Nedělní zamyšlení pana Luboše Pejsara - 17. neděle v mezidobí

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

(Řím 8, 28-30)

Bratři!

    Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou z Boží vůle povoláni. Neboť ty, které napřed poznal, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří. A ty, které předurčil, také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy.

Dnes Vám budu vyprávět příběh. Psal se rok 2013, bylo to v zimě, stalo se to 6. ledna po obědě. Venku panovala opravdová zima a všude byl sníh. Byl naprostý klid, protože všichni odpočívali po obědě. Tu zimu přiletěl brácha z Japonska, dlouho jsme se neviděli. Od té doby, co nám zemřel druhý brácha, jsme okolo sebe jen tak kroužili, a nebyli jsme schopní najít nic, co by nás spojovalo. Jakoby nebylo nic, při čem bychom si byli bráchové a blízcí. Oba dva jsem od dětství neustále o něčem přemýšleli, to nás spojovalo, ale vzdáleně. Brácha byl v tu dobu asi čerstvě pokřtěný u babtistů v Tokiu. Byl asi nadšený a měl silné vnitřní nutkání to dávat najevo a chtěl i nadšeně „evangelizovat“. Ten poobědový čas v zimě 6. ledna se mezi námi odvíjel nějaký rozhovor. Dodnes vidím, na jakých místech jsme seděli u stolu, jakou polohu zaujímal, ale nepamatuju si celý průběh povídání. Vybavuji si pouze to, jak mi brácha řekl: „tak se vyznej“. Potom vytáhl nějakou brožuru, kde byl napsaný text podobný katolickému Vyznání víry. Pamatuji si, jak jsme ho společně recitovali. To je všechno, co si z našeho společného dne pamatuju. Od té chvíle, neplánovaně a překotně se ve mně začalo odehrávat něco, so nelze popsat, změřit ani zvážit. Vybavuji si, že hned druhý den jsem si doma ve Staré Roli sedl k počítači a začal si vyhledávat. Zmateně jsem hledal slova, která bych napsal do vyhledávače. Vybavuju si, že internet mi ukázal několik sborů. Poté jsem několikrát stál u vchodu u evangelíků, z druhé strany nádraží MHD v Karlových Varech. Neměl jsem však odvahu někam vstoupit. Trpím asi nějakou formou sociální fóbie. Nesnesu pocit, kdybych mohl být automaticky středem pozornosti. Nevím pak přesně kdy, ale vstoupil jsem do kostela ve Staré Roli, nebylo to po dlouhé době, ale asi možná hned nějaký víkend po 6. lednu. A zde je můj druhý silný moment, který si vybavuji podobně jako tu situaci v kuchyni u stolu s bráchou. Vstoupil jsem do prostor kostela, za první vstupní dveře. Byla tam tma a přes prosklené dveře prosvítalo světlo zapálených svíček. Stál jsem tam, nejprve jsem byl ochrnutý, protože jsem nevěděl do čeho a kam vstupuji (z určitých důvodů prožívám strach ze společnosti). Pamatuji si, že někdo okolo mě procházel. Automaticky jsem se otočil k prosklené informační vitríně, a předstíral jsem, že si čtu. Ale v tom ochromení „mi přišla“ myšlenka, že první co udělám, tak si podám přihlášku na teologii. Úplné bláznovství. Prostě jen tak, absolutně svobodně, bez jakéhokoliv poznání. Pak jsem vstoupil do prostor kostela, posadil se do lavice. Prožil jsem obrovskou úlevu (to bylo jen díky tomu, že v kostele pomalu nikdo nebyl). Pamatujete si také své povolání?