Nedělní zamyšlení paní Jindry Kulhánek - 15. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Iz 55, 10-11

Čtení z knihy proroka Izaiáše.
Toto praví Hospodin:
"Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zem a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyšlo z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal." 


2. ČTENÍ Řím 8, 18-23
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.
Bratři!
Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás.
Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud.
A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla.


EVANGELIUM Mt 13, 1-23
Slova svatého evangelia podle Matouše.
Ježíš vyšel z domu a sedl si u moře. Tu se u něho shromáždilo velké množství lidu. Proto vstoupil na loď a posadil se. Celý ten zástup stál na břehu. A mluvil k nim mnoho v podobenstvích:
"Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padla některá zrna na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti; hned sice vyklíčila, protože neležela v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo je, takže uschla, protože nezapustila kořeny. Jiná zrna zase padla do trní; trní vzešlo a udusilo je. Jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný.
 Kdo má uši, slyš!"
Učedníci přistoupili k Ježíšovi a zeptali se: "Proč k nim mluvíš v podobenstvích?"On odpověděl: "Vám je dáno znát tajemství nebeského království, ale jim to dáno není. Kdo má, tomu bude dáno, a bude mít nadbytek. Ale kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, protože vidí, a přece nevidí, slyší, a přece neslyší ani nerozumějí. Plní se na nich Izaiášovo proroctví:
'Budete stále poslouchat, a neporozumíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte. Otupělo totiž srdce tohoto lidu. Uši mají nedoslýchavé a oči zavřeli, aby očima neuviděli, ušima neuslyšeli, srdcem neporozuměli a neobrátili se - a já je neuzdravil.'
Ale blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, a vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám: Mnoho proroků a spravedlivých toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli. Vy tedy poslyšte, jaký je smysl podobenství o rozsévači. Když někdo slyší slovo o ( Božím ) království a nechápe, přijde ten Zlý a obere ho o to, co bylo v jeho srdci zaseto: to je ten, u kterého bylo zaseto na okraj cesty.
Na skalnatou půdu bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a hned ho s radostí přijímá, ale nemá v sobě kořen a je nestálý. Když pak pro to slovo nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadne. '
Do trní bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší, ale světské starosti a záliba v bohatství slovo udusí, takže zůstane bez užitku.
Do dobré půdy bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a chápe, takže přináší užitek, a vydá jeden stonásobný, druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný."

Dnešní zamyšlení uvedu slovy pasovského biskupa Stefana Ostera:

„Přes všechny těžkosti a rostoucí nepřátelství k církvi nemá tento čas a tato společnost nic více zapotřebí než lidi, kteří skutečně žijí z tajemství uzdravující Boží přítomnosti. Hlásají Pána, který je tou nejhlubší odpovědí na naše lidské starosti, bídu a potřeby. Hlásají vítěze nad utrpením, hříchem, nad smrtí a zlem.“

V dopise Římanům popisuje apoštol Pavel reálnou křesťanskou existenci, která byla aktuální tehdy a je i dnes. Ukazuje zde tragiku nejen života lidského, i toho křesťanského, ale i celého stvoření. Tragiku, která nás odděluje a odcizuje od pravého života.

Ovšem nepopisuje jen úzkostné čekání celého stvoření, podřízeného otroctví pomíjivého. Křesťanský život je již obdarovaný Duchem Božím. To nás sice od utrpení tohoto času neosvobozuje, ale věříme, že utrpení, hřích a tragédie pominou. Kdo má tuto naději, ten už není pod jhem pomíjivosti zcela.  Boží Duch, který vede ke svobodě a nepřenechává utrpení poslední slovo, nám pomáhá vnímat tento svět jinak. Neznamená to hřích a tragiku tohoto světa nějak zastírat zbožnými řečmi anebo zase propadat nadšenému aktivismu. Spíše nás uschopňuje k rozumnému a kompetentnímu vytváření světa, který není veden neodpovědným egoismem vůči jiným bytostem. Důvod naší naděje není viditelný a ani naše sebevětší námaha ho zviditelnit nemůže. Naše naděje je živena vírou, že život leží v rukou milosrdného Boha.

Pavel mluví o trpělivosti, ale přesto zde panuje napětí v očekávání rozhodujícího obratu, změny, která nás od základu promění. “Jsem přesvědčený, že současná utrpení neznamenají nic ve srovnání se slávou, která na nás má být zjevena“. A opět zde nejde o nějaké utěšování na onen svět, a zanedbávání tohoto světa a jeho výzev. Ale ten kdo má reálnou Naději, je svobodný a více schopný se věnovat problémům tady a teď.

Evangelický teolog Dr. Wolfgang Vögele ukazuje dvě perspektivy. Z perspektivy minulosti je smrt trestem. Ukončí hříšný život plný chyb a utrpení. Toto je model pomíjivosti. Život se zde zřítí do propasti smrti. Z druhé perspektivy, z perspektivy naděje, je všechno přechod, proměna, cesta dál. Lidé jsou sice smrtelní jako všechno živé, ale přesto je tu pohyb do budoucna, směrem k času, který teprve přijde. Tomuto pohybu odpovídá model zrození.  Utrpení, bolesti a nemoci předcházejí smrti, ale zde převádějí do jiného, nového života. Ten, kdo tuto naději může přijmout, ten se neptá po minulosti, ale po budoucnosti.  Neptá se proč, ale k čemu. Tak přemýšlí Pavel a nabádá, aby věřící tuto naději zvnitřnili. Naději, která vytváří jistotu, že jdu životem pod Boží ochranou. Ta sice nezruší současné bolesti a neštěstí celého stvoření, ale postaví je do jiného světla. Do světla přechodu a zrozeni věčného života. Nic totiž nepomůže přemítat, hloubat a dělat si těžkou hlavu. Daleko dál nás přivede, když se budeme vzájemně podporovat a posilovat v Naději. V dnešním Evangeliu podle Matouše jde v první řade o to naslouchat Božímu slovu tak, aby vydalo několikanásobnou úrodu. Tuto úrodu můžeme rozdělit na vnitřní a vnější. Ta vnitřní znamená změněné nitro, například lásku, mírumilovnost, trpělivost, věrnost. Vnější úroda jsou pak lidé, kteří díky naší přímé i nepřímé pomoci a příkladu uvěří. Ti zase mohou přivést k víře další lidi. Čím hlouběji Boží slovo přijmeme, tím větší užitek vydá.

Jak ale tu úrodnou půdu připravit? Jak Božímu slovu naslouchat správně?

Pozorně?

Kdo chce Božímu slovu naslouchat pozorně, musí se osvobodit od předsudků. Ten kdo si chce biblickým textem nechat potvrdit jen své vlastní mínění, ten neposlouchá pozorně, ale zneužívá ho jen jako myšlenkový podnět. Další předsudek je, že správně rozumět Bibli mohou jen odborníci. Bible ale není psaná v první řadě pro teology, ale pro docela normální lidi s rozdílným vzděláním. I ti mohou Evangeliu rozumět, když poslouchají pozorně. Naproti tomu odborníkům mohou být jejich odborné znalosti i ke škodě. Znalosti spousty komentářů a různých učených mínění mohou jejich pohled uzavřít pro jednoduchý a krátký smysl písma. „Kdo nemá, tomu bude ještě vzato to, co si myslí že má.“ Musíme se proto snažit poslouchat nezaujatě.

Pokorně

Už překonávání vlastních předsudků je kousek pokory. Kdo poslouchá pokorně, ten si nemyslí, že tak jako tak už všechno ví a všemu správně rozumí, ale přizná si, že potřebuje orientaci. Připouští, že bez Božího slova je náš život tmavý, bez světla. Tmavý díky hříchu a díky nevědomosti mnohých věcí. Připouští, že je mu mnohé skryto, že vůbec je lidskému rozumu mnohé skryto. Božímu slovu bychom tedy měli naslouchat pokorně jako lidé, kteří o své nevědomosti ví a kteří si nové porozumění nechají od Boha darovat.

S důvěrou

Důvěřujeme, že Boží slovo nemůže klamat. Boží tajemství můžeme přijmout jen v důvěře, nic se nedá vědecky dokázat. Věci, které jsou našemu rozumu skryty, dokázat nemůžeme. Tato důvěra koření ve víře, kdy Boží slovo zasáhlo naše srdce, kdy v něm působí.

Důvěra a pokora nás provází i v podobenství o rozsévači. Ježíš seje s důvěrou, velkoryse, a to i na půdu zdánlivě neúrodnou a akceptuje i možný neúspěch. Má naději, i když to vůbec nadějně nevypadá. Člověk neví, na jakou půdu jeho slova, jeho námaha padnou. I když se pokouší všechna rizika minimalizovat a různými způsoby úrodu zvýšit, není jeho námaha vždy korunována úspěchem a musí unést i nezdar. A jindy naopak vzejde semeno tam, kde by to vůbec neočekával. Nejen radost a naděje, ale i zklamání a prohry patří k Ježíšovu poselství a tajemství tohoto poselství je i to, že člověk najde něco jiného než očekával. Například přátelé a učedníci zažijí Ježíšovu smrt, to neočekávali.  

Ježíš ovšem nemá na mysli krátkodobý úspěch, rychlou fascinaci, která nemá dlouhého trvání, protože jí chybí solidní základ, nejde dostatečně do hloubky a neunese nápor života. Ježíš nedává rychlé předhotovené odpovědi, nelibuje si v planém povídání. Nestará se ani o domnělé jistoty a záruky. Ví, že život daruje někdy v hojnosti a jindy se zdá zase všechno marné. Ví, že selháváme a jsme neustále obklopeni selháváním jiných. Ani tam, kde padne zrno na úrodnou půdu není žádná záruka, že půda úrodnou zůstane. Nejen povrchní způsob života a radovánky, ale i ubíjející starosti, zdrcující neštěstí,  strach a pochybnosti mohou zrno udusit v zárodku a úrodu ohrozit nebo zničit. Ovšem Ježíš je optimista a nezalekne se ani překážek a nebezpečí a sklízí nakonec bohatě.

Nenechme se proto odradit našimi chybami, neúspěchy a selháním a nepřestávejme důvěřovat Bohu, že své dílo, které v nás započal, přivede k dobrému konci.

Použitá literatura:

 Dr. theol. Wolfgang Vögele a Prof. Dr. Christoph Strohm, Universita  Heidelberg: Přednášky, debaty, rozhovory

 Annemarie Pieper: Knihy „ Dobro a zlo“ a „Sám přemýšlet“

 Sören Kierkegaard

Dr. Carl Gustav Jung