Slovo pana faráře Müllera k 2. neděli v mezidobí

Úvod
Na stránkách www.pastorace.cz naleznete hezký příběh, který se dotýká dnešního prvního čtení. (https://www.pastorace.cz/clanky/mam-uderit-sveho-spolubratra-kdyz-usne-pri-modlitbe) Několik starců přišlo za starcem Poimenem a otázalo se ho: „Spatříme-li spolubratry, jak při bohoslužbě podřimují, chceš, abychom je udeřili, tak aby při vigilii bděli?“ Odpověděl jim: „Říkám vám, že spatřím-li spolubratra podřimovat, vložím si jeho hlavu do klína a nechám ho odpočívat.“

K zamyšlení

V dnešním evangeliu jsme svědky setkání, které bychom snad mohli označit jako náhodné. Jan stojí se svými učedníky a všimne si, že opodál jde Ježíš. Jeho učedníci by Ježíšově osobě nejspíše nevěnovali žádnou pozornost. Ale zaslechli, co o něm Jan říká: „Hle, beránek Boží.“ Tento obraz byl Janovým učedníkům srozumitelný. Odkazoval na dobu otroctví Izraele v Egyptě a jeho vysvobození. Příběh, který si každý rok připomínali o Pesachu. Tehdy Izraelité v noci potřeli nadpraží a veřeje svých domů beránkovou krví, aby se jejich domu vyhnulo utrpení a smrt. Janova slova: „Podívejte se, támhle jde Beránek Boží,“ dovolovala vytušit, že zde je někdo, kdo může dát učedníkům odpovědi na jejich otázky. A možná také naplnit jejich nejhlubší naděje. Nezaváhali a hned šli za Ježíšem.

V tomto směru jsem Jana Křtitele vždy obdivoval. Nebránil jim, nežárlil, nezahořkl… Myslím si, že v tomto projevu svobody mu pomáhalo i jeho vlastní přesvědčení. Byl to přece Jan, kdo vyznal, že Ježíši není hoden rozvázat tkaničky u opánků.

Evangelijní vyprávění pokračuje. Ježíš si všiml, že ti dva jdou za ním. Komentáře hovoří o tom, že Ježíše následovali. Ale osobně bych přeci jen rozlišoval. Sloveso následovat vnímám jako rozhodnutí se jít za někým s cílem být s ním a spolupodílet se na jeho činnosti, na jeho cílech. Ovšem v tuto chvíli jsou ti dva učedníci vedení spíše zvědavostí a touhou poznat, kdo vlastně je ten Ježíš, o kterém Jan řekl, že je beránek Boží. Ježíš se zastavil, obrátil se na ty dva a zeptal se zpříma: „Co chcete?“ Odpovědí je otázka, která se nám může jevit jako zvláštní: „Rabbi, kde bydlíš?“ Důležité je ono oslovení rabbi. To se překládá jako učitel. Učedníci předpokládali, že jako každý učitel, každý rabbi má někde nějakou místnost, kde učí, musí ji mít i Ježíš. Proto ona otázka, kde bydlíš. Využili pozvání a evangelista říká, že ten den zůstali u něho. V liturgickém překladu zaznívá, že byly čtyři hodiny odpoledne. V jiných pak, že byla desátá hodina dopoledne. Je to otázka překladu. Nezapomínejme, že u Židů den začíná a končí západem slunce. Můžeme vytušit, že den byl naplněný diskuzí a intenzivním rozhovorem. O čem všem byla řeč nám zůstává skryté. Ale v každém případě, když rozhovor skončil, oba učedníci byli přesvědčeni, že našli Mesiáše. Toto přesvědčení si nenechávají pro sebe. Mají intenzivní potřebu rozdělit se o ně se svými příbuznými a přáteli.

Našli jsme Mesiáše. Pojem Mesiáš je nám dnes velmi vzdálený. Ale tehdy si lidé pod označením mesiáš, doslova pomazaný, představovali osobu, která je mocná, protože je Bohem pověřena dovést lidi ke svobodě. Mohl to být král, kněz anebo prorok. Jak víme, Ježíš byl ve své době často považován právě za takového proroka. (Jan 4,19; 6,14; 7,40; 9,17) Zmínil jsem, že den byl naplněný intenzivním rozhovorem. A i když neznáme obsah toho rozhovoru, můžeme sami popřemýšlet, na co bychom se zeptali my? O čem bychom hovořili? Která témata bychom chtěli probrat? Snad novou nemoc covid-19, která postihla celou planetu? Nebo naše modlitby, o nichž soudíme, že nebyly vyslyšeny? Či snad některé osobní záležitosti, které nás v životě potkaly? Myslím si, že nakonec bychom se ale vždy dostali k otázce po smyslu.

Immanuel Kant se ptal: „Co mohu vědět, co mám dělat, v co mohu doufat, co je to člověk?“ Nejsou to lehké otázky a možná i proto se někdy stává, že je odsouváme a vnímáme jako zbytečné. Jako otázky, které jsou přehlušeny existenčními starostmi všedního dne. A přece otázky typu – odkud jsme a kam kráčíme – náleží k těm základním v lidském životě. Naše odpověď pak formuje náš životní postoj i naše mezilidské vztahy. Tváří v tvář koronavirové krizi si můžeme všimnout, že otázku po smyslu vznáší stále více lidí. Táží se, zda vývoj v politice a společnosti, ve finančním sektoru, v sociálních a vzdělávacích systémech, ale i v našich církvích je pro budoucnost udržitelný a kterým z informací šířených médii můžeme důvěřovat.

Dnešní evangelium nám nabízí tři věci anebo lépe řečeno tři kroky. Tím prvním a důležitým je ochota ptát se. Druhý krok je možnost hledat odpovědi u Ježíše. Být těmi učedníky, kteří mají odvahu odpoutat se od minulosti. Mít odvahu přijmout výzvu „Pojďte se podívat“ a v nadějném očekávání promýšlet život v duchu Ježíšova poselství. A konečně třetí krok je v ochotě vykročit ze sebe podobně jako Ondřej a hledat způsoby, jak spolu se svými sousedy, přáteli, kolegy a spolukřesťany usilovat o smysluplné řešení společných problémů.

Pokud se týče naší církve, pak jste jistě zaznamenali, že byl změněn církevní předpis, kánon a ženám je oficiálně dovolena služba lektorky a akolytky. Bohoslužbu slova tedy mohou vést i ženy pověřené biskupem. Ale ve Francii se po uzavření kostelů začala diskutovat i jiná otázka. Na jedné straně nejen věřící ve Francii, ale i nás postavila karanténa do situace, kdy jsme v duchovním prostoru byli v intimní modlitbě a setkání s Kristem, Bohem, odkázáni výhradně na svou osobu. To je rozhodně dobrá zkušenost, kterou je třeba uchovat pro budoucnost. Vedle toho byla a stále je možnost sledovat bohoslužby prostřednictvím nejrůznějších médií, ale to nenahradí živý kontakt se společenstvím a především eucharistickým Kristem. Protože kněží je málo a oblast, kterou mají pokrýt je velká, mnoho věřících zůstává bez eucharistie. A protože v našem katolickém prostředí je „lámání chleba“, tedy mše svatá důležitá stejně jako fyzické setkání s eucharistickým Kristem, navrhují někteří francouzští teologové, aby pro malá místní společenství byli ordinovaní ženatí muži. Tento požadavek se již projednával na tzv. Amazonské synodě a byl zamítnut. Jenomže tentokrát se dotýká Evropy.

Vše je vážnější o to, co napsal Josef Beránek v časopise Univerzum (4/2020):

„… tak zvaná McCarrickova zpráva potvrzuje, že motorem ohledně sexuálního zneužívání byl klerikalismus.“ Theodor McCarrick byl arcibiskupem a kardinálem ve Washingtonu. Byl obviněn ze sexuálního zneužívání mladých mužů a dětí a v roce 2019 propuštěn z duchovního stavu. Zpráva, mimo jiné, hledala odpověď na otázku, jak mohl být podezřelý biskup povýšen do kardinálského sboru. Jezuita Sam Sawyer svůj komentář uzavírá slovy: „Tyto zločiny a zneužívání byly zakrývány a udržovány nikoli primárně zlobou, ale administrativní lhostejností, chráněním sebe sama. Nebudou odstraněny, dokud nebudou v prostředí duchovní moci v církvi lépe zastoupeny potřeby celého Božího lidu.“ S tím nelze než souhlasit.

Uvidíme, co vše se během času změní. Ale protože nevíme, co vše nás v budoucnosti čeká, nebude od věci, když v duchu Ježíšova poselství popřemýšlíme a pohovoříme. Na rozdíl od oněch dvou učedníků již víme, že spása je nám v Kristu darovaná. O tu se bát nemusíme. Ale právě u vědomí tohoto daru a v jeho síle se můžeme otevírat otázkám a v důvěře, že spolupracujeme na Kristově díle, hledat řešení. Již proto, aby byla církev pro naše děti a vnoučata o trochu zdravější. Kéž se nám to daří.