Nedělní zamyšlení Jiřího Rezka - 32. neděle v mezidobí

            V liturgii čteme část chvalozpěvu na Moudrost, kterou musíme hledat, Svatý Pavel nám vykládá o posmrtném životě a Kristus ve své poslední veřejné řeči nás upozorňuje na neustálou připravenost na Den Páně, který nastane a nevíme kdy. Logicky to navazuje na minulý týden, kdy jsme vzpomínali "všechny svaté" a následně "na zemřelé".

            Duše člověka je nesmrtelná, a ta duše, to jsme opravdoví my. Na pozemskou pouť máme propůjčené tělo. To "propůjčené" je velmi důležité, není moje a nemohu si s ním dělat co chci. Musím o něho dobře pečovat, abych ho vrátil co nejméně ošoupané. Samozřejmě ve smyslu morálním, ne že si lehneme a nebudeme nic dělat. V tomto případě naopak, jinak si "království Boží" nevydobydeme. A k tomu nás nabádá celé Písmo. Abrahámem počínaje a Zjevením Jana konče. Smrt je jedna z epizod naší existence. Každý má svoje poslání v tomto úseku existence. Toto poslání musíme poznat a plnit. A "Taťka" nám v tom pomáhá a někdy i dává najevo, že takto ne, když začneme bloudit. Až zpětně vidíme, že to, co jsme nechtěli, je vlastně dobře. Nebáli jsme se narodit, nebojme se umřít. Není to konec, pokračujeme jinak.

            O co tedy vlastně jde? Pozemská pouť je velice kratičká epizoda naší existence. Pokud bychom ji posuzovali limitou, blíží se k nule v délce našeho věčného žití. Přesto dokážeme, nebo můžeme dokázat dojít v tomto kratičkém úseku bytí ke svatosti, ale také i na opačný pól – k "zatracení". A dostali jsme svobodnou vůli k rozhodnutí. "Taťka" nám nenařizuje, nenutí nás. Otcovsky nám radí a pomáhá. A dal nám schopnost přemýšlet pod vlivem Ducha Svatého. V tom se lišíme od všeho, co bylo stvořeno. Asi ale více spoléháme na své smysly, co vidíme, cítíme, slyšíme ... a necháme se zmítat tím, co nám podstrkuje "rohatý". Kristus nám řekl, co máme dělat, když ho chtěli farizeové nachytat. Miluj svého Stvořitele. Miluj svého bližního. A samozřejmě nemohu milovat bližního, pokud nemiluji sám sebe. Láska je největší dar člověku. Pokud miluje, teprve tehdy se stává obrazem Božím. Má dost oleje v lampě a jsou mu otevřeny dveře na "hostinu". Už v tomto pozemském životě.

            Chvalozpěv Moudrosti, i když je to kniha deuterokanonická, je dobrým vodítkem. Srovnává život zbožných a svévolníků a jejich údělu v den "soudu". Radí a ukazuje přednosti Moudrosti. Vyzdvihuje její přednosti a působení v dějinách. Ale také zdůrazňuje nutnost jejího pěstování a růstu. Svatý Pavel měl trochu problém s tím, že byl přesvědčen o blízkém příchodu "soudu". Prakticky ale soud probíhá kontinuálně, stejně jako stvoření. A my sami se kontinuálně rozhodujeme a jednáme pro spásu, nebo zatracení. Přesto Bůh miluje všechny, i hříšníky a má radost z obráceného. Nemůžeme  na to ale spoléhat v tom smyslu, že ještě je čas, to ještě stihnu. To dělaly neprozíravé panny. V klídku chrápaly a pak se divily. Nedostaly se na hostinu a byly o hladu.

            Jaký je rozdíl mezi peklem a nebem? U oběda – a tam i tam je moc dobrý – jsou dlouhé příbory, kterými si nedám sousto do úst. V nebi krmí soused souseda – z lásky. V pekle se sobecky chce nacpat sám co nejvíce, jenže mu to nejde, je o hladu a navíc pěkně naštvaný.

            Hezkou neděli, celý týden a oslavte Lateránskou baziliku, Martina i Anežku.

Jirka