nedělní zamyšlení Marie Z. - Svátek Svaté rodiny

Svátek Svaté rodiny 31. 12. je dobrý čas přemýšlet o smyslu rodiny v dnešním světě.

Je konec jednoho roku, začne nový a my lidé rádi rekapitulujeme, co se letos povedlo a zároveň si dáváme různá předsevzetí, která nejsou v podstatě špatná, ale mnohdy nesplnitelná.

Chybí nám vůle, odvaha, někdy i vytrvalost a tak často naše předsevzetí hodíme za hlavu a odložíme na další rok.

Asi jsem trochu přepsala tento výrok, ale cítím, že to takhle je.

Místo, čas, ani rodinu si nemůžeme vybrat, prostě se někde narodíme, žijeme, zemřeme, pokud jsme slavní, jsme stále veřejně připomínáni.

Pokud jsme „obyčejní“ lidé, pak si nás skutečně pamatují nanejvýš pravnoučata.

Ale rodinná vyprávění, která se přenáší z generace na generaci, mnohdy časem zkreslená, přesto nastiňující, jak žili naši předci, jací to byli lidé – dobří, špatní. Tyto legendy nás ovlivní, jsou jako nit, kterou nelze přetrhnout.

Přesto, že rodina, jak se říkávalo, je bezesporu základ státu, je především naším vlastním mikrosvětem.

Diskuse, které se vedou o tom, jak má rodina vypadat, kdo může tvořit rodinu, co už rodina není, co škodí jednotlivým členům, co ještě společnost v danou chvíli je schopna tolerovat v rámci rodiny, mne zneklidňuje. Ze všech těch forem, možností, se vytrácí důraz na lásku, pochopení, toleranci, odpuštění i pokoru. Není žádný universální postup, jak co udělat, aby nám v rodině bylo 100 % dobře, jsme stejní, ale i jiní,

Co nám je společné? Neznám nikoho, kdo by řekl, že chce žít a vyrůstat tam, kde se lidé nenávidí, hádají se, ponižují, kde domov není domovem, ale místem utrpení a strádání. My dospělí, bychom měli mít dost rozumu i vůle nevytvářet taková místa. Ale statistiky řadu let ukazují neradostná čísla u nás i jinde.

V knize M. V. Kopecké, kterou jsme nedávno četla, mne zaujala právě kapitola o rodině:

„Rodina, ten unikátní a vzácný, křehký systém, kde každý disponuje jinými dary, vklady a požadavky, je příkladem mikrokosmu v celém širém vesmíru bytí.

Žít v rodině znamená neustále vylaďovat zvukový chaos, který má potenciál hudby. Hudby, symfonie, která dokáže zaznít ve chvíli, kdy každý vnímá každého, sladí se s přirozeným metronomem vztahů, trpělivě poslouchá a sám zahraje právě ve chvílí, kdy je to harmonicky potřeba. Rodina žije v mnoha zmíněných patrech, biologicky, psychologicky, sociálně i duchovně, a přesto z prvního podlaží „bio“ vede přímá linka k nejvyšší, spirituální úrovni.

Rodina má tvořit bezpečný prostor pro realizaci každého z jejich členů s podporou všech ostatních, k zájmu všech. Rozmanitost a schopnost přežít i s odlišnostmi je důkazem vyspělého systému, který výjimečnost neodsoudí k záhubě, ale pomůže k plnému uskutečnění.“