Nedělní zamyšlení Luboše Pejsara, 17. neděle v mezidobí

Všechno napomáhá k dobrému

Řím 8, 28-30

„Všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha“, říká Pavel.  Oním „vším“ pravděpodobně Pavel myslel neblahý úděl tehdejších pronásledovaných křesťanů. Těmito slovy je Pavel povzbuzoval k vytrvalosti v naději v druhý příchod Ježíše, protože On má přinést zmrtvýchvstání. Na druhou stranu si nelze nevšimnout, že Pavel se svou minulostí měl ve svých myšlenkách jasno a tvrdě rozlišoval ty, kdo jsou milí Bohu a ty, kteří Bohu milí nejsou. Ctitelé Boha jsou, podle Pavla, ve srovnání s ostatními v existenciální výhodě: jsou svobodní od hříchu a od smrti, jsou duchovní, plní života a pokoje, žijí z moci Ducha svatého, mohou si být jistí, že jsou spravedliví, živí a jejich těla budou vzkříšena. Podle Pavla ale existuje ještě jiná životní strategie: tragická a poněkud hororová. O těch, kteří nemilují Boha, Pavel říká že: nelíbí se Bohu, neřídí se vůlí Ducha, jsou tělesní, sobečtí a směřují k smrti, žijí z vlastních sil atd. V duchu se musím usmívat, protože dnes se takový tón, který použil Pavel, považuje i u některých teologů za tón fundamentalistů. Například Tomáš Halík v knize Stromu zbývá naděje v kapitole, která má název Naděje pro všechny, hned v úvodu píše: „Nemyslím si, že naši dobu lze paušálně označit za tak morálně prohnilou, jak to tvrdí fundamentalisté a sektáři, když apokalyptickými pozouny a bubny strachu potřebují zahnat své potencionální přívržence ze zkaženého světa do bezpečné ohrádky, v níž nikdo nesmí zpochybňovat jejich monopol na Boha, pravdu a moc“. Není překvapením, že vše je v pohybu, ale uchopit tento pohyb není jednoduché, podle mého je především zapotřebí odvaha a tou Pavel jistě disponoval.

Mezi mnohými dějinnými událostmi jako jsou například reformy: Cluny nebo velká gregoriánská reforma, francouzská revoluce, ale i dopady obou světových válek či nových režimů a také v myšlenkách výrazných dobových osobností: Tomáš, Anselm, František, Dominik, Luther nebo Hus až po celou paletu moderny sahaje až do dnešní doby, se vyvíjí antropologická otázka svobody rozhodování a důstojnosti člověka. V tomto silném proudu jako fundamentální zvrat nebo snad jde možná o transformaci podobnou evolučnímu posunu, vévodí osvícenství a následné filosofické směry. Na všechny tyto momenty, které prošly vývojem a zdají se být v protikladu a ve velkém posunu od myšlenek Pavla, si náboženský svět musel zvykat a smiřovat se s tím, že nemá monopol na pravdu (významně se tento jev projevuje v poslední době, viz níže). Na druhém vatikánském koncilu katolická církev musela přiznat a přiznala oprávněný nárok filozofie a odvážně i skutečnost, že jednou z hlavních příčin ateismu jsou samotní křesťané.

V myšlenkovém světě filozofů moderny (a nemalé procento filozofů moderny mělo teologické vzdělání) vévodí lidský rozum, obrat k subjektu: Kant napsal fenomenální dílo Kritika čistého rozumu, Hegel napsal díla, která se vzájemně podmiňují: Fenomenologie ducha a Filozofii dějin a Martin Heidegger Bytí a čas. Dovolím si v krátkosti pozastavit se u myšlenek Martina Heideggera. Heidegger rozlišoval lidskou existenci na autentickou a neautentickou. Neautentická existence člověka se odvíjí od společenských norem, od trendů a ujednání. Znamením této neautentičnosti na rovině jazykové a komunikační je výraz „ono se“.  Jistě všichni známe věty typu: Takhle se to dělá!; Tohle se teď nosí!; Tímhle se řídíme! Druhou rovinou existence, podle Martina Heideggera, kterou nazývá autentickou, je takový proud života, který vyvěrá z člověka, který čerpá z pokladů lidské duše. (Můžeme si vzpomenout na Ježíše, a jeho rozhovor se samařskou ženou u studny; Ježíš hovořil o prameni, který z člověka bude vyvěrat. J 4, 14.) U Junga a Freuda nalezneme myšlenky na nepostihnutelný fenomén nevědomí, který ovlivňuje lidské chování a jen s obtížnou terapeutickou strategií lze dospět ke změnám. Jan Patočka v Kacířských esejích psal o kolektivní paměti, která mocně působí v životním prostoru člověka, aniž by ji člověk poznával a uvažoval o ní, a která zároveň tvoří myšlenkové obsahy a utváří nejenom kognitivní schémata ale i behaviorální schémata. Obsahy lidského myšlení ale utváří i jiné zdroje. Někteří hovoří o náboženství a mravech jako o těch nejcennějších zdrojích, jiní hovoří o determinismech sociálního druhu a jiní zase o realitách ve formě genů. Obecně se dochází ke shodě, že se jedná o souběh všech elementů lidské ekologie.

Profesorka Hogenová říká, že poznání člověka se komplikuje a to vytváří pocity ztracenosti. Biskup Tomáš zase říká, že žijeme v době servisní, a že na všechno máme odborníky a člověk v podstatě nic širšího vědět a umět nemusí, protože mu to trh zajistí. Z mé praxe bych dodal, že krize, která může být pro člověka výzvou a zdrojem cenných zkušeností, je i mnohokrát spíše břemenem. Toto břemeno člověka zatěžuje a je nutné jej ze sebe sejmout. Při řešení tíživých problémů jsou některé cesty nevhodné a jiné výhodné. Při pohovorech s klienty často zjišťujeme, že jako osoby máme schopnost se zabrzdit nebo i zastavit v čase. Filozofie to nazývá pojmem kairóza: traumatická zkušenost nás zabrzdí a nedokážeme se z problému vymotat, viz závislosti. Z biblického pohledu je tato situace pravým opakem toho, co říkal Ježíš, když hovořil, že součástí jeho existence je princip života, pravdy a cesty (srov. J 14, 6). Klientům často doporučujeme, že krizí se musí projít a nejlépe v doprovodu. Jsme si zároveň vědomi, že takové putování není vůbec jednoduché a někdy se to prostě nedaří, i když se sebevíc snažíme. Že se jedná o podstatný problém člověka dosvědčuje i to, že už bibličtí autoři považovali tento problém za tak důležitý, že jím začíná celá jedna biblická kniha. (srov. Ž 1)

V současnosti se zdá, podle sociologů a religionistů, že globalizovanou společnost charakterizuje doba postsekulární s širokou nabídkou spiritualit všech náboženství. Toto tvrzení prý doslovně neplatí pro region Česka. Zde prý dále působí proces sekularizace, který se ale projevuje i jako postsekularismus. Podle konkrétního sociologicko religionistického výzkumu z roku 2006, jehož výsledky reflektuje Zdeněk R. Nešpor (studii přikládám zájemcům o bližší seznámení jako přílohu), se pomalu každý Čech potýká se závažnými vnitřními problémy. Český člověk je nadmíru citlivý vůči narušování soukromého prostoru člověka: „…ze sociálních důvodů je dále třeba zmínit hodnotový a behaviorální individualismus, nedůvěru a odpor k jakýmkoli (nejen náboženským) vnějším autoritám, nechuť k organizacím, stejně jako nízkou míru náboženské socializace v rodinách a nepřipravenost církví čelit strukturálním změnám, třeba v případě suburbanizace a transformace velkých měst a venkova“. Důsledky se projevují v uzavřenosti do sebe a nesnášenlivostí nejenom v rodinách, ale i ve společenském životě, výjimkou nejsou náboženské společnosti. Normy člověk chápe jako něco omezujícího, co nabourává určité pojetí svobody. Ze svých vlastních zkušeností, ale i ze soukromých rozhovorů s přáteli se domnívám, že v minulosti tak církví kritizovaný individualismus se jeví jako vskutku bezpečný i nebezpečný prostor. Bezpečný v tom, že je to vlastní prostor a nebezpečný zase v tom, že tento vlastní prostor skrývá to, co může člověka vyděsit, protože člověk v posledku nemá ponětí o vlastním vnitřním životě sebe sama, natož u druhého člověka. Různé palety závislostí to dosvědčují.

Domnívám se, že situace pandemie odkryla ještě hlubší vrstvy problému, které mohou být i velkou radostí! Je pravda, že církve jsou sociálně aktivní, je to jejich úkol. Veřejně se mluví a v kostelích se káže o životním prostředí, mluví se o chudobě, o dodržování lidských a občanských práv. O papežovi píší všechna média, píší se encykliky o lásce, o mládeži, o charitě. Křesťanská morálka orientovaná biblickou opcí na bezbranné a bezmocné nabývá ve společnosti na úctě. Církve se prosazují i politicky viz Polsko. Vzrůstá i odvaha mezi lidmi vstupovat do disciplinárních sporů s církevní hierarchií. Otevřeně se řeší církevní skandály. Člověk by očekával, že si za to svět bude církve považovat a že v krizových situacích, jako byla situace pandemie, bude chtít s ní otevřeně spolupracovat. Podle Tomáše Petráčka, kněze a historika, člena České křesťanské akademie, tomu tak není. V panelové diskusi o církvi po pandemii https://www.youtube.com/watch?v=tm6u1_w8U-U&t=739s Tomáš Petráček na základě zjištění sdělil, že po celou dobu trvání celosvětových opatření západoevropské vlády úplně zapomněly na církve. Hovořilo se o čisté mezilidské solidaritě.

Podle mého názoru je tato nezištná lidská solidarita, která vyvěrá z nitra člověka, z těch oblastí, které se snažili filozofové popsat jako nevědomí nebo kolektivní pamět, jedním aspektem onoho všeho, co napomáhá člověku k dobrému. A naším úkolem je nalézat neustále nové obsahy, které mohou být součástí toho dobra, ve kterém člověk jako člověk prospívá ve vztahu k Bohu a ve vztahu vlastnímu životnímu prostředí, kterého je sám součástí.

 příloha:

Autorem slíbený text  religionisty Zdeňka R.  Nešpora  na téma Postsekularismus počesku? Ne/religiozita současné české společnosti mezi Východem a Západem  naleznete zde .