Nedělní zamyšlení Jiřího K. - 27. neděle v mezidobí

Mt 21, 33-43

Ježíš řekl velekněžím a starším lidu:

„Poslyšte toto podobenství: Byl jeden hospodář a ten vysázel vinici. Obehnal ji plotem, vykopal v ní jámu pro lis a vystavěl strážní věž, pronajal ji vinařům a vydal se na cesty. Když se přiblížilo vinobraní, poslal k vinařům své služebníky vyzvednout z ní výtěžek. Ale vinaři jeho služebníky popadli, jednoho zbili, druhého zabili, třetího ukamenovali. Hospodář poslal tedy jiné služebníky, ještě ve větším počtu než poprvé, ale naložili s nimi zrovna tak.

Naposled k nim poslal svého syna – myslel si: ‚Na mého syna budou mít ohled.' Když však vinaři uviděli syna, řekli si mezi sebou: ,To je dědic.  Pojďte, zabijme ho, a jeho dědictví bude naše!'  A popadli ho, vyhnali ven z vinice a zabili. Až přijde pán té vinice, co asi s těmi vinaři udělá?“

Odpověděli mu: „Krutě ty zlosyny zahubí a svou vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou ve svůj čas odvádět výtěžek.“

Ježíš jim řekl: „Nečetli jste nikdy v Písmě: ,Kámen, který stavitelé odvrhli, stal se kvádrem nárožním. Učinil to Pán a v našich očích je to podivuhodné?' Proto vám říkám: Vám bude Boží království odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce.“

V dnešním evangeliu není tak těžké rozpoznat v podobenství, které čteme, jednotlivé aktéry. Vinice znázorňuje lid, který si Pán vyvolil a věnoval mu velkou péči. Hospodářem je Bůh, vinaři jsou vůdci vyvoleného národa a velekněží, poslové jsou proroci, synem je Ježíš.

Jde o polemiku Ježíše směrem k náboženskému establishmentu. Tímto velmi tvrdým podobenstvím Ježíš vystavuje posluchače jejich odpovědnosti. Mohli bychom se domnívat, že toto napomenutí platí jen pro ty, kdo odmítají Ježíše v oné době. Myslím však, že je aktuální stále, i v těchto časech. Z tohoto úhlu pohledu pak zjišťujeme, jak revoluční jsou tato slova. Dovolte mi citovat papeže Františka:

„Ti, kdo mají v Božím lidu pravomoc, jakoukoliv autoritu – i v církvi – mohou být v každé době pokoušeni pečovat o svoje zájmy, namísto těch Božích. A Ježíš říká, že pravé autorita se vykonává službou, ve službě a nikoli využíváním druhých. Vinice je Pánova, nikoli naše. Autorita je služba, a jako takovou je třeba ji vykonávat, pro dobro všech a pro šíření evangelia. Je nepěkné vidět, jak lidé, kteří mají v církvi autoritu, hledají svoje zájmy…“

Ježíš má při vypravování tohoto podobenství na mysli některé konkrétní náboženské autority, je však příznačné, že sám nevyslovuje žádný soud – pouze položí otázku a nechá na posluchačích samotných, aby zvážili svou situaci a odpovědnost: „až přijde pán té vinice, co asi s těmi vinaři udělá?“ (Mt 21,40). Oni bez váhání odpovědí: „Krutě ty zlosyny zahubí a svou vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou ve svůj čas odvádět výtěžek“(Mt21,41).  Není jim ještě zřejmé, že se tento tvrdý výrok týká jich, jako obvykle podléhají kvůli své domnělé spravedlivosti dojmu, že soud se přece týká jen a jen někoho jiného, ale ne jich...to je také důvod, proč je Ježíš znovu odkazuje na autoritu Písma: „Nečetli jste nikdy v Písmu: Kámen, který stavitelé odvrhli, stal se kvádrem nárožním. Učinil to Pán a v naších očích je to podivuhodné´?“ (Mt 21,42, Žl 118,22-23)

Není pochyb o tom, že tihle lidé znali onen žalm velmi dobře a že četli i pasáž z knihy proroka Izaiáše, nepochopili ale opravdu do hloubky Boží slovo.

Nedokázali přijmout paradoxní logiku Boží, totiž to, že Hospodin dělá podivuhodné věci prostřednictvím těch, kterými ostatní lidé pohrdají.

Následně Ježíšovi posluchači konečně pochopí, že hovoří o nich, a proto se ho snaží zmocnit (Mt 21,45-46). Jejich zaslepenost je vskutku zarážející, protože místo zamyšlení nad sebou dál páchají to, co sami tvrdě odsoudili, a tak jen dál potvrzují, že Ježíšova slova vypovídají skutečně o nich samotných – dál hrají roli, která jim přísluší v podobenství i ve skutečnosti. V daném okamžiku se jim to nezdařilo, ale Ježíšův konec se nenávratně blíží…

Ještě předtím, než tento dramatický rozhovor skončí, Ježíš řekne: „Vám bude Boží království odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce.“(Mt21,43)

Tato slova se nevztahují pouze a jen na tehdejší Ježíšovy posluchače: musíme jim bedlivě a s otevřeným srdcem naslouchat také my sami, protože jsme stále pokoušení k domněnkám, že takový soud se právě nás netýká.

Vyjděme tedy od konce. Od zaslíbení, že království bude dáno národu, který ponese jeho ovoce. Jak to můžeme chápat po dvou tisíciletích? – Je dáno církvi. Ona má nést skutečnost Božího království do světa, ač sama Božím královstvím není. Jde tedy o nás. A tady se musíme ptát, jestli Ježíšovu kritériu odpovídáme, nebo jestli se nestáváme zbytečnými podobně jako mnozí z vyvoleného národa v Ježíšově okolí. Jsme totiž, jakožto část církve, části vinice, kterou její majitel, Bůh, vysázel. Církev je opravdu Boží dílo, protože roste z křesťanů, které Bůh přijal za vlastní a obdaroval svým Duchem.

Nicméně někdy se přece jen zdá, že řada křesťanů to vidí naopak. Staví se tak, jako kdyby Pán Bůh a celá církev měli být rádi, že oni ještě křesťany zůstávají. Že by měli být odměněni  za to, že křesťany jsou. Jenže tak to opravdu není. Být křesťanem znamená být Bohem obdarován – královsky a nezaslouženě. Znamená to být vsazen, vštípen do Boží vinice. Tedy do té nejlepší a nejušlechtilejší vinice. Kdo jiný má právo chtít si „odebrat“ úrodu než ten, kdo vinici vysázel a pečuje o ni? Kdo jiný, než Bůh? Komu jinému jsme jakožto křesťané dlužni? Nejde teď o to, abychom my sami měřili a posuzovali, zda jsme přinesli dostatečnou úrodu. Jde o to, abychom pochopili, komu jsme zavázáni. Abychom se mi sami nechovali jako majitelé, kterým je dlužen sám Pán vinice.

Pokud budeme svědomitě každodenně pracovat jako dělníci na vinici Páně, a budeme Pána prosit o spravedlivé a pracovité vinaře, pak se domnívám, že nemusíme mít o osud vinice strach.                                                               Jirka K.