reakce křesťanského teologa Z. A. Emingera k situaci na KTF

Vyhazov předního českého historika, teologa, pedagoga a římskokatolického kněze Tomáše Petráčka z Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy je obrazem mnohem hlubších a bolestnějších skutečností. Ježíšův učedník Vojtěch Novotný není sám, kdo v prostředí teologických fakult spjatých s mojí církví propustil člověka, o jehož domácím a mezinárodním renomé pochybují jen ti, kteří by nejraději vrátili církev jen pár minut po skončení Tridentského koncilu a jimž vyhovuje středoškolská či učňovská výuka náboženských předmětů a pojetí víry a náboženské praxe jako klacku na druhé.

Řadu mých přátel v Česku potkal za poslední léta tentýž osud. Nikoliv ani tak z práce či zaměstnání, ale z místa, do kterého přinášeli víc než jen svou odbornost, je vyhodili jejich bývalí kamarádi, z nichž některým oni sami a jejich profesoři pomohli na pozice, na kterých bohužel vydrží při své povaze až do smrti. Podobná nesnáz potkala a potkává některé katolické kněze, řeholníky a řeholnice, kteří nejsou kompatibilní s náboženským systémem, který se sice vydává za církev, ale který s ní má v osobách svých vedoucích pracovníků jen máloco společného. Tahle skutečnost se nedá zastavit. Církev sice zajímá statisticky nevýznamný počet českých občanů, ale přece se jí v demokratické společnosti tak, jak se u nás po listopadu 1989 vyvinula, dostala široká autonomie, takže to, co a jak činí ve svých řadách, je ze sekulárních pozic neovlivnitelné. Z arcibiskupa se může stát psanec. Z kněze řidič autobusu. Z teologa teolog, který působí v necírkevním prostředí. Občas se z toho ze všeho někdo zblázní. Není to šílené?

Jsem rád, že se prof. Tomáši Petráčkovi dostala okamžitá podpora z katolické církve i církví dalších, z akademické sféry, od studentů, od absolventů, od čtenářů jeho knih, článků a úvah. Přeji mu – a udělám všechno, co budu moci, aby se mohl vrátit ke své akademické práci a službě. Nemocné a impotentní katolicky orientované teologické komunitě v Česku přeji, aby se odvážila být zase na chvíli statečná a aby začala naslouchat osudům desítek, spíš stovek lidí, kteří ho museli opustit pro osobní ambice všehoschopných. Ve jménu Kristově vás prosím, odejděte.

Domnívám se, že styl manažerské práce a vnímání vztahů, o jakých slyšíme z KTF UK již nejméně dvě desetiletí, vyhovuje některým lidem v biskupské a kněžské službě a za konzervatismus se skrývajícím laikům, neboť konvenuje s obecnějším, tragickým fenoménem nostalgických návratů do starých dobrých časů, kdy všechno mělo svůj řád a byl klid na práci... Vzpomínáte si, kdo v posledních letech protestoval za jiné pedagogy a zaměstnance, kteří se ocitli bez možnosti vykonávat své povolání, a studenty, kteří si na začátku svého studia bláhově mysleli, že tím nejdůležitějším znakem teologického pracovníka není jeho erudice a počet bodovaných článků, které za jeden akademický rok vydá, ale to, jaký je to člověk, jaký má charakter a který za to, co říká a dělá ručí hodnotou a atraktivitou svého života a díla?

Pár hodin předtím, než Tomáš Petráček zveřejnil to, co se mu přihodilo, jsem četl na sociální síti tisící výzvu člověka s plným jménem, adresou a povoláním, aby už konečně Petráčka někdo klepnul přes prsty. Za poslední rok jsem ve veřejném prostoru zaregistroval bezpočet vulgárních útoků a výzev k verbálnímu násilí a vyhazovu, a to nejen z akademické sféry, ale také z farnosti, od oltáře, z ornátu. Desítky lidí, z nichž někteří dostávají i přes své obskurní názory příležitost publikovat v tisku, zpochybňovali erudici bratra Tomáše, jeho kněžské působení a dokonce – tak jako kdysi u prof. Tomáše Halíka – platnost jeho kněžského svěcení. O tom, že by mohl být postižen i ve své kněžské službě hovořil profesor Petráček v jednom ze svých posledních rozhovorů. 

Jak vidíme, za touto vulgaritou a slovním násilím bylo předpokládaně právě to, co tam i jen průměrně citliví lidé tušili – nenávist jdoucí de profundis k těm, kteří se nechtějí dát znormalizovat domácím církevním provozem, jenž se zabývá vedením kulturně-náboženských válek proti „nepřátelům“, k nimž by měl paradoxně jít jako k prvním, s otevřenou náručí, dobrý slovem, evangeliem a ochotou k dialogu. Co pro vás, bratři biskupové, vlastně znamená teologické bádání, jež je za stávajících podmínek tak málo atraktivní i pro ženy-teoložky, kterých bychom v tomto toxickém světě napočítali na prstech jedné ruky? Potřebujete vůbec teologii tak, jak o ní hovořil koncil, papežové po koncilu a velcí teologové a teoložky, mezi nimiž lze najít i některá česká jména – Karel Vrána, Karel Skalický, Vladimír Boublík, Josef Zvěřina, Tomáš Halík? Nespokojili byste se spíš s vyvázáním katolicky orientovaných fakult ze svazků univerzity a s kněžskými semináři, které by pro výuku těch několika málo alumnů mohly fungovat jako předválečná regionální teologická učiliště? Kolik laických teologů a teoložek máte ve svých týmech a poradních orgánech? Jak mnoho lidí, kteří jsou rozkročeni do českého a zahraničního prostředí, zaměstnáváte, aby vám pomáhali v reflexi toho, co univerzální církev ve světě prožívá, kam míří a co pro ni chce současný papež a lidé jeho spirituálního okruhu? Potřebujete vůbec někoho, nebo si vystačíte sami se sebou a s těmi, jimž z nějakého nepochopitelného důvodu nasloucháte? Samé otázky.

V bolavé společnosti nemůže dlouhodobě žít a prosperovat církev, která je sama bolavá. Bude-li třeba rozprášit ostrůvky katolické svobody a naděje, které se podařilo kněžským a laickým osobnostem zúrodnit ve studentském, skautském či řeholním prostředí, obávám se, že dojde i na ně. Žijete-li většinu života ve společenství, jehož vedoucí služebníci se podle svého přesvědčení nemusí nikomu za nic zpovídat, o ničem diskutovat, vést dialog, poznáte brzy na vlastní kůži, co to je opravdová lidská statečnost, která v mé církvi téměř vždycky vede na kříž.

V posledních měsících vzpomínáme na našeho vzácného přítele, kněze, filosofa a exulanta Karla Vránu, který po svém příchodu z Říma do vlasti působil na mnoho mých přátel a kamarádů jako zjevení. Člověk velkého světa, velké citlivosti pro potřeby druhých, velké tolerance, ale také velkých nároků zvláště na ty, v nichž viděl zatím ještě zakopané poklady. Karel Vrána pomohl v začátcích řadě těch, kteří se mu jen za pár let i nyní odvděčili zcela nelidským odkazem a skoro absolutním nepochopením toho, co chtěl jako Kristův kněz, filosof a dlouholetý rektor Nepomucena přenést do českého katolického světa. Nikdo toho po návratu z exilu neprohrál tolik jako Boží služebník Karel Vrána. Seberme, přátelé, kamarádi, čtenáři, odvahu a nedopusťme, aby v demokratické společnosti mohli katoličtí křesťané zacházet se svými katolickými bratry a sestrami jako s odpadky.

Autor textu je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění. 

Autor fotografie Tomáše Petráčka je Milan Bureš / Hospodářské noviny.

Převzato z www.christnet.eu  .