoval i do oblastí, které měly zůstat součástí poválečné Itálie.

Slovinská menšina tak prožívala první polovinu dvacátého století jako sérii ran: Světová válka, která se od vstupu Itálie v roce 1915 odehrávala (i) v její domovině, období fašistického národnostního útlaku, kterému po Konkordátu z roce 1929 přestala bránit institucionální církev, a období konce 2. světové války a doba poválečná, kdy řada nekomunistických osobností byla likvidována slovinskými komunistickými partizány.

Rebula se inspiroval v příběhu hrdiny Florijana Burnika životními osudy kněze Filipa Terčejla (1892 – 1946), který v Přímoří působil od druhé poloviny dvacátých let do poloviny čtyřicátých letech, posléze odešel do přilehlé části Slovinska, kde byl v rámci čistek nepohodlných osobností zavražděn komunistickými partizány. Mladý kaplan se od počátku svého kněžského působení pokouší poskytnout domov utlačované slovinské kultuře. Je vystaven stupňující se šikaně ze strany státních i církevních funkcionářů, která vrcholí pětiletou konfinací (nuceným pobytem mimo slovinskojazyčnou oblast s omezením pohybu i činnosti). Prožívá krizi víry, která je spojena s pragmatičností představených při řešení konfliktů církve se státní moci. V té době vykoná pouť za mystičkou a stigmatičkou (se spornou pověstí) Terezií Neumannovou (1898 – 1962), jejíž charisma Florijanovi umožňuje opět nalézt naději na lepší budoucnost a obnovit svou otřesenou víru.

Krátký román sestává ze tří částí. V první části přichází Burnik jako kaplan do horské vsi ve Vipanském údolí v Přímoří a začne aktivně bránit slovinskou kulturu (výuka slovinštiny, pašování slovinských knih, zakládání a podpora místních spolků). V této době je Burnik poprvé uvězněn a posléze poslán do konfinace v Apeninách. V druhé části se Burnik vrací do Přímoří v době pádu Mussoliniho, prožívá vstup německých vojsk a jejich šarvátky s komunistickými partizány. Jeho osud je stále na vlásku, pokud má zůstat věrný svému poslání kněze a křesťana a také nezapřít svou národnost. Konec války ho zastihne v Dachau. Ve třetí části, po příchodu americké armády, je svědkem sílícího tlaku komunistických partizánů a funkcionářů na konformitu (i jen potencionálních) politických a názorových oponentů, které přerůstá v jejich likvidace. Odchází do přilehlé části Slovinska, ve které je po krátkém kněžském působení zavražděn jako nepohodlný člověk s nezávislým myšlením, přestože jeho postoj ke komunistům byl spíše vstřícný.

Rebulovi se podařilo oživit působivou literární osobnost, která je poctivým knězem a kterému (i proto) nechybí soucit s ponižovanými a utlačovanými všech společenských a národnostních skupin a politických názorů. Jeho přemýšlení o vztahu víry a vlastenectví, o významu politického přesvědčení pro budování lepší budoucnosti i o mezích, které křesťan jen těžko může překročit, aniž by ztrácel něco ze základu své identity. Byly to hezké chvíle ve společnosti následovníka Ježíše Krista.

Ukázky: Str. 15: Florijan náhodou narazil na Pingerottiho na poště. „Zrovna jsem se chystal za vámi zastavit, pane kaplane,“ ozvalo se zpoza poněkud enigmatických černých brýlí. Špičaté lakované střevíce a Il Corriere della Sera v kapse… Pěvecká sbor, napadlo Florijana. Zkoušeli kousek od jeho oken. To slovinské zpívání mu muselo jít na nervy. V noci jako by chtělo burcovat všechno v celém údolí… Ale Pingerottiho rozčilovalo něco jiného. „Mám jeden pedagogický problém,“ řekl, když vyšli z pošty na ulici. „A oč tedy jde, pane učiteli?“ „Jde o úroveň pedagogických přístupů, pane kaplane. Jestli jsou dva pedagogické přístupy v souladu, enbo se rozcházejí. Dá se vůbec mluvit o dvou pedagogických metodách? To by přece předpokládalo dvě pedagogiky, ve skutečnosti, ale smí být pedagogika jenom jedna, ta státní.“… „Dívejte: píšeme diktát. Diktuji například slovo scena. Když pak diktát kontroluji, co najdu? Místo slova scena něco absolutně neitalského, nějaké sena bez písmene c a s háčkem nad s. Totéž platí, když diktuji například cena. Nad c zase najdu háček, Odkud vzali ty háčky, ptát se jich. Jeden nebo dva, ne všichni, i když háčky tam měli všichni, odpoví, že od otce kaplana…“ Florijan si to beze slova užíval. V pracích z náboženství dětem opravoval i slovinštinu. Takže je vidět, že jim v hlavách něco zůstávalo… Když nic jiného, tak ať jim aspoň ty háčky připomínají, že jsou Slovinci.

Str. 97: Začal za ním chodit Ivan, po něm neznámí lidé, přespávali u něj a nechávali mu balíčky s letáky. Brzy bylo třeba nakoupit pro lidi v horách celou řadu léků. Bylo třeba spojit se s Milánem kvůli nákupu tiskařského stroje, taky určeného do hor. Aby Florijan zakamufloval tuhle ilegální činnost, rád se halasně zdravil s federálem místních fašistů Marinem, který sice nesnášel duchovní, ale jako básník rád poslouchal komplimenty na svou poezii. Ale všechno to došlo tak daleko, že mu jednoho dne farář, jinak veselý a otevřený Furlán, řekl: „Ma non mi fara qui un covo di cetnici?“ („Neuděláte mi tady z toho četnické hnízdo?“)

Str. 173: Tereziin dům ještě stál, i když dostal několik zásahů. I kdyby si na něj Florijan nepamatoval, upozornila by ha na něj řada lidí, kteří čekali na návštěvu u Terezie. Byl totiž pátek, její pašijový den, den jejího krvácení, jejích Getseman a Kalvárie. Před vchodem stál ozbrojený americký voják. 

Obrázek: https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/424157/bmid_nokturno-pro-primori-Oa3-424157.jpg