Poušť, půst, hlad, pokušení a rozhodnutí - nedělní zamyšlení Magdy J.

Poušť, půst, hlad, pokušení a rozhodnutí

(1.neděle postní)

„Celý náš život trvá sedmdesát let anebo osmdesát, jsme-li při síle. Většina z nich jsou dřina a potíže, náhle je konec – a pryč letíme!“ (Bible 21; žalm 90,10)

V aktuální nabídce Netflixu lze mezi mnoha více či méně zajímavými audiovizuálními počiny objevit i drobný skvost. Jedná se o miniseriál Příběhy jedné generace s papežem Františkem, který byl natočen loňského roku. Mladí autoři se ve svých dokumentárních filmech snaží přiblížit složité životní osudy známých i neznámých inspirativních osobností v seniorském věku. Kamera se toulá téměř po všech světadílech naší planety a ve velmi otevřených rozhovorech ukazuje často tragické životní příběhy prominentních, ale i zcela obyčejných lidí. Papež František v krátkých vstupech komentuje jednotlivá témata, jako je láska, sen, boj a práce a vzpomíná na své dětství a dospívání. Jeho slova nejsou ani trochu patetická nebo moralizující, naopak velice citlivá, když například s úsměvem a lehkým ruměncem ve tváři prozrazuje, že kdysi psával verše a tančil vášnivé tango.

Společným jmenovatelem všech zachycených příběhů je obrovská vůle k životu a respekt k ostatním lidem a přírodě. Někteří z promlouvajících seniorů generace 70+ využívají tuto příležitost i k ohlédnutí se za svou dlouhou cestou a uzavření některých bolestivých kapitol. Například Afroameričanka Betty Baldwin (76 let) z Virginie vypátrala rodinu, u které kdysi její prarodiče sloužili jako otroci. Společně se svou vnučkou se vydává na cestu, aby se setkala s bílou ženou přibližně stejného věku, která jako Betty touží po vzájemném smíření. Španělská důchodkyně Montserrat Mechó (88 let) má na svém kontě přes 900 seskoků padákem. Motivuje ji touha po přiblížení se předčasně zesnulému synu. „Můj syn je tam nahoře. Drží mi místo,“ říká a usmívá se. V jižní Africe se vydává Omar Badsha (75 let) na dlouhou cestu, aby našel rodinu svého někdejšího vzácného přítele Sthembisa. Ten před několika desetiletími zemřel v boji proti apartheidu. Starému muži po něm zbyla jen fotografie, kterou touží společně se vzpomínkami předat jeho potomkům. Jedním z nejdojemnějších příběhů je vyprávění zmrzlináře Vita Fiorina (72 let) z Lampedusy. Jeho vlastní dospělé děti se mu již ztratily v širém světě, ale on díky své statečnosti získal nové. Přibližně před deseti lety se vydal se svou lodí a několika přáteli na moře a stal se svědkem tragické události. Spatřil potápějící se loď plnou uprchlíků z Afriky, mezi kterými byly převážně děti a mladiství. Křičeli a křičeli. Nepodařilo se mu zachránit všechny, ale některé přece jenom ano, bylo to celkem 47 lidí z dvou set. Té noci se mu změnil život. Většina zachráněných je s Vitem dodnes v kontaktu a říkají mu „tati“. Někteří se za ním pravidelně na Lampedusu vrací, aby jednak zavzpomínali na den prvního zoufalého setkání na moři, ale také aby uctili památku zesnulých a pohřbených ve vlnách Středozemního moře. „Pokud vám na cizích životech záleží stejně jako na svém vlastním, potom nemůžete nepomoct,“ uzavírá svůj příběh starý zmrzlinář.

Dnešní evangelijní úryvek nám ukazuje Ježíše na poušti, kde ho pokouší ďábel. Nabízí mu snadné vidiny, jak zahnat základní diskomfort v podobě hladu – stačí přece proměnit kámen na chleba; ukojit svou touhu po moci ve světě – dám ti všechna království, budeš-li se mi klanět; naplnit věčné archetypální přání po nesmrtelnosti – vrhni se dolů a andělé tě ochrání. Ježíš bez váhání všechny ďáblovy nabídky odmítá s odkazem na svou oddanost Hospodinu. Důvěra vůči Bohu Otci je pro Ježíše samozřejmá, ať už se ocitá v jakékoliv mezní situaci.

Jako lidé máme své zcela legitimní potřeby a touhy, ať už se jedná o ty základní, tělesné či fyziologické, nebo o vyšší, jako je potřeba bezpečí, lásky, přijetí, sounáležitosti, uznání, úcty a v neposlední řadě potřeba seberealizace. Touha po naplnění těchto potřeb nás může vyvést z komfortní zóny, kdy musíme snášet nepohodu. Někdy je třeba o něco usilovat, za něco bojovat, byť nám to není zcela příjemné. Zároveň však musíme respektovat, že stejné potřeby mají i lidé kolem nás. Často se nabízí laciná řešení, jak dosáhnout svých cílů. Chceme-li však být ve svém hledání a rozhodování poctiví, nemůžeme vysypat písek z bot příliš brzy a musíme si stát trpělivě za svým, i když nám bude sem tam kručet v břiše. Před strachem nelze utíkat nebo se mu schovat, vyhýbat se životním obtížím. To není cesta ke klidu. Se strachem musíme vést dialog a to s vědomím, že Hospodinu na nás záleží, a tak se postará.

„V horolezectví nejde o to nespadnout, ale nezůstat po pádu dlouho ležet,“ připomíná papež František na konci prvního dílu výpovědi jedné generace. A já pro tento večer vypínám Netflix a jdu si pro jistotu zopakovat dračí smyčku. Ještě že dobře vím, s kým jsem uvázaná na jednom laně.

Postskriptum: Tento text vznikal přibližně před 12 dny, tedy ve chvíli, kdy jsme se téměř všichni domnívali, že ruské zbraně řinčí v blízkosti ukrajinských hranic jen demonstrativně. Nyní jsme však svědky šílenství války, která snad denně proměňuje své atributy. Zatímco dřív jsme ji znali jako studenou a později hybridní, nyní je již zcela reálná, vražedná, (des-)informační, kybernetická, agresivní, devastující a ruský prezident Putin vyhrožuje nově i válkou jadernou. Nestíhám listovat ve slovníku cizích slov. A jak bude tato válka vypadat zítra? A co přinese či spíš odnese nám Čechům? Čeká nás doba nejistoty, nedůvěry, rozepří a rozhodně ekonomických ztrát v souvislosti s nedostatkem zemního plynu, ropy a zdražováním nejenom energií. Musíme se připravit na omezování života v komfortu, který se nám zdál tak samozřejmý. Začala doba postní.