Hluboká krize naší církve si žádá, abychom rozkryli i problémy, které na první pohled bezprostředně nesouvisejí se skandálem sexuálního zneužívání a s jeho zamlčováním trvajícím desítky let. Jako profesorky a profesoři teologie nesmíme déle mlčet. Vidíme svou odpovědnost: musíme přispět ke skutečnému novému začátku. Rok 2011 se musí stát pro církev rokem nového rozmachu. V minulém roce vystoupilo z církve tolik křesťanů jako dosud nikdy, vypověděli poslušnost církevnímu vedení nebo privatizovali svůj život víry, aby jej uchránili před institucí. Církev musí těmto znamením porozumět a vymanit se ze zkostnatělých struktur, aby znovu načerpala sílu k životu a obnovila svou věrohodnost.
Obnova církevních struktur se nepodaří v ustrašené izolaci od společnosti, nýbrž pouze s odvahou k sebekritice a k přijetí kritických impulsů, a to i zvnějšku. To patří k poučení předchozího roku: s krizí způsobenou sexuálním zneužíváním by nebylo bývalo možné se vyrovnat tak radikálně, kdyby tento proces nebyla veřejnost provázela svou kritikou. Ztracenou důvěru může církev získat znovu pouze otevřenou komunikací. Církev bude věrohodná, jen když překoná propast mezi tím, jak vidí sebe samu, a jak ji vidí ostatní. Obracíme se na všechny, kdo se ještě nevzdali naděje na nový začátek ve své církvi a kdo o něj nepřestali usilovat. Navazujeme tak na signály vyzývající k obnově a dialogu, které během posledních měsíců vyslali někteří biskupové ve svých proslovech, kázáních a rozhovorech.
Církev není samoúčelná. Jejím posláním je hlásat všem lidem Ježíšova, Kristova osvobozujícího a milujícího Boha. To se jí může dařit jen tehdy, když je sama místem a věrohodnou svědkyní evangelijního poselství svobody. Mluva církve a její jednání, její pravidla a struktury - celé její zacházení s lidmi uvnitř i vně církve - musí odpovídat požadavku, aby byla uznávána a podporována svoboda lidí jakožto Božích tvorů. Bezpodmínečný respekt vůči každé lidské osobě, úcta ke svobodě svědomí, zasazování se o právo a spravedlnost, solidarita s chudými a utlačovanými: to jsou základní teologická měřítka, plynoucí ze závazků církve vůči evangeliu. Tím se totiž konkretizuje láska k Bohu a k bližnímu.
Orientace podle biblické zvěsti svobody v sobě zahrnuje diferencovaný vztah k moderní společnosti: ta v mnoha ohledech církev předběhla, pokud jde o uznání svobody, dospělosti a odpovědnosti jednotlivce; z toho se může církev poučit, což zdůraznil již Druhý vatikánský koncil. Z dalšího hlediska je nepostradatelná kritika moderní společnosti vycházející z ducha evangelia, například tam, kde jsou lidé hodnoceni pouze podle svého výkonu, kde je pošlapávána vzájemná solidarita a je pohrdáno lidskou důstojností.
V každém případě však platí: evangelijní zvěst svobody je měřítkem věrohodnosti církve, jejího jednání a sociálního uspořádání. Konkrétní výzvy, s nimiž se církev musí vyrovnat, nejsou nijak nové. Přesto jsou reformy směřující k budoucnosti sotva viditelné. V následujících praktických oblastech je o nich třeba vést otevřený dialog.
1. Struktury účastenství:
Ve všech oblastech církevního života je účast věřících prubířským kamenem věrohodnosti evangelijního poselství svobody. Podle starého principu: „Co se týká všech, nechť je rozhodnuto všemi“ potřebujeme více synodních struktur na všech rovinách církve. Věřící se mají podílet na rozhodování o obsazení důležitých úřadů (biskup, farář). Co může být rozhodnuto na místě, nechť je tam i rozhodnuto. Rozhodnutí musí být transparentní.
2. Obec:
Křesťanské obce by měly být místy, ve kterých lidé sdílejí své duchovní a materiální statky. V současnosti však obecní život eroduje. Pod tlakem nedostatku kněží jsou konstruovány stále větší a větší správní jednotky – „farnosti XXL“, v nichž lze stěží zakusit blízkost a sounáležitost. Historické identity a vzrostlé sociální sítě jsou opouštěny. Kněžími se „zatápí“, a tak často i vyhoří. Věřící zůstávají obci vzdáleni, když jim není vyjádřena důvěra a nemohou převzít spoluzodpovědnost a účastnit se demokratických struktur ve vedení své obce. Církevní úřad musí sloužit životu obce – ne naopak. Církev potřebuje rovněž ženaté kněze a ženy v církevním úřadu.