Nedělní zamyšlení Miroslavy D. - 23. neděle v mezidobí

Slova svatého evangelia podle Marka.
Ježíš odešel z tyrského kraje a šel přes Sidón územím Desetiměstí ke Galilejskému moři.
   Přivedli k němu hluchoněmého a prosili ho, aby na něho vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil mu prsty do uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl s povzdechem k nebi a řekl: „Effatha! ", to znamená: „Otevři se!" A otevřel se mu sluch, rozvázal se mu jazyk a mluvil správně.
   Ježíš jim pak přikázal, aby o tom nikomu neříkali. Čím více však jim to přikazoval, tím více to rozhlašovali.
   Byli celí užaslí a říkali: „Dobře všechno udělal, i hluchým dává sluch, i němým řeč!"

Sedmdesátiletá žena sedí přede mnou v ordinaci na pracovišti zabývajícím se léčbou chronické bolesti. Je to už její druhá návštěva. Dnes přichází sama, minule ji přivedla do ordinace její dcera. Na deskách chorobopisu se zprávou první návštěvy mám přilepený papírek s poznámkou „pozor, vs. malabusus whisky“. Při první návštěvě mi dcera podstrčila potají papír s napsanou větou „máma dost pije whisky“. Při první návštěvě toho pacientka moc nenamluvila. Šlo o krásně ustrojenou dámu, která klobouk z hlavy nesňala ani v ordinaci. Byla nervózní a jen chvílemi na mne letmo pohlédla. Dcera byla v komunikaci mnohem dominantnější.

Dneska ale přede mnou sedí jiná osoba. Netěká očima. V duchu žasnu nad tím, jak bez dcery vystupuje úplně jinak nežli při první návštěvě. Chvíli uvažuji, jestli popíjí nebo nepopíjí, protože to je zásadní údaj pro strategii další farmakoterapie. Hledám na jejím zjevu a chování známky alkoholismu. Make-up má decentní, nevypadá jako histrionka. Dokončuje své věty, nemanýruje rukama. Nedělá zámlky v řeči. Neuhýbá před otázkami, ani nevzdychá.

Mou pozornost plně pohltí její vyprávění. Potíže začaly po odchodu do důchodu. Chvíli ještě na část úvazku přesluhovala. Měla svoji práci ráda. Má ráda lidi. Doma se teď stará o domácnost a o manžela, ale hodně jí už ubývají síly.  Doktor jí našel artrózu kyčle III.- IV. stupně. Řekl jí, že kyčel bude fungovat ještě cca 2 roky a pak bude muset jít na operaci. Nedokáže si ale představit, že by šla na operaci, protože by manžel zůstal doma sám.  Manžel nemá rád cizí lidi. Dokonce i na sestřičky, co mu z domácí péče chodí píchat inzulín, jednou volal policajty. Pacientka má bolesti, večer nemůže usnout a i v noci se budí. Ráno je pro ni horor vylézt z postele. Někde déle sedět a pak vstávat ze židle je také strašné. Stát u sporáku už také nevydrží. Sestřičky jim navrhovaly, aby si nechali dovážet obědy od pečovatelské služby. Ale manžel by takové jídlo do úst nevzal. Vždycky býval prudší povahy, ale teď často mluví hodně ošklivě. Pacientka přerušuje své vyprávění a pláče.

A přede mnou už najednou nesedí dg. M169, což znamená artróza kyčlí. Ani možná alkoholička, pokud lze věřit údajům dcery. Sedí tu člověk se svým jedinečným příběhem. Žena, která se cítí být necenzurovaná, a proto svobodně hovoří o svých pocitech. Jejím největším trápením není ani artróza kyčle, ani whisky.

Někteří pacienti jsou takoví medicínští odysseové. Putují se svými potížemi mezi ortopedy, neurology, revmatology, fyzioterapeuty a psychiatry. Na vyšetření ke mně s sebou nosí tlustou složku lékařských zpráv z pracovišť, která už navštívili. Podle studií zabývajících se komunikací ve zdravotnictví má lékař tendenci utnout v hovoru pacienta zhruba po 19 až 25 sekundách. Když už se pacient totiž rozpovídá, mívá meandrovitý způsob řeči. Protože je to jeho nemoc, nikoli medicínský konstrukt, vplétá do líčení příběh svého života. To ovšem lékaři překáží, protože je tím zdržován. Lékař je odborníkem na pacientovu nemoc a nemoc ho zajímá, ale odborníkem na pacientův život je pacient sám.

Zatímco Odysseus nakonec šťastně dospěl ke svému cíli, řadě pacientů - obíhačů staršího věku časem dojdou síly. Stanou se z nich mlčící utrápené bytosti. Byli už u tolika doktorů a řešení jejich obtíží nepřichází. Jeden pacient mi vyprávěl, že onkolog měl na stole cedulku s pokyny pro příchozího: „Dobrý den, posaďte se.“

Ježíš v dnešní perikopě vrátil hluchému sluch a němému řeč. Tento příběh zázračného uzdravení lze chápat doslovně jako obnovení tělesné funkce, jako vyspravení uší a mluvidel. Příběh má ale i hlubší rovinu. Ježíšovo konání vrátilo nemocnému schopnost komunikace. Umožnilo znovu naslouchat okolnímu světu a vrátilo mu dar řeči. Ježíš ho odvedl stranou, dotknul se ho svými slinami a uzdravil ho. Mediálně známý psychosomatik MUDr. Hnízdil ve své knize „Příběhy obyčejného uzdravení“ parafrázuje svůj pracovní postup slovy: „To, co funguje, lze shrnout třemi slovy: vysvětlení, uklidnění, povzbuzení.“ Náš starorolský pan farář jednou ve svém kázání hovořil o tomtéž.  Použil nemedicínský slovník: „přijmout, obejmout, vyvést (z trápení)“. Už si nepamatuji, jestli tenkrát hovořil o pracovních postupech Ježíše.  Abychom mohli někoho odvést stranou, nebo mu něco vysvětlit, nebo ho přijmout, musíme mu ale napřed naslouchat. Zázrak rozmluvení němých a vrácení sluchu hluchým potřebujeme i v dnešní době. A to proto, aby slova plynoucí do vnímajících uší mohla přinášet větší a trvalejší úlevu nežli jen medikamenty.