Zamyšlení pana Jiřího R. - 4. neděle postní

Čtvrtá neděle postní se latinsky nazývá „laetare“ – radostná, protože již vyhlíží radost Božího vítězství. Liturgicky je oděna do růžové barvy. A také jsme ji zahájili vstupní antifonou "Vesel se, Jeruzaléme! Jásejte nad ním všichni, kdo ho milujete. Zajásejte, neboť váš zármutek se promění v radost a budete nasyceni ze zdroje útěchy."

Blíží se naprostá katastrofa soudu a ukřižování a máme se radovat? Asi to ukřižování tak úplně neprožíváme, protože víme jak to dopadlo – chrám byl po třech dnech opět vystavěn. A my se těšíme hlavně na vzkříšení. Pro učedníky to byl nepochopitelný obrat, přestože na to byli upozorněni. Kristus byl vítán jako král a skončil potupnou smrtí určenou pro těžké zločince, navíc velmi trýznivou pomalým udušením v křečích. A co my s tím nyní máme dělat, jak to máme strávit?

Nechci (a také na to nemám) se zabývat podstatou a významem Vzkříšení a Vykoupení.

Domnívám se, že pro nás je důležité vnímat a pochopit celou dobu postní. Tou nás šikovně provází texty Písma. Bible není učebnice dějepisu, zeměpisu. Je to Duchem svatým inspirovaná a darovaná kniha víry a mravů. A tak ji také musíme číst a vnímat. Pro totalitní diktátory je to však velice nebezpečná kniha. Dává úžasnou sílu, abychom se nehrbili před světskou mocí. Potom se nám nemůže stát, že ji zneužijeme jako prostředek k uchopení moci světské, nebo naopak zdůvodnění a omluvu násilí a teroru. Morálka je průvodkyní a také garancí "úspěšného“, spokojeného a radostného života. Laciné překroucení morálky v minulosti využili šikovní manipulátoři a hlavně to podpořili nevzdělané davy s naprosto zanedbaným svědomím – lidově lůza. V dějinách je bohužel velmi mnoho událostí, které jsou opakem člověka jako Božího obrazu. Z nedávné minulosti – zneužití lůzy pro "vznešené cíle" francouzské revoluce (a její vynález usekávání hlav, které nemusel dělat zkušený kat, a vysoká produktivita poprav), německý export soudruha Lenina do Ruska a další potoky krve. Z našich dějin počátek 17. století a vyvraždění krutým způsobem mimopražskou lůzou (samozřejmě včetně úplného vyplenění) celého osazenstva františkánského kláštera u Panny Marie Sněžné, třeba i stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí – tentokrát lůzou ze Žižkova. Naše generace by si měla ještě pamatovat (a připomínat dětem a vnoučatům) zblblé dědky pochodující s flintami ve Vítězném únoru a chránící zločinnou demagogii utopistického chápání svobody a vlády. Dodnes si mnoho lidí idealizuje postavu prezidenta Beneše a nezajímá se o hrubé chyby při vzniku našeho nového státu po roce 1918. Byly i jedním z důvodů odstředivých tendencí sudetoněmeckého obyvatelstva, také jeho "statečný" postoj v době Mnichova, "heroické" odsouzení prezidenta Háchy a v neposlední řadě jeho orientace na moskevské soudruhy včetně událostí února 1948.

Správným chápáním poselství Písma dojdeme k úplné a dokonalé svobodě. Sv. Augustin po dlouhém hledání a tápání po smyslu života dospěl k jednoduchému a jednoznačnému závěru: "Miluji Boha a dělám co chci". K naprosté svobodě své osobnosti a prožívání plné radosti, nezávislé na hmotném zabezpečení, sociálních poměrech, politice mocných, strachu z budoucnosti atd. Jsme také Stvořitelem ujištěni, že se postará. Vrabec za halíř ..., kdo obléká květiny ..., prosba o chléb a nedostane hada ..., a mnoho dalších ujištění, že nás neopustí. Současně s tím je nutno mít na paměti, že Bůh nás netrestá! Bůh je náš milující otec, ne biřic. Miluje každého, od papeže po vraha. Pro každého chce spásu. Nemůžeme svoji realitu snít v budoucnosti, musíme plně žít současnost.

Velice zjednodušené je naříkání, "za co nás Bůh trestá". Netrestá Bůh, trestáme se sami svojí "tvrdostí srdce", neposlušností, pýchou a překrucováním poselství pravdy. Sami jsme strůjcem svého osudu, spásy, nebo zavržení a to už i v existenci pozemské, samozřejmě i věčné. Lidská duše nežije v dimenzích času, je nesmrtelná.

Ale zpět ke 4. neděli a jak to s ní souvisí. První čtení je o katastrofě vyvoleného národa.

Čteme závěr jedné z knih Mojžíšových (také nazývané Paralipomenon – Kniha kronik). Vystihuje dobu mezi roky 612–586 př. Kr., kdy se Judsko po skvělém ekonomickém i náboženském rozkvětu zřítilo do politických bojů mezi Egyptem a nově vzniklou říší Babylóňanů. Izraelité skrze politikaření (!) hledají řešení, které však končí strašlivým vypleněním země a zbořením chrámu Babylóňany a odvedením inteligence do zajetí, z něhož byli propuštěni až po téměř padesáti letech perským králem Kýrem. "U Babylonských řek jsme sedávali a s pláčem vzpomínali na Sion ... Kdybych měl na tebe zapomenout, Jeruzaléme, – ať mi zchromne pravice! Ať se mi jazyk přilepí k patru, – když na tebe nevzpomenu, – když nedám přednost Jeruzalému – před každou svou radostí." (Žalm 137,1). Kvíleli a pozdě bycha honili. Protože, jak jsme slyšeli v prvním čtení: "Všechna knížata, kněží i lid se dopustili mnoha nevěrností. Napodobovali všechny hanebnosti pohanů a poskvrnili chrám, který si Hospodin posvětil v Jeruzalémě." A nebylo to poprvé. Markantní je také vyvedení z Egypta. Nechtěli poslouchat Mojžíše, fňukali po hrncích masa, potřebovali vidět zázraky a stejně si udělali zlaté tele. Tehdy bylo výsledkem, že žádný z nich nedošel do zaslíbené země. Pouze Aron a potomci těchto nevěrných exulantů. Přesto zaslíbený národ došel do zaslíbené země. Padesát let v Babylonu a čtyřicet let na poušti jim trvalo, než pochopili, že se vloudila chybička. Byli nevěrní, naší terminologií hříšníci, ale podstatné je, že Bůh je neopustil. I to maso na poušti jim dal. A navíc zadarmo. Nakonec po babylonském zajetí obnovili i chrám. To se periodicky v dějinách vyvoleného národa opakovalo. Správné chápání a poslouchání Písma přinášelo všeobecnou prosperitu. Naproti tomu odklon od Hospodina a modloslužebnictví mělo za následek vážné existenční problémy, ve kterých je při životě udrželo pokání a víra.

Není to příliš nápadná a v dějinách spojitá paralela i po 26. stoletích? A co my? Dobrý, oni z toho vyklouzli, ale to je daleko a dávno? Nebo vidíme podobnosti víc než nápadné i v naší kotlině? Pochvalujeme si, že máme konečně svobodu po letech komunistického totáče. Vyšli jsme z babylonského zajetí? Opravdu máme svobodu? Můžeme cestovat, můžeme říkat co chceme, můžeme "chodit do kostela"..................................... Je to opravdová svoboda, která vede k univerzální svobodě člověka jako Božího obrazu? Domnívám se, že je potřeba si uvědomovat, že jsme otroky ekonomie, žijeme materialisticky, uprostřed korupce, podvodů mocných, opilců – představitelů státu – kteří se v opilosti netrefí velkým klíčem do velké dírky, protože mají virózu. Že se nás to netýká? Týká, zvolili jsme si je. Podobá se to egyptskému otroctví, máme hrnce plné masa a také svoje modly. Tak co nám bude nějaký Mojžíš povídat. Všeobecně si zjednodušujeme pohled na politiky "všichni kradou a poslanci jsou stejná svoloč". A zjistili jsme si, kdo co prosazuje – informací můžeme mít dost a úplných, jenom je číst, a víme co je správné, nebo nám stačí slevy pro důchodce v autobusu a je to v pohodě? Globalizovaná Evropa zapomíná na tradiční hodnoty a odklání se od křesťanské morálky. Jsou to zdánlivě drobné a nepodstatné problémy, ale podle mého názoru plíživě nebezpečné. Kapající voda vymele i kámen. Zaviněná nevědomost je vážný hřích, nenápadně nás vede do kategorie lůzy a bourání mariánských sloupů. Je to více než nápadná podobnost s formální a povrchní vírou vyvoleného národa v období blahobytu. Jsme obílené hroby?

2. čtení z listu Efezským.

Text je jedním z nejlepších shrnutí křesťanské víry! Autor nejprve naznačil, že všichni jsme propadli Božímu soudu pro své hříšné skutky (Ef 2,1-3). Na to navazuje náš dnešní text. Všimněme si velmi jasné vazby mezi Boží milostí, spásou a našimi skutky, které jsou plodem všech, kteří zakusili vykoupení. Nečekejme na nekonečnou blaženost v království nebeském po smrti. Zakoušejme vykoupení otevřené našimi skutky hned, v propůjčené tělesné schránce a nechme ho spojitě přetransformovat smrtí do věčnosti. Prolíná to celým Starým i Novým Zákonem. Adam, Abrahám, Mojžíš, Jan Křtitel, Kristus, světci s námi lomcují, abychom neusínali, hledali cesty a hlavně konali.

Bohoslužbu slova samozřejmě zdobí korunou vítězství evangelium. Předpokládáme, že Janovo evangelium obsahuje několik křestních katechezí. Jednou z nich je rozhovor Ježíše s Nikodémem v třetí kapitole Janova evangelia. Právě v tomto textu zaznívají asi vůbec nejznámější slova shrnující naši víru (Jan 3,17).

Domnívám se, že k tomuto textu není co dodat. Naprosto jasné, srozumitelné a vyčerpávající. Kdo máš uši slyš. Hledejme náš Jeruzalém.

"Jeruzalém je vystavěn jako město, spojené v jeden celek. Tam vystupují kmeny, kmeny Hospodinovy, aby chválily Hospodinovo jméno." (Žl. 122)

Je až neuvěřitelné, jak zkušenost Babylónského zajetí proměnila Izraelity. Právě tam, kde ztratili chrám, možnost přinášet oběti, krále jako symbol exekutivy pro zemi, právě tam se zrodila velmi osobní víra. Také zde vzniká synagoga jako místo modlitby a sdílení víry, zde se Izraelité začali hromadně učit číst Písmo svaté jako národní i osobní poklad. Nelze však přehlédnout poznámku autora knihy kronik, že se „splnilo Hospodinovo slovo…, dokud by země nedostala náhradu za nezachovávané soboty.“ Určitě i pro nás je to velkou výzvou k osobnímu životu z víry, jehož základním projevem je naplnění sedmého dne, tedy neděle, časem na Boha a na společenství víry. A to nejen formálně jenom v neděli.