nedělní zamyšlení Petry Pospíšilové - 25. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Iz 55, 6-9
Mé myšlenky nejsou myšlenky vaše.

Čtení z knihy proroka Izaiáše.
Hledejte Hospodina, když je možné ho najít, vzývejte ho, když je blízko! Ať přestane bezbožník hřešit, zločinec ať změní své smýšlení;
ať se obrátí k Hospodinu, a on se nad ním smiluje, k našemu Bohu, který mnoho odpouští.
Mé myšlenky nejsou myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému - praví Hospodin. O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho chování, mé myšlení od myšlení vašeho.

Milí spolufarníci,

stejně jako pan farář, i já jsem na dovolené, a nyní si připadám jako apoštol Pavel, když psal dopisy do jednotlivých křesťanských sborů.

Některé asi nepřekvapí, že se mé zamyšlení týká prvního čtení, ve kterém jsme slyšeli povzbudivá slova z Izaiáše. Izaiášovu prorockou knihu napsali nejméně dva autoři, a to v rozdílných dobách.  Název knihy není ani tak po autorovi knihy, ale je klíčem k tomuto spisu. Slovo Izaiáš znamená „Hospodin vysvobozuje“. Kniha je o vysvobození – osvobození Hospodinem, a touto optikou je dobré se na texty tohoto spisu dívat.

První část, nazývaná protoizaiáš, byla sepsána v osmém století před naším letopočtem, a to v době, kdy Izrael, již rozdělený na dva státy, byl ohrožován Asyrskou říší, která dobyla Severní Izrael, ale Judsko této velmoci odolalo. Podlehlo až o dvě století později útokům Babylonské říše. Judská země byla zdecimovaná, lid byl odveden do zajetí a chrám byl zbořen. Jednalo se o snahu zlikvidovat zemi i s její kulturou. V exilu byl národ několik let a snažil se v těchto náročných podmínkách udržet svou identitu a náboženství, které se ovšem muselo proměnit, protože dosud bylo fixováno na chrám. V době exilu vznikla druhá část – deuteroizajáš, ze které je dnešní část textu.

Tato byla sepsána až ve století šestém př. n. l., a to v době, kdy se Judejci vrací z babylonského zajetí zpět do své země. Je to období nových začátků a nové doby – a také období očisty.  Judejci stáli před otázkou, zda obnovit chrám i s chrámovou bohoslužbou či zda zachovat synagogální styl. Možná již pochopili, že Hospodin nesídlí ve svém chrámu, ale uprostřed svého lidu.

Období babylonského zajetí bylo pro národ těžké, ale přineslo mnoho pozitivního. Proměnila se bohoslužba, sepisovaly se texty Starého Zákona, které byly do té doby předávány ústní formou, a vše se protříbilo na věci podstatné a nepodstatné. Byla to očista, a v dobu, kdy Izaiáš píše zmiňovaný text, Judejci stojí na prahu nové epochy. Kýros umožnil návrat Izraelcům do jejich země, ale mnozí se rozhodli nevracet se z exilu a zachovat proměněný stav židovského náboženství. Jiní se rozhodli pro návrat a chtěli spíše obnovu starého.

Navrátilci chtějí zpět a obnovit staré pořádky, chtějí postavit chrám, obnovit chrámovou bohoslužbu s praxí obětování a vším co bylo před dobou exilu. Národ se zde rozděluje na staromilce a reformátory. Jak jsme na tom my? Na které straně bychom našli sami sebe? Je nám blízké udržovat staré pořádky nebo jsme spíše pro reformování stávajícího vzhledem k okolnostem a době, ve které  se nacházíme?

Izrael měl v exilu strach o vlastní identitu, strach aby se izraelský národ nerozplynul v jiném, a proto začala být sepisována Tóra a další spisy a vznikla alternativní synagogální bohoslužbu bez obětní praxe. V Tóře máme zakotveny všechny předpisy týkající se chrámové bohoslužby. Navrátilci tedy měli přesné informace, jak má obnova vypadat. Vnímali, že správná je obnova starého a že právě to po nich Hospodin chce. Ale opravdu to tak bylo? Co slova dnešního textu z Izaiáše?  Zmiňovaný text je prorockým vhledem v této nadějné a optimistické situaci. Ráda bych text opět zopakovala a to v širším kontextu, citace je z českého ekumenického překladu od 1 do 9 verše:

„Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko!

Proč utrácíte peníze, ale ne za chléb? A svůj výdělek za to, co nenasytí? Poslechněte mě a jezte, co je dobré, ať se vaše duše kochá tukem!

Nakloňte ucho a pojďte ke mně, slyšte a budete živi! Uzavřu s vámi smlouvu věčnou, obnovím milosrdenství věrně Davidovi prokázaná.

Hle, dal jsem ho za svědka národům, národům za vévodu a zákonodárce.

Hle, povoláš pronárod, který neznáš, pronárod, který tě nezná, přiběhne k tobě kvůli Hospodinu, tvému Bohu, za Svatým Izraele, který tě oslavil.

Dotazujte se na Hospodina, dokud je možno ho najít, volejte ho, dokud je blízko.

Svévolník ať opustí svou cestu, muž propadlý ničemnostem svoje úmysly; nechť se vrátí k Hospodinu, slituje se nad ním, k Bohu našemu, vždyť odpouští mnoho.

Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův.

Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“

Prorok volá všechny, a to nejen Izraelce, ale i příslušníky různých národů, aby přišli do Hospodinovy blízkosti. Ono fixování náboženství v exilu nemělo být pouze pro Izrael, nýbrž pro celý svět. Obnova se týká všech národů, nejen zdecimovaného Izraele. Pravděpodobně zde nebude míněna jen materiální obnova. Zvěst, kterou národ nese, je univerzální. Hospodin slibuje novou smlouvu a slibuje obnovit milosrdenství.

Mnohdy je tento aspekt Hospodina ve Starém Zákoně zastíněn texty o Bohu soudci a vyvolení Izraele jako toho pravého Božího lidu, ale SZ má oba tyto aspekty a myslím, že je důležité mít je na zřeteli a udržet paradoxnost těchto důrazů SZ.

Všimněme si, že v textu není žádný náznak po obnově chrámu a původní chrámové bohoslužby s obětní praxí. Naopak, z uzavřeného náboženského systému je apel na proměnu a otevření se okolním národům, i pro ně je tu Hospodin jako Bůh, i jejich žízeň může být uhašena.

V této souvislosti bych ráda zmínila verš z proroka Ozeáše (6,6): „Chci milosrdenství, ne oběť, poznání Boha je nad zápaly.“ Zápaly je zde myšlena zápalná oběť formulovaná v Levitiku v 6. kapitole, kterou bylo možno praktikovat pouze v chrámu. Jak vidno, proroci volají lid, aby byl aktivní a snažil se, hledal Boha a aby přemýšlel nad tím, co dělá, kam směřuje, aby opustil praxi obětování a obětí. Tento verš z Ozeáše cituje i evangelista Matouš, kde je dán do úst Ježíši, a to hned na dvou místech, v 9. a 12. kapitole.

Hospodin tedy nechce obnovu starých pořádků, ale chce, aby byl národ otevřený pro ostatní. Přesto navrátilci obnovili vše tak, jak v exilu zapsali. Postavili opět chrám a opět zavedli chrámovou bohoslužbu. Ve starověku panovala víra v bohy bydlící ve svých domech. Pakliže byl chrám zbořen, bůh byl bezmocný a zlomený. Hospodin po svém lidu nevyžadoval svůj dům. Ve Starém Zákoně nalezneme několik zmínek o tom, že Hospodin je uprostřed svého lidu, nikoli ve svém domě. Neobnovit chrám znamená přijmout fakt, že Hospodin je nepochopitelný, nemanipulovatelný, neovladatelný, protože s bohy v chrámech člověk manipuloval tak, aby dělali, co on chce.

Hospodin z tohoto důvodu nemá jméno a ani nechtěl chrám. Tento fakt lid nepochopil ani poprvé a ani podruhé. Navrátilci tedy obnoví chrám, o kterém Ježíš později říká, že jej zboří a ve třech dnech vystaví jiný – ne rukama udělaný (Mk 14,58). V Hospodinových výrocích je jeho domem zpravidla míněno společenství jeho lidu.

Izaiášova slova jsou mířena národu, který se rozhoduje k návratu do své země. Vnímá výjimečnost doby a situace, apeluje na lid: dotazujte se a volejte, nakloňte ucho, pojďte, slyšte – Hospodin je blízko a je možné ho najít. Najít Hospodina ovšem vyžaduje lidskou akci – ptát se, pokládat si otázky, kriticky přemýšlet, reflektovat a nebýt hluší sami k sobě a ke svému okolí. Není to laxní čekání.

Izaiáš vnímá, že doba je jiná a nastal čas na změnu. Je potřeba přehodnotit stávající pořádky, přehodnotit to, co právě čerstvě zapsali a zafixovali. Nastal čas na reformu a reflexi. Hospodin je jiný než lidé, jiné jsou jeho úmysly a cesty. Je na čase být otevřený změnám ve svém pochopení Hospodina. Volá po tom, aby lid nastražil uši a oči, aby se nezacyklil v tom starém a zaběhlém chápání.

Navrátilci obnovili staré pořádky a dál se snažili zakonzervovat přejatou formu náboženství do té doby, dokud chrám nebyl opět zbořen, a to v roce 70 po Kr.  Je samozřejmě důležité umět ze stávajícího vybrat to podstatné a nepodstatné reformovat. Je snadné vylít miminko i s vaničkou. Nejsou to jednoduchá rozhodnutí.

A jak jsme na tom my, máme rádi staré zaběhlé pořádky, nebo jsme nastaveni na reformy? I dnešní doba je plná témat, které na nás kladou nároky rozhodovat se mezi těmito dvěma póly.

Hospodin je jiný a možná nejsme schopni nahlédnout situace z různých úhlů. Izraelci vnímali babylonský exil jako totální prohru, ale byla to opravdu prohra? Bez exilu bychom možná neměli texty Starého Zákona v takovém rozsahu. Právě v exilu vznikla synagogální bohoslužba. Nebyla, byla to cesta k očistě, k reformě a proměně?

A tak: „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův.

Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“