Nedělní zamyšlení Magdy J. - 5. neděle v mezidobí

A když padla tma…

Kdo z vás by měnil s Jobem?

„V zemi Úc žil muž jménem Job. Ten muž byl bezúhonný a poctivý, bohabojný a prostý všeho zla. Měl sedm synů a tři dcery, jeho stáda čítala 7000 ovcí, 3000 velbloudů, 500 párů dobytka a 500 oslic a také služebnictva měl velmi mnoho. …“ (Prolog ke Knize Job)

Takto idylicky starozákonní autor začíná odvíjet jeden z filozoficky i teologicky nejsložitějších příběhů Bible. Jak asi všichni tušíme, jedná se o vyprávění plné překvapivých zvratů, které nás staví před mnoho zásadních otázek. Tou nejnaléhavější je patrně otázka smyslu utrpení dobrých lidí a otázka Boží role v těchto tragédiích.

„Odkud jdeš?“ zeptal se Hospodin satana. „Toulal jsem se po zemi sem a tam,“ odpověděl mu satan. „A všiml sis mého služebníka Joba?“ řekl mu na to Hospodin. „Na zemi mu není rovného – ten muž je bezúhonný a poctivý, bohabojný a prostý všeho zla.“ „Copak Job ctí Boha zadarmo?“ namítl satan Hospodinu. (Jb 1, 7-9)

Satan vykládá Jobovu oddanost Bohu jako vypočítavost a prospěchářství a zpochybňuje tím jeho svobodné rozhodnutí se pro dobro. Hospodin přistupuje na satanův návrh podrobit Joba zkoušce, zničit všechen Jobův majetek, zabít jeho děti a ranit ho od hlavy až k patě hroznými vředy. Přesto se však Job drží dál své víry v Boha. Sedí v popelu a škrábe se střepem, když tu k němu přistoupí poslední blízký člověk, jeho manželka, se slovy: „Zlořeč Bohu a zemři!“ „Mluvíš jako nějaká hloupá ženská,“ odpověděl jí. „Budeme snad od Boha přijímat jen dobré, a zlé ne?“ (Jb 2, 9-10)

Elifaz, Bildad a Sofar, tři přátelé, se rozhodnou Joba navštívit, aby ho politovali a utěšili v jeho nesmírné bolesti. Nejdříve Joba ani nepoznávají, dají se do hlasitého pláče, roztrhnou své pláště a sypou si na hlavu prach. Sedm dní a sedm nocí s Jobem prosedí na zemi a neřeknou jediné slovo. Když pak Job ve svých litaniích začne proklínat den, kdy byl zplozen, a den, kdy se narodil, a vyjadřuje svou touhu po smrti jako ukončení svého trápení, začnou mu jeho přátelé promlouvat do duše. Zlo je nutné vysvětlit, iracionální původ zla je nepřijatelný, příliš hrůzný. A bůh je přece dobrý, spravedlivý a všemocný. Jak tedy Jobovu situaci chápat a utěšit ho? Přátelé zaujímají hlediska tzv. konvenční teologie a uplatňují argumenty tradiční zbožnosti. Připomínají Jobovi, že zlo přece nepučí samo ze země, to přece člověk plodí trápení. Může být čistý, kdo z ženy zrodil se? Člověku, kterého kárá Bůh, je blaze, jelikož po nápravě špatností následuje vždy odměna v podobě uzdravení. Člověk si má na základě utrpení uvědomit své hříchy a poučit se z nich. Bůh je spravedlivý a všemohoucí. Je snad možné, že zhřešily Jobovy děti? Je třeba se více modlit a napravit své srdce, pak se i tma promění ve svítání.

Řeči přátel však Joba stále více rozhořčují, je rozčílen a zároveň se cítí ponížený. Začne je nazývat ukrutnými těšiteli. Boha Job ve svých litaniích obviňuje z nespravedlnosti a surovosti: „Udělal si ze mě terč, zasypává mě deštěm střel. … vrhá se na mě jako válečník. … Zjizvenou kůži pytlem zakryl jsem, svým čelem ryji zem. Tvář mi od pláče opuchla, stín smrti leží na víčkách. Já přece nemám na rukou násilí, má modlitba je bez poskvrny!“ (Jb 16, 12-17) Přátelé však tuto neochotu Joba změnit svůj postoj, nahlédnout svou situaci jinak vnímají jako rouhání a začnou si klást otázku, zda Boží trest neměl být ještě ukrutnější.

Job však i nadále zarputile trvá na své nevině, ohlíží se za svým dosavadním životem a deklaruje čisté svědomí. Ve své závěrečné řeči vzpomíná na dobu, kdy byl Bůh ještě jeho přítelem, staral se, aby se jeho kroky koupaly ve smetaně. Kdo slyšel Jobova moudrá slova, ten mu blahořečil. Všichni ho chválili, když pomáhal chudákům, vdovám a sirotkům, zasazoval se o právo cizinců a zlosynům uměl zuby zvyrážet. Nyní ho však kromě Boží přízně opustila i náklonnost jeho blízkých a on je ve svém utrpení sám a nepochopen, dokonce i mladší se mu vysmívají. Lidé ho ze svého středu vyhnali, jako kdyby byl zloděj. „Když Bůh můj provaz potupně povolil, i oni odhodili všechny zábrany. Lůza povstává po mé pravici, nohy mi chtějí podrazit, připravují cesty, aby mě zničili.“ (Jb 30, 11-12)

Uprostřed svého zoufalství, za náležitého zděšení přátel, vyzve člověk Job svého Boha k soudu. Job využívá zásadu biblického trestního práva: je-li člověk obviněn ze zlého činu bez důkazu, může odpřisáhnout svou nevinu. Pak však musí žalobce buď proti němu předložit důkaz, nebo žalobu stáhnout. A Hospodin výzvu přijímá. U soudu promlouvá však víc jako svědek než soudce nebo dokonce žalobce, což interpretaci jeho slov a celé situace neusnadňuje, spíš naopak. Hospodin promlouvá k Jobovi z vichru a velkolepým poetickým způsobem vypráví a vzniku vesmíru a země. O stvoření neživé přírody i všeho živého. Představuje sám sebe jako mocného pána života a smrti. Ve své monumentální řeči zmiňuje i svou sílu, kterou dokáže zkrotit mýtického leviatana, mořskou příšeru, která je symbolem chaosu a zla. Dokonce se i Jobovi vysmívá: „Pomazlíš se s ním jak s ptáčkem? Dáš ho na vodítko dcerkám na hraní?“ (Jb 40, 29) Na jiném místě pak Joba vyzývá, aby on sám odstranil ze světa pýchu a darebáctví.

Jobova závěrečná reakce na působivou Boží promluvu je lakonická: „Jsem příliš nicotný – co ti mám říkat? Kladu si ruku na ústa.“ (Jb 40, 4) Job si uvědomil, že tajemství Božího stvoření, řádu a vlády nechápal. V prachu a popelu činí pokání. V epilogu nejdříve Hospodin vyjádří svůj hněv vůči přátelům, ale na přímluvu Joba je nepotrestá. Jobovi pak Bůh navrací vše, co ztratil, dokonce mu dává dvakrát více, než co měl dřív. Rámcová kompozice vyprávění se uzavírá.

Laskavý čtenář Knihy Job se může cítit zklamán závěrečným vyzněním příběhu. V hlavě zní mnoho otázek, na které nám autor nedává odpověď. Jaký je vlastně Bůh? Proč dopouští zlo? Pokud je spravedlivý a všemohoucí, proč zlu nezabrání? Proč se Jobovi neomluvil za tuto krutou zkoušku? Jsme snad jen figurkami na šachovnici, kde chvíli táhne Dobro a pak zas Zlo? Záleží vůbec Bohu na tom, jak si ve svém životě vedeme, nebo je zcela zaneprázdněn probíhajícím tvořením světa a jeho řízením?

Jobův životní příběh má sílu oslovit každého člověka bez ohledu na jeho kulturní či náboženskou příslušnost. Vždyť každý z nás se někdy ocitl před otázkou, proč právě na něj dopadla nějaká zlá rána osudu. Věřící člověk pak může na Boha zanevřít, může ho odmítnout jako Boha nespravedlivého a krutého. Na tomto místě je však radno si uvědomit, že představa Boha ve Starém zákoně není jednotná. Vyvíjela se po mnoho staletí v kontaktu s jinými náboženskými kontexty. Nám křesťanům pak Ježíš vycházeje z židovské tradice zprostředkovává svůj pohled na Boha Otce, ve kterém akcentuje především jeho laskavost, empatii, starostlivost, ochotu odpouštět dluhy, jednoduše vztahovost. Druhou volbou je tedy pro nás křesťany možnost pozvat Boha jako souputníka do každé své situace, i do té nejtěžší. Pak výčitky vůči Bohu postupně ztratí svůj smysl. A Job nám ukazuje, že můžeme v těžkých chvílích před Bohem nadávat, plakat a vyjadřovat své nepochopení a nesouhlas. Můžeme si stěžovat a vyzývat ho, aby k nám promluvil a vysvětlil všechny ty zmatky kolem nás. S Bohem se můžeme i hádat. Bůh nás totiž slyší, je členem našeho týmu, nosí stejný dres a záleží mu na našich životech. Nechce, abychom se do nebe proplakali, ale spíš proradovali, i když by bylo naivní očekávat, že truchlivé chvíle se věřícímu dobrému člověku vyhnou.

Pokud chceme věřit, že Bůh je dobrý a spravedlivý, pak bude nutné rozloučit se s premisou jeho všemohoucnosti. Jinak bychom ho logicky mohli usvědčit z lhostejnosti vůči zlu a nevšímavosti vůči nám trpícím. Některé utrpení prostě smysl nedává, a to ani nám, ani starostlivému Bohu. A pokud smysl chceme tvrdošíjně hledat, můžeme tak jen zraňovat své blízké či sami sebe. Pokud nás ale utrpení nezlomí, nevezme nám chuť k životu, nezahořkneme, dokážeme požádat o pomoc své blízké a přijmout ji, pokud najdeme sílu, jak přes všechny nesnáze i dál jít svou cestou, která možná není dokonalá, ale vede správným směrem, pak jsme utrpení dali smysl my sami. Stejně jako s příchodem ranních úsvitů otvíráme nové kapitoly svého života, musíme čas od času umět zavřít ty staré, bolavé, které nemají řešení. Job i v té nejzoufalejší chvíli vytrvale opakuje: Můj Vykupitel žije. V posledních verších divadelní hry J. B. amerického autora Archibalda MacLeishe říká Jobova žena: „V kostelích dohasly svíce, na nebi hvězdy nezáří. Rozfoukej uhlíky srdce, cestu nám ukáží…“

Zdroje:

Bible: překlad 21. století. Praha: Biblion, 2009.

KUSHNER, Harold S. Když se zlé věci stávají dobrým lidem. 1. vyd. Praha: Portál, 1996.