Nahé jsou národy bez knih (Slavnost sv. Cyrila a Metoděje) - nedělní zamyšlení Magdy J.

Když na počátku zimy roku 863 či spíš na jaře 864 vstoupili velkomoravskou branou soluňští bratři Konstantin a Metoděj do historie našich národních dějin, jednalo se zároveň o proniknutí do dějin státní politiky, církevní správy, liturgie, jazykovědy a literatury a v neposlední řadě do dějin církevního  soudnictví. Někdy se vtipně uvádí, že měli za sebou již založení vědního oboru archeologie, jelikož metodou zpěvu zbožných písní, dnes silně podceňovanou :-), objevili ostatky svatého Klimenta, u nás nejpopulárnějšího světce před nástupem kultu svatého Václava.

Konstantin, mladší z obou bratrů, je znám rovněž pod svým řeholním jménem Cyril nebo také pod přezdívkou Filozof. Z pozdějších legend se dozvídáme, že byl tento bratr od dětství spíše slabší tělesné konstituce, a tak byl předurčen k dráze intelektuála. Vystudoval filozofii, teologii a literaturu a již ve svých šestadvaceti letech byl na univerzitě v Konstantinopoli profesorem. Metoděj, o 12 let starší bratr, vystudoval práva a na rozdíl od svého mladšího bratra dobře vládl ve svém krátkém světském životě mečem vojáka, než přijal řeholní jméno Methodios a s ním i své nové dlouholeté poslání misionáře. Řecký „Methodios“ znamená „způsob bádání, zkoumání, poznání“. Mimochodem, slůvko metoda je stejného původu. Právník Metoděj rozhodně musel být metodický :-).

Štěstí přeje připraveným, alespoň tak to říkáváme ve chvíli losování otázky u maturitních zkoušek. Konstantin už během své akademické kariéry toužil po křesťanské misijní činnosti ve slovanské východní Evropě. Často se proto uchyloval do ticha a přítmí knihoven, kde studoval kromě náboženských textů i jazyky v jejich psané podobě. Ačkoliv mateřským jazykem obou bratrů byla řečtina, slovanština v podobě bulharsko-makedonského dialektu mu byla známa z běžně mluvených jazyků v Soluni a okolí. Konstantin se rozhodl, že vytvoří nový umělý slovanský jazyk, tzv. staroslověnštinu, a zároveň sestavil na základě malých řeckých písmen hlaholici, tedy systém písemných znaků, do kterého převedl první církevní texty z řečtiny a latiny. Konstantin vytvářel hlaholici jako písmo parádní, od počátku si přál, aby v něm Slované našli zalíbení. Proto si vypomáhal i literami z abeced orientálních jazyků například tam, kde si řecká abeceda nedokázala poradit. Tak to bylo třeba s hláskou „š“, kterou nemá ani řečtina, ani latina. Konstantin se nemusel obávat, že novému jazyku inspirovanému jižní podobou slovanského jazyka ostatní Slované nebudou rozumět. V 9. století byly rozdíly mezi jednotlivými podobami praslovanských jazyků ještě tak nepatrné, že staroslověnštině bez problémů rozuměli jak Slované západní, tak i východní. Asi tak jako dnešnímu Plzeňákovi rozumí v Ostravě.

Osud obou bratrů se obrátil o 180 stupňů ve chvíli, kdy byzantský císař Michael III. obdržel žádost velkomoravského knížete Rastislava o vyslání křesťanských misionářů. Volba byla snadná. Nenechme se ale zmást, pohnutky moravského panovníka nebyly motivovány pouze jeho křesťanskou zbožností, mnohem více šlo o zájmy politické. Na Velké Moravě již dříve působili misionáři východofranští, z Bavorska a biskupství salcburského, jenomže Rastislav správně vytušil, že jejich úmysly nejsou zas až tak mírumilovné, naopak v duchu hesla Drang nach Osten se snažili získat politický vliv pro své německé panovníky. A jelikož Němci jsou pro nás Čechy a Moravany „němí“, tak jim prostě obyčejný lid nerozuměl, a to ani když si pomáhali zbožnou latinou. Tudíž měl Rastislav silný argument, proč je ze země vykázat. Tím však došlo ke zklidnění situace jen na několik krátkých let.  

Cesta z Cařihradu alias Konstantinopole alias Istanbulu musela být dlouhá a náročná, dnes je to autem tak cca 15 hodin, ovšem bez přestávek na kávu a toaletu. Naštěstí bratři neputovali sami, doprovázel je velký průvod obchodníků, stavitelů a samozřejmě ozbrojenců. První dojem se Moravanům vydařil, misionáři byli příjemně překvapeni poměrně hojným počtem kamenných kostelů. Horší byl ten druhý. V legendách se praví, že slovanská morálka byla značně pokleslá. Všude dominovala neřest a sexuální zhýralost, nedotčenými dívkami se téměř pohrdalo, kult medoviny zatemnil veškeré morální zábrany. Soukromý život Slovanů byl zcela neslučitelný s křesťanskými zásadami. S tímto akademicky vyzbrojení bratři nepočítali. Naštěstí se mohli ve své bohulibé činnosti opřít o podporu tzv. shora; kníže Rastislav toužil po založení vlastního biskupství, které by měl pod kontrolou, a v tomto bodě „volebního programu“ mu bratři rádi vyhověli. Tři roky Soluňští kázali v „zemi na severu“ novým jazykem, staroslověnštinou, která byla našim předkům krásně srozumitelná. Například modlitba Otčenáše je v lexikální podobě téměř shodná s českým překladem, jen si místo království dosaďte carství a místo vin se recitují dluhy (přesněji dolhy). Do staroslověnštiny Konstantin přeložil všechna čtyři evangelia, misál a další bohoslužebné texty. Nejznámější je však jeho Proglas, neboli předmluva k evangeliím, ve kterém se snaží silně poetickým jazykem vysvětlit nutnost využívat v liturgii srozumitelný jazyk. Argumentačně se pak opírá o svatého Pavla: „Chci raději pět slov pověděti, a svým rozumem je říci, aby i všichni bratři rozuměli, nežli deset tisíc slov nesrozumitelných.“ (1 Kor 14, 19)

Roku 867 obdrželi bratři pozvání do Říma od papeže Mikuláše I. Ten byl znepokojen zprávou, že kdesi daleko na severu probíhají liturgické obřady v nepovoleném jazyce. Sotva dorazili Konstantin a Metoděj do Říma, hlavou veškerého křesťanstva už nebyl Mikuláš, ale Hadrián II. V učených disputacích se podařilo Konstantinovi papeže přesvědčit, že na překladech bohoslužebných textů do staroslověnštiny není zhola nic závadného. Staroslověnština byla dokonce zvláštní papežovou bulou povolena jako plnoprávný bohoslužebný jazyk vedle latiny, řečtiny a hebrejštiny. Konstantin byl však touto cestou a neustálými obhajobami svých snah velmi fyzicky oslaben a v Římě umírá jakožto dvaačtyřicetiletý zralý muž.

Z apologetických tvrzení Konstantina mám nejraději to, kde připomíná, že „ … národy bez knih (rozumějte bez Písma svatého) jsou nahé a nemohou bojovati bez zbraní s protivníkem našich duší, uchystáni za kořist věčné muky.“ (Proglas) A další: „Zdaž nepadá déšť od Boha na všechny stejně? Nebo slunce také nesvítí na všechny? Nedýcháme na vzduchu všichni stejně? Jak se tedy vy nestydíte připomínat jen tři jazyky a chcete, aby všechny ostatní jazyky a národy byly slepé a hluché? …“ (Život sv. Konstantina)

Metoděj se po čase vrátil na Moravu ještě na dalších dvanáct let, ale setkal se zde jen s nepřátelským prostředím, byl dokonce i na nějakou dobu uvězněn. Latinští kněží spolu s novým knížetem Svatoplukem nakonec svými intrikami dosáhli toho, že další papež slovanskou liturgii zakázal a hned po Metodějově smrti v roce 885 byli představitelé slovanské církve z Velké Moravy vyhnáni.

Ráda bych však ještě připomněla Metodějovy zásluhy z oblasti práva. Z 9. století máme dochovaný soudní zákoník pro světské lidi neboli soupis právních norem ve Velké Moravě, a to pod názvem Zákon sudnyj ljudem. Zákoník je rozdělen do 32 článků a obsahuje prvky občanského a trestního práva. Text se vypořádává nejenom s lidmi, kteří nepřijali křesťanství a dál slouží pohanským bohům, ale například i s hříšníky, kteří přestupují křesťanské Desatero. V každém z bodů je popsána skutková podstata trestného činu a následně je stanovena výše trestu. Podle ní můžeme usuzovat i na tehdejší žebříček míry společenského ohrožení. Například velmi vysoké tresty jsou uděleny za úmyslné zapálení stavení uprostřed sídliště, což je vzhledem k užití převážně dřevěných stavebních materiálů pochopitelné. Častým trestem je sedmileté pokání, které má různé fáze. Nejprve stojí hříšník dvě léta po čas mše venku před Božím chrámem, dvě léta vchází do chrámu do čtení z evangelia, další dva roky do modlitby Věřím v jediného Boha a až sedmý rok se účastní celé bohoslužby, ovšem nesmí přijímat Tělo Páně. Po celou dobu sedmi let žije kajícník pouze o chlebu a vodě. I v oblasti práva docházelo často ke sporům s německými kněžími, kteří v duchu své líbivé politiky ukládali příliš lehké tresty, například vrah nesměl tři měsíce pít ze skleněné číše. To pokládali Konstantin a Metoděj pochopitelně za zvrácenost.

V dnešním evangelijním úryvku (Lk 10, 1-9) Pán ustanovuje své učedníky, které posílá do světa na svou hojnou žeň. Posílá je jako ovce mezi vlky, což může nahánět někomu z Božích dělníků i strach. I my jsme stejně jako bratři ze Soluně Boží vyslanci, máme vystupovat skromně a přát lidem, za kterými přicházíme, pokoj. Uzdravovat a hlásat, že se přiblížilo Boží království. Často přemýšlím, zda se mi daří tento Boží nárok naplňovat. Obzvlášť těžké je to v situacích, kdy se o poklad víry de facto nikdo nezajímá, většinová společnost od křesťanů nic neočekává, jsou jí lhostejní. Možná je to proto, že církev jako instituce mnohem víc na veřejnosti prezentuje nádobu zlatou a zdobenou drahokamy než tu, která by měla být hliněná. Pozornost pak poutá vnější okázalost katolických shromáždění namísto vlastního a srozumitelného poselství Božího slova. Církev však netvoří jen hierarchové, vysocí církevní hodnostáři, ale i my laici jsme církví a o Božím království lze svědčit i neformálně, vlastním životem a prací, zájmem o druhé, ochotou naslouchat a pomáhat, respektem ke každému člověku a důvěrou ve stvořitelské dílo našeho Pána, které je ve své zásadě správné.

Pokud se i my rozhodneme putovat světem jako Boží učedníci, netřeba se bát vlků. Vždyť Pán je s námi a žeň je hojná.

Amen.