Nedělní zamyšlení Jindry Kulhánek - Slavnost Zmrtvýchvstání Páně

Dnešní zamyšlení začnu otázkami: 

Věříte, že Ježíš vstal z mrtvých? 

Průzkumy veřejného mínění odhalují, že v Německu tomu poměrně velké množství křesťanů (jedná se především o katolíky a evangelíky) nevěří. Podle různých pramenů jejich počet kolísá mezi 30 a 50 procenty. Nejde zde o pochybnosti, které proces vývoje víry z naivní na vyzrálou často provázejí, ale přímo o nevíru.  

Co vlastně vzkříšení konkrétně znamená pro nás? 

Je to (jen) víra, že jednou nás Bůh vzkřísí z mrtvých a budeme šťastni navěky? Víra ve smyslu, že věříme tomu, co apoštolové vyprávěli? Anebo mohu vzkříšení prožívat, mohu se do něj vcítit?   

Je dnes na světě vůbec místo pro to, co Ježíš žil? 

My lidé věříme v to nebo tomu, co známe, s čím máme zkušenost. Anebo co je vědecky dokázáno. Když apoštolové přiběhli k hrobu, zjistili, že je prázdný. Naše lidské hroby prázdné nejsou. Je to taková lidská konečná, odkud se nikdo nevrátí. Tohle je naše zkušenost. 

Ježíš ale v hrobě nezůstal. To je něco, co přesahuje lidské představy a zkušenosti. Tato skutečnost se nedá vědecky ani jinak dokázat, z hlediska lidského chápání něco takového není možné. Ale učedníci se o Ježíšovo zmrtvýchvstání mohli osobně přesvědčit.  My můžeme s jistotou říci jen to, že apoštoly konfrontace s prázdným hrobem zásadně proměnila.  Z bázlivých učedníků, kteří se ještě nedávno ze strachu před pronásledováním schovávali, se stali přesvědčení hlasatelé víry, kteří dali do pohybu masové hnutí. 

Velikonoční zkušenost je zkušenost revoluční. Místo ochromujícího strachu ze ztráty života z ní vyrůstá síla a odvaha k opuštění starých představ a oddanost a důvěra ve Spasitele. Víra ve vzkříšení nám doslova otvírá nové životní perspektivy.  

V naší denní realitě to ale často vypadá trochu jinak. Bojíme se opustit to, co důvěrně známe, s čím máme zkušenost. Očekáváme okamžitou odměnu, jistotou a vůbec tíhneme k tomu dělat věci tak, jako jsme je dělali vždycky. Jistě toužíme po nových životních perspektivách, ale chceme je nějak přidat ke starým jistotám (i kdybychom těmto jistotám už odrostli). Rádi bychom měli obojí. 

Jít s Ježíšem pro nás znamená jít do neznáma. Nechat se vést, akceptovat něco úplně jiného, nového a nejistého, co nakonec můj život obohatí. Tak vypadá velikonoční poselství v reálném životě. (Byť to „nakonec“ se nám často jeví hodně v nedohlednu). 

My lidé máme ale zkušenost především se hříchem a s jeho důsledky. I když věříme nebo se o to alespoň pokoušíme, v různých situacích nás naše zkušenost dohoní, začneme zmatkovat  a propadneme pochybnostem. 

Tady jsem se přiblížila k bodu, odkud vycházíme. Prvotní hřích. Člověk chce o všem sám rozhodovat. Je fascinován sám sebou, svými možnostmi. Chce, aby platily pouze jeho vlastní zákony, jeho vlastní představy. Aby ho nikdo a nic neomezovalo. Ani Bůh ani jiní lidé. Jen zapomene, že je pak opravdu sám, a že opravdu platí jen jeho vlastní zákony, které ho nakonec hlavně omezují. 

Tohle je také naše zkušenost a velmi hluboká. I když toužíme se Bohu otevřít, tak v konkrétní situaci často cítíme neochotu, skoro i nemožnost přemýšlet jinak, začít dělat věci jinak.  Znovu a znovu nás ten starý člověk strhává zpátky. A jsme zase u toho pocitu, že stojíme uprostřed světa úplně sami a ztraceni a Bůh se zdá vzdálený, nereálný a nedostupný. 

Každý z nás zažil jistě situaci, kdy mu bylo řečeno nebo jiným způsobem dáno na srozuměnou: „Buď uděláš co chci já, buď splníš moje představy, nebo můžeš jít.“ Taková věc se stává nezřídka i vztahu mezi blízkými lidmi.  

Neděje se nám ve vztahu s Bohem podobně? Snažíme se upřímně o vzájemný vztah s Ním, ale postupem doby se komunikace z naší strany často zredukuje jen na prosby, na naše představy o tom, jak by to či ono mělo fungovat. Někdy si ani neuvědomíme, jak velkou roli v našem hledání hraje to, abychom Boha přesvědčili splnit naše přání a touhy. A když se podle našich představ nestane, vesměs nespěcháme s tím, o Božím pohledu na naši záležitost přemýšlet. Nepokusíme se Jeho očima vidět novou perspektivu. Jsme zklamaní, rozhořčeni a máme pocit křivdy. Bůh nám nepomohl, nefunguje, jak bychom rádi. Na co Ho vlastně potřebujeme, když je to s Ním takové…  

Myslím, že jak jednáme s lidmi, tak jednáme i s Bohem a naopak. V posledních letech se snažím mít tohle i v konfliktních situacích více na zřeteli a přeji si upřímně, aby se ta Boží vůle stala doopravdy a abych jí více porozuměla, i když bude jiná než ta moje. Aby Bůh pomohl při konfliktu tak, aby s jeho řešením byli spokojeni všichni, kterých se týká, i když si jich třeba nevážím, i když mi ukřivdili a ublížili. Ne, aby řešení bylo dobré hlavně pro mě. I kdyby to znamenalo, že musím z toho „svého práva“ slevit. Trochu začínám chápat, že nejde hlavně o to, abych dostala za pravdu. Myslím, že není dobré, aby z konfliktu vyšel jeden jako vítěz a druhý jako poražený a zahanbený. Vypadá to nelogicky a neúčinně, ale mám s tím lepší zkušenosti, než s prosazením byť sebevětší pravdy za každou cenu.  

Jak chceme věřit ve vzkříšení, když se obáváme svěřit se Bohu už v jednoduché denní situaci, když máme z Jeho vůle strach? Když máme obavy, že přijdeme zkrátka?  

Bůh po nás myslím vesměs nežádá, abychom se všeho, co známe, naráz vzdali  nebo se vrhali po hlavě do nebezpečných dobrodružství. Spíše, abychom se pomalu, ale vytrvale s tím novým pohledem na svět seznamovali, integrovali ho do svých životů a znovu a znovu zkoušeli podle toho v konkrétní situaci jednat. O kousek ty svoje hranice posunovali, milovali a odpouštěli. Abychom se raději snažili hledat a vidět v druhých nejprve to lepší a to rozmnožovali.  Ne, abychom se zastavili u špatného a o tom donekonečna debatovali a snažili se druhé k dobru nějakým způsobem přinutit. Dobro má spoustu podob a děje se jen ve svobodě.  

Vzkříšení vnímám osobně jako lásku. Proměnu láskou a k lásce. Tahle proměna neprobíhá podle nějaké všeobecné formulky, nemůžeme ji odkoukat a jít jistou cestou bez rizika. Budeme muset čelit pochybnostem a nepochopení. A kdo z nás si nepřeje, aby ho lidé uznávali, obdivovali. Koho nezraňuje, když se setká s nepochopením a kritikou. 

To, co se pokouším sdělit, je moje zkušenost. 

Osobně to mám asi tak. Ve víře (a nejen v ní) je pro mě důležité samostatné uvažování, které se opírá nejen o informace, vědomosti a zkušenosti z venku, ale i o to co přichází zevnitř. Ve víře je pro mě důležitá i určitá míra naivity, která mi dává prostor pro důvěru a odvahu jít někdy i bez jištění a žít třeba i něco, kde je z lidského hlediska pravděpodobnost  úspěchu malá. Zkouším uvést do reálného života to, co vidím uvnitř. Někdy se to ukáže přínosem a jindy ne. Někdy to vypadá, že jsem jen ztratila čas.  

Mé hledání se týká touhy pochopit Boží počínání a sebe uprostřed světa a Božího úmyslu. Prožívala jsem intenzivní období „Dr. Junga, Kierkegaarda, sv. Terezy z Avily“ a další. Každé z nich mi pomohlo vidět Boha, svět i sebe z jiného úhlu a postupem doby se utvářel určitý celek. Opravdové změny ve vztahu k životu ale začaly až tehdy, když jsem začala brát vážně lásku. Zjistila jsem, že mi hlava plná úžasných myšlenek a učenosti není k ničemu, když mi to v realitě nefunguje. 

Je pro mě zásadní vidět a zažít co víra se mnou a v mém životě konkrétně dělá. Jestli se něco mění, vylepšuje. Jak vypadá konkrétní výsledek v konkrétní situaci. Důležité je hledat a experimentovat, nebát se udělat chyby. Nebát se ani přiznat, že jsem to či ono vyzkoušela a ono mi to nefunguje. Prostě jít dál a zkoušet to v důvěře znovu a jinak. Podstatné je pro mě nejen věřit, ale především cítit, že Bůh je v té které konkrétní situaci přítomen a působí.  

Domnívám se, že ke vzkříšení nevede žádná lepší nebo horší cesta, jen by to měla být ta naše individuální a poctivá odpověď na Boží výzvu. Bůh znovu a znovu křísí mrtvé, vytváří nový svět, nové lidi…až k finálnímu vzkříšení lidstva. 

Přeji nám všem, ať už tedy jdeme cestou jakoukoliv, ať se nacházíme v jakékoliv fázi hledání a pochybností, ať už putujeme právě temnotou nebo se těšíme ze světla, abychom mohli z celého srdce a s radostným a očekáváním vyslovit Velikonoční pozdrav: 

„Christus vstal z mrtvých! V pravdě vstal z mrtvých!“