Nedělní zamyšlení Magdy J. ke Slavnosti Zmrtvýchvstání Páně

Slavnost Zmrtvýchvstání Páně (Jan 20, 1-9)

Zbývá už jen koupit květiny. Ráno prvního dne v týdnu vstala Marie ještě za tmy, oblékla se do svátečních šatů, snad i trochu výstředních, rozčesala si své dlouhé tmavé vlasy a vydala se na cestu. Krátce se zastavila v květinářství, právě otvíralo, a vybrala jako každý rok pestrobarevnou vazbu růží. Velkým mosazným klíčem odemkla obří dubové dveře do kostela a musela se o ně opřít celou svou váhou, aby se jí otevřely. Zatím má ještě dost sil a nemusí jí nikdo pomáhat. Kostel byl připraven na dnešní slavnost, nábytek i koberce se lesknou čistotou, nikde žádná pavučina a oltářní stůl pokrývají čistá sněhobílá nažehlená plátna. Marie položila kytici na oltář. Na chvíli si odpočine, však má do začátku slavnosti ještě dost času. Hluboce vydechla a posadila se do první lavice. Klidně a spokojeně se rozhlédla kolem sebe. Po chvíli však jako vždy přitáhl její pohled oltářní obraz. 

První setkání Mirjam se vzkříšeným Pánem. Žena má ve tváři zmatený výraz. Ještě je přemožená bolestí a strachem, ještě je plná horečné úzkosti, ale zároveň už rozpoznává svého Učitele a její srdce naplňuje radost z opětovného shledání. Slzy utrpení se změnily na slzy štěstí. …

Tenkrát před mnoha lety Marie právě při pohledu na tento obraz poprvé nesměle pocítila povolání ke kněžské službě Bohu a lidem. V dalších letech, kdy její touha po službě u oltáře dozrávala, však musela prokázat velké množství trpělivosti, odhodlání a síly, než se mohla za oltář opravdu postavit. Bylo to ještě v době, kdy se církev soustředila více na mocenské prosazování svých vlastních pravidel, která ze společenství věřících arogantně vylučovala kohokoliv, kdo nesplňoval představy hierarchů o životě v disciplíně. Tehdy už jen málokdo hledal v institucionální církvi otevřenou náruč Otce, její prostor dávno opustily skupiny lidí vyčleněné katechismy, kteří nechápali selektivní politiku přivřených dveří. Hierarchové ztratily cit pro kairos, metanoia se stala zapomenutým slovem. Mnohé ženy, které zaslechly stejně jako Marie volající Boží hlas, se nutně střetávaly s posměšky a opovržením, předsudky vůči ženám, podloženými dokonce tendenčními výklady Písma. Žena nechť v církvi mlčí, žena nástroj ďáblův, skrze ženu vešel do světa hřích, kam čert nemůže, … Dogma o apoštolské tradici v církvi, podle které se knězem smí stát jenom muž, definitivně zabetonoval do rádoby piedestalu monumentální vznešenosti polský papež, když prohlásil, že církev nemá v žádném případě plnou moc, aby darovala ženám kněžské svěcení. Tato moc totiž náleží jen Bohu. Jakékoliv námitky ze strany Božího lidu se nepřipouští. Tečka. A právě ta zavalila vchod do prázdného hrobu, ve kterém se sami církevní hierarchové zabydlili. Amputovaná církev. Pěvecký sbor s vyškrtnutým sopránovým partem.

Uplynulo několik desítek let, než ženy stejně odvážné jako Marie díky své touze, vytrvalosti a lásce k Bohu i lidem prošly bolestivou cestou emancipace v církvi a získaly díky svým charismatům důvěru ostatních věřících mužů a žen a mohly se směle postavit za oltář čelem k lidu. Ženy vnesly do církve nová témata, volání po rovnosti, která neznamená stejnost, důstojnosti každého člověka, zprostředkování požehnání pro všechny láskyplné a zodpovědné vztahy. Moc v církvi je rozdělena mezi věřící, kteří nesou společnou zodpovědnost za zásadní rozhodnutí v otázkách pastorace i správy majetku. Všeobecná církev je pestrým společenstvím všech lidí dobré vůle, včetně těch, kteří snad v širší společnosti nenachází respekt. Nová církev se vrátila k prvotním snahám zprostředkovat všem lidem bezpečí Boží náruče. Přirozená autorita plyne z důvěry, kterou církev získává svými postoji k závažným společenským otázkám a hlavně svým jednáním. 

Marie se pousmála. Ve svých vzpomínkách a myšlenkách dospěla až k proklamacím katolických ženských hnutí, která právě svými vytrvalými aktivitami dokázala změnit církev i svět. Své teze požadující zásadní reformy vyvěsily tenkrát na vstupní dveře kostelů a chrámů. Uvolněně se nadechla a vydechla. Zaslechla zvuk skřípajících dveří, přicházejí první farníci. Ženy vesele klábosí, muži se přátelsky špičkují a děti rozpustile výskají. Dnes se nás tu sejde opravdu hodně, však slavíme Svátek všech hlasů. Všichni se zdraví pohledem a pokývnutím hlavy, podávají si s úsměvem ruce. Muži postavili na farní zahradě stany a přinesli stoly a lavice, ženy napekly koláče a děti mají plnou hlavu rozběhaných her a hlavně odměn, které za svou účast vyzískají.

Marie se naposledy zahledí na oltářní obraz, než odejde do sakristie převléknout se do alby. Pane, Ježíši Kriste, jsi na mé cestě voda nebo žízeň?

Pozn.: Text je volně inspirován nedávným prohlášením německého ženského hnutí Maria 2.0, které usiluje mimo jiné o zrovnoprávnění postavení mužů a žen v katolické církvi.

http://www.mariazweipunktnull.de/thesenanschlag-2-0/