kniha na měsíc červen 2018

David Grossman: Přijde kůň do baru 

vydalo nakladatelství Mladá Fronta a.s. v roce 2018 (1. vydání),  z hebrejštiny přeložily Mariana Fisher a Lenka Bukovská, ISBN: 978-80-207-1815-0

David Grossman (nar. 1954) patří do silné generace izraelských literátů, která začala tvořit v šedesátých až osmdesátých letech minulého století (A. Jehoshua, A. Oz). Proslul svým třetím románem Viz Láska (1986), ve kterém se pokusil vyrovnat s holokaustem a jeho vlivem na život (své) rodiny (autorovi rodiče holokaust zažili); román (vyšel i česky) má experimentální čtyřdílnou strukturu s realistickými i s fantaskními prvky.

Celosvětovou pozornost získal též svým posledním románem Přijde kůň do baru (2014), za který obdržel Man International Booker Prize 2017 (cenu udělovaná za cizojazyčnou knihu přeloženou v předchozím roce do angličtiny). A teď i čeští čtenáři mohou sami uznat, že kniha byla oceněna po právu. Lze si snad povzdechnout, že obdobné románové vytěžení aktuální společenské situace (a jejích problémů) je mimo schopnosti našich spisovatelů.

Vypravěč, penzionovaný soudce, jemuž nedávno zemřela milovaná manželka, dostane jednoho večera telefonické pozvání od svého kamaráda z dětství Dova Grünsteina, baviče a stand up komika Dovíka G. k účasti na představení v městě Netanya; soudce má vynést rozsudek nad jeho výkonem. Vypravěč váhá, svého kamaráda již desítky let neviděl. Navíc s jejich rozchodem má spojeny vzpomínky, které tíží nejen jeho svědomí. Pozvání po váhání přijme a stane se tak posluchačem a spoluaktérem bilancující performace, kterážto i vypravěče vede k rekapitulaci prožitého. Komik ze sebe chrlí nekorektní vtipy, atakuje obecenstvo (vypravěč však není jedinou pozvanou blízkou osobou), ale stále více je sám pohlcován zmiňovanými událostmi svého pozdního dětství. Ve škole i mimo ni byl Dovík otloukánkem, šikanovaným a ponižovaným dítětem; doma zmítán mezi autoritativním a necitlivým otcem a depresivní a vyhořelou matkou (též obětí holokaustu). Škola organizuje pro větší žáky povinný branný tábor, na kterém graduje šikanování Dovíka; tomu vypravěč nemůže a nechce zabránit, protože ví, že potencionální obětí (s ohledem na svou uzavřenost a nepraktičnost) je i on sám. Tu jako blesk přichází na tábor zpráva, že Dovík musí okamžitě domů, na pohřeb rodiče. Neví však (až do poslední chvíle), kdo zemřel. Anabáze cesty domů se stává skutečnou Kalvárií a změní Dovíkovi život (proč konkrétně, nechť čtenář zjistí sám). Vypravěčem probublávají protichůdné pocity, opakovaně chce sál opustit, ale síla výpovědi, soucit a přehodnocování představ o sobě (vypravěč při zmíněných událostech selhal, nechal v tom Dovíka samotného) jej udrží až do konce. A viděné a vyslechnuté mění všechny účastníky vystoupení. Vyznění románu je zřejmé: nenechávejte potřebné čekat na příště, můžete toho (pozdě) litovat.

Ukázka:

Str. 29: My Židi jsme zvláštní národ, no nemám pravdu? Druhý takový nenajdete! Jsme nejvyvolenější na světe. Supervyvolení, ultravyvolení. Publikum tleská. Popravdě, když už jsme u toho, udělám malou odbočku, když dovolíte, řekl úchyl stopařce, než s ní zajel do lesa, víte, mě neskutečně rozčiluje nový antisemitismus! No fakt, na ten starý jsem si už tak nějak zvyknul, dokonce ho mám vlastně svým způsobem rád, ty báchorky o siónských mudrcích, o tom, jak spolu sedí pár starých fousatých skřetů s křivými frňáky, zobou jednohubky s leprou, koriandrem a morovou pomazánkou, vyměňujou si recepty, jak uvařit quinou a jak otrávit obecní studně, občas na Pesach zaříznou křesťanský dítko, hele, kluci, nezdá se vám, e ty děti mají letos nějaký tužší masíčko? S tím vším jsme se naučili žít, zvykli jsme si, tak nějak to patří k naší tradici, ale pak lidi najednou přijdou s tím novým antisemitismem, a já vám nevím, ten mi tedy moc nesedí, dokonce bych k němu měl pár výhrad – prokřupne si prsty, zatváří se bezradně a pokrčí rameny -, přemýšlím, jak to říct, abych se těch nových antisemitů chraňbůh nějak nedotknul, ale doprdele něco na tom jejich postoji trochu skřípe, ne? Víte co, občas si říkám, co kdyby třeba nějaký izraelský vědec – jenom příklad – najednou objevil lék na rakovinu. Lék, co by s rakovinou udělal krátký proces. Garantuju vám, že se po světe stoprocentně začne protestovat, demonstrovat a hlasovat v OSN a ve všech evropských novinách se bude psát: proč bychom vůbec měli rakovině ubližovat? A když už – musíme ji rovnou úplně zlikvidovat? Proč se nejdřív nepokusit o kompromis? Proč hned násilí? Zkusme se vžít do její situace a uvědomit si, jak sama rakovina tu nemoc prožívá! A pak – rakovina má i svoje kladné stránky.

Str. 39: Protože ta zatracená, debilní duše nás má pěkně ochočený, všimli jste si toho? Všimli jste si toho, Netanjo? Zahřímají, že ano, a on na to: Jednou chce tohle, pak zas tamto, v jednu chvíli vás napumpuje euforií, že sršíte, jako kdybyste měli v zadku rachejtli, a půl minuty na to vás přetáhne pálkou po hlavě, chvíli nadržená, potom je ublížená, pak zase nafrněná, z řetězu utržená! Kdo to s ní má vydržet, to mi řekněte, a kdo ji vůbec potřebuje? Dosoptí a já se rozhlížím kolem, znovu mi připadá, že kromě mě a té neobvykle malé, skoro trpasličí ženy jsou všichni navýsost spokojení. Co tu k čertu pohledávám, copak dlužím něco člověku, se kterým jsem před víc než čtyřiceti lety chodil na doučování z matematiky? Dávám mu ještě pět minut, a ni o vteřinu víc, a pokud nedojde k nějakému, řekněme zvratu, seberu se a půjdu.

Str. 163: Teď spi, řekne mi, končím, až do Beer Ševy ode mě neuslyšíš ani slovo, pssst! / Znovu nám předvádí scénku s autem: tělo kopíruje otřesy vozu, nadskakuje kvůli výmolům, naklání se doprava a doleva. Spolujezdci se zvolna klíží oči, hlava mu při jízdě po hrbolaté cestě klesá na prsa. Najednou sebou polekaně trhne a vykřikne: Já nespím! A znovu začne klimbat. Je úsporný a přesný, mistr svého řemesla. Nepočetné publikum se usmívá od ucha k uchu: dostalo dáreček. / A pak, vteřinu před tím, než se mi podaří usnout, povídá řidič: Hele, ještě poslední otázku, jo? Mlčím. Spánek je fuč. Řekni mi, povídá on, tyto zadržuješ schválně? / Co jako? / No já nevím. To. Ten brek / V tu ránu pevně sevřu rty. Zatnu zuby. Nebudu se s ním bavit. To už by bylo lepší, kdyby vybalil další vtip a do ničeho nestrkal nos. Jedeme. Tenhle týpek, jak už jste určitě pochopili, nepatří k těm, co se snadno vzdávají. Za minutku se mě zeptá znovu, jestli to zadržuje naschvál, nebo se mi prostě jenom nechce brečet.

Obrázek https://www.kniha.cz/fotocache/mid/9788020443809_1%20Pride_kun_do_baru.jpg