1 Kor 6, 13c-15a. 17-20
V dnešním čtení se Pavel dovolává správného jednání. Zkusme se zamyslet nad tímto tématem třeba i obecněji, ze širší perspektivy.
O morálce
Pavlův list do Korintu je plný káravé morálky. Pavel upozorňuje na nepatřičnosti Korinťanů. V jeho době však etika obecně stála na jiných základech, než je tomu dnes. Kontextem nebyla jen židovská morálka, ale i řeckořímská morálka. Tak například řecká etika stavěla na dokonalosti polis. Úkolem etiky bylo zabezpečit osobní a společenské štěstí uvnitř sociální jednotky. Každá z ctností odpovídala určité společenské vrstvě. Tak například moudrost se týkala pouze vůdčích osobností. Účast na ní znamenalo nejen se podílet na božství, ale i záruka prosperity polis. Ctnost vytrvalosti byla spojená s otroctvím. Nebylo žádoucí přestupovat napříč společenskou strukturou. Naproti tomu židovská morálka stavěla na výjimečnosti a určité exkluzivitě spojené s darem Božího zákona. Dodržování Božích přikázání bylo nutností a přestoupení se přísně trestalo. Hlavní ctností se považovala „bázeň před Hospodinem“ (Př 9,10) Určitá nepropustnost sociálních skupin se týkala židovství jako celku. Pavel na tento typ morálky navazuje. Zaznívají u něho i vlivy stoické filozofie, především v přesvědčení o nutnosti všeobecné lásky k druhým lidem. Církev je svým způsobem pokračování židovství se všemi myšlenkovými systémy, které jeho podobu ovlivnily. Důležitým vodítkem k pochopení Pavlovo etiky je, kdo rozhoduje o tom, zda bude člověk v církvi. Podle Pavla nerozhoduje člověk, ale Bůh: „Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává…“ (1Kor 1,26). Jestliže je tomu tak, tak podle Pavla to jsou důvody, proč není možné, aby člověk hřešil. Z prvopočátku se pod pojmem hřích chápalo porušování Božích zákonů. Teprve až později se význam posunul a myslel se jím vědomý odboj proti Bohu. V časech Pavlových být autoritou znamenalo jistě něco odlišného, než je tomu dnes. Pavel sám spadal do vyšší společenské vrstvy, což mu autoritu zaručovalo. Typické tedy bylo, že etické nároky nebyly člověku diktovány z nitra osoby, ale externě. Teprve až s nástupem novověku se začalo hlouběji nahlížet do nitra člověka. Aristotelské metody zkoumání jsoucna se začaly týkat i metafyziky. Do centra pozornosti se dostávaly pojmy jako svoboda, svědomí, morální zákon a mnohé další. Morálka už nebyla chápána jen jako systém korigující lidské jednání, ale jako nástroj fenomenologie metafyzických veličin. A tak I. Kant v 18. století vyslovil přesvědčení, že svoboda jako metafyzická veličina je reálná a skutečná, a pozorovat ji lze pouze v rámci mravního jednání. Mravní zákon, který je jedinou reálnou skutečností rozumu, je možný jedině na základě skutečné svobody. Dalo by se usoudit, že externí nárok ztratil nadobro svůj význam a v popředí zájmu je člověk jako osoba, jako jediná důstojnost, která určuje napříště mravní jednání. V dnešních časech se myšlení stále prohlubuje, ale i komplikuje. Můžeme vidět proti sobě stojící argumentace. Církve hlásají společenství lidí jako znamení Ježíše Krista a snaží se o to být otevřené. Na druhou stranu jsou vědou popisovány jevy, které směřují spíš k individualitě. Masovost a stádovost podléhá kritice filozofů (M. Heidegger), ale i odvážných teologů (T. Merton). Sociální neurologie (F. Koukolík) si všímá patologických jevů spojených s účastí na sociálních skupinách. Například může za určitých okolností dojít k tomu, že se lidská inteligence v sociální skupině radikálně sníží. V důsledku těchto objevů se nachází smysl takových jevů, jako je například, že vzdělaný úspěšný občan se stane součástí sekty. Medicína (J. Hibbeln) zjistila, že stravovací režim má podstatný vliv nejen na kognitivní, ale i behaviorální funkce člověka. Poruchy osobnosti jsou dávány do souvislosti s intoxikací. Například vystavování lidských plodů účinkům zplodin z cigaret vede k disociální poruše osobnosti (to jsou ti jedinci, kteří vykonávají trest odnětí svobody). O nových formách sexuální identity se začíná hovořit v souvislosti transgeneračního vlivu účinků hormonální antikoncepce. Z tohoto skromného přehledu je patrné, že nárok na člověka a tlak, aby obstál jako člověk, je velký. Osobně vnímám ve světle vědeckých poznatků, že náboženské mudrlantství nepomáhá, spíše se jeví jako kontraproduktivní, a to z mnoha důvodů. Osobně vnímám (ne všude) tendence o externí formování svědomí místo toho, aby byly vytvářeny podmínky pro autonomní růst osobnosti jedince. S druhým extrémem, s kterým se často setkávám, je velký tlak na intelekt jedinců, kteří nejsou schopní takového výkonu. Stále chybí hlubší spolupráce s přírodními vědami. To platí především pro oblast jednání. Možná že je i teologie historicky zatížena předsudky, to nedokážu s přesností posoudit. Je však pravdou, že velmi málo erudovaných teologů veřejně vystupují mimo hranice církví (T. Halík, M. Vácha, Pastoral brothers).
Jak tedy přistupovat ke slovům Pavla? Nestačí přeci jen říct, že se jedná o Boží slovo.
Všem přeji vše dobré, Luboš Pejsar
© 2024 Římskokatolická farnost Karlovy Vary-Stará Role, Kontaktovat webmastera
ANTEE s.r.o. - Tvorba webových stránek, Redakční systém IPO