Kniha na červen 2020 Stefan Hertmans: Válka a terpentýn

Stefan Hertmans: Válka a terpentýn

Vydalo nakladatelství Argo v roce 2020, z vlámštiny přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková, ISBN: 978-80-257-3091-1, stran 332

Stefan Hertmans (nar. 1951) je vlámským spisovatelem, jehož dílo se za hranice autorovy rodné Belgie dostalo ve významné míře díky jeho dědečkovi. V roce 2014 autor dokončil a vydal svůj román – poctu dědečkovi u příležitosti stého výročí počátku Velké války. Autor dostal od svého prarodiče, nedlouho před jeho smrtí v roce 1981, deníky se vzpomínkami na dětství v chudinské čtvrti Gentu a zejména na Velkou válku, ve které byl třikrát vážně zraněn a stejněkrát vyznamenán vysokými státními vyznamenáními. Teprve po třiceti letech se autor rozhodl dědečkovy deníky pročíst. Časový odstup vedl k nečekané konfrontaci autorových i rodinným vzpomínek a k sepsání svérázné pocty obrovskému počtu belgických vojáků, kteří neměli to štěstí válečnou apokalypsu přežít anebo své vzpomínky předat potomkům.
Román sestává ze tří částí. První část je věnována dědečkovu dětství a mládí a vzpomínkám na dědečkovi rodiče (pradědeček autora byl chudým malířem a restaurátorem katolických památek). Druhá část je (pravděpodobně stylizovaným) výňatkem (výňatky) z dědečkova deníku z let 1914 – 1918 (psaných v šedesátých a sedmdesátých letech) a poslední část dědečkově poválečné nešťastné lásce a vyrovnáváním s válečnými traumaty.
První část je působivou a barvitou freskou přelomu devatenáctého a dvacátého století s mnohočetnými chudými rodinami, alkoholismem, nelidskými pracovními podmínkami, obranným katolicismem a útočným socialismem. Belgické království je ještě mladou zemí, ale již v ní bují národnostní nevraživosti, které po náboženském dělení Nizozemí začínají štěpit obyvatele Belgie podle jazyka. Pro chlapce z chudé rodiny byly cesta z bídy přes seminář, nebo přes kasárna. Urbain (dědeček) zvolil kasárna.
Druhá část je goyovským obrazem hrůz první světové války a svého druhu materiálem pro vysvětlení další části románu. První světovou válkou končí doba cti a nastává doba surovosti a pomsty. Doba před první světovou válkou nebyla vůbec lehká a do značné míry byla postavená na ochotě chudých se se svou chudobou smířit. Přesto do té doby pozitivní naladění a naděje na lepší budoucnost pro děti byly Velkou válkou rozmetány. Urbain popisuje průmyslové zabíjení, ničení civilních objektů, zabíjení civilních obyvatel. I když Belgie přežívá, návrat do předválečných časů možný není. Antagonismus vlámsko valonský (započatý ve Velké válce útlakem Vlámů) bude mít své pokračování ve vlámské kolaboraci za další války.
Třetí část je věnována poválečným osudům Urbaina Martiena, jehož krátké poválečné štěstí definitivně zhatí španělská chřipka; jeho snoubenka krátce před svatbou umírá. Celým dlouhým životem Urbaina Martina (více než devadesátiletým) se vine malířská vizualita. Urbain po svém tatínkovi dědí talent, ne snad skvělý, ale přece jen nějaký. Urbain díky své schopnosti vidět to podstatné a ocenit to přežívá těžké životní rány. Autor v dílech svého dědečka, převážně kopií děl slavných umělců minulosti, překvapeně nalézá skryté touhy a traumata svého houževnatého předka. Teprve zpracováním dědečkových pamětí dostává dosavadní životní příběh autora své kořeny; autor se vrací do svého rodného města, navštěvuje místa spojené s dědečkovým životem a poněkud rozčarovaně vystavuje účet dnešní blahobytné, v lecčems však příliš lehkonohé, době.
A proto: mluvte se svými rodiči a prarodiči dříve, než se jejich příběhy ztratí v zapomnění a než se jejich bohatství stane pro Vás nedosažitelným.
Ukázky: Str. 11: Nejranější vzpomínka, kterou mám na svého dědečka, je z pláže v Ostende – šestašedesátiletý pán, pečlivě upnutý v temně modrém obleku, vyhloubil vnukovou modrou lopatkou dolík, jehož naházené okraje dohladka uplácal, aby se v něm se svou ženou mohl alespoň trochu pohodlně usadit. Násep za sebou maličko navýšil, aby je chránil před srpnovým větrem, vanoucím z vnitrozemí pod mlžným oparem vysoko na obloze k ustupujícímu okraji mořských vln. Zuli si boty a ponožky, a s prsty u nohou zabořenými do odhrabaného vlhkého písku si vychutnávají jeho chlad – což se mi jako šestiletému chlapci zdál čin neobyčejně frivolní na tyto dva lidi věcně oblečené v černé šedé či tmavomodré.
Str. 79: Nikdy se nedokázal přenést přes traumatický moment jednoho večera, když mu bylo asi deset let, a probudilo ho bušení na jejich tenké domovní dveře, maminčin výkřik, vzrušené mužské hlasy v domě. Vylezl z postele a po špičkách sešel ze schodů – a tam, v kuchyni, pod mdlým světlem lampy, seděl, nebo spíše visel na židli tatínek, „hlavu zkrvavenou a rozmlácenou“, jak pokaždé říkával, když nám to vyprávěl, takže jsem si tu scénu odmalička spojoval s Bachovým chorálem o zmučeném Pánu Kristu. Jeden z chlapů držel v ruce mokrou utěrku a snažil se opatrně zastavit mohutné krvácení z roztrženého obočí.
Str. 191: Zatlačil jsem mu oči a nechal muže vzadu za domem vykopat jámu. Booneho s Damanem jsme položili vedle sebe, a než jsme jámu zahrabali, přikryli jsme je vrstvou slámy. Theo Carlier vyrobil z několika latí primitivní kříž a vyřezal do dřeva nožem jejich jména. Noc pokročila, na listí, trávě a větvích ležela rosa. Svět byl tichý a nepochopitelný. Na obloze se lesknul vycházející měsíc, nadčasový a velký jako ve snu, jako žluté kolo sýru za řadou šumějících topolů. Modlil jsem se k Panně Marii Sedmibolestné, ptal jsem se jí, proč od našeho světa odvrací tvář. Zhluboka jsem vdechoval zemitou vůni podzimní noci, v níže se vznášely poslední stopy střelného prachu.
Str. 282: Byť to zní neuvěřitelně, zjistil teprve poměrně pozdě, že určité barvy špatně vidí. Muselo to být v polovině šedesátých let. Daltonismus čili barvoslepost je divná anomálie. Jelikož se jedná o variabilní poruchu vidění barevných odstínů, vyskytuje se téměř stejně tolik symptomů jako pacientů. U něj se jednalo o hojně se vyskytující částečnou barvoslepost, kdy si pletl hlavně odstíny červené a zelené – nikoli systematiky, jen určité tóny. Ostře zelená a křiklavě červená se například v jeho vnímání téměř překrývaly; zralé jasně červené jeřabiny téměř nekontrastovaly s rozevlátými lístky koruny stromu, zejména při kolmo dopadajícím slunečním svitu. Tmavozelenou a černou dokázal rozlišit jen stěží, hlavně pokud se jednalo o lesklé povrchy jako kapoty aut.
Zdroj obrázku obálky: https://obalky.kosmas.cz/ArticleCovers/250121_bg.jpg