Slovo pana faráře Müllera k 3. neděli postní

Dnes bych se chtěl ve své promluvě zaměřit na úryvek z evangelia, i když jsem si vědom, že to podstatné zaznělo již v zamyšlení paní Ester.

Nejprve si řekněme obecně, že Janovo evangelium bývá interpretováno jako evangelium, které nabízí úvahy na různá témata. V úvodu se dovídáme, že svátky Pesach se přibližovaly. Velikonoce byly blízko a Ježíš zamířil do Chrámu v Jeruzalémě. V Janově evangeliu, zaznívá scéna o vyhnání prodavačů z Chrámu hned na začátku Ježíšovy veřejné činnosti. Jinak je tomu u synoptiků. Na svatbě v Káně galilejské jsme sice svědky prvního znamení, ale to se nestalo z Ježíšovy iniciativy („Co po mně chceš, ženo? Má hodina ještě nepřišla.“ Jan 2,4) Proměnění vody ve víno se událo v uzavřeném prostoru svatby. Až dnes se od evangelisty Jana dovídáme, že Ježíš se rozhodl vstoupit do Jeruzaléma a na očích veřejnosti jednat z vlastních pohnutek.

Mezi odborníky se diskutuje otázka, jestli se vyhnání prodavačů událo jen jednou anebo skutečně dvakrát: na začátku Ježíšova veřejného působení, jak popisuje Jan, a pak ještě jednou, na konci před jeho ukřižováním, jak líčí synoptici. Možná si někdo pomyslí, že to je vlastně jedno. Podstata přeci spočívá v očištění chrámu a slovech: „Můj dům se bude nazývat domem modlitby. “ (Iz 56,7) V tom se shodují všichni čtyři evangelisté.

Zaujala mne diplomová práce Leo Gallase nazvaná: „Ježíšovo vyčištění jeruzalémského Chrámu: historičnost a teologické akcenty v jednotlivých evangeliích.“ (https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/103864) Autor se ve své práci snaží ukázat, že k události popsané v evangeliu došlo skutečně dvakrát. Oponentka práce Mireia Ryšková přiznává, že ona sama se řadí k těm, „kdo se domnívají, že jde o jednu událost, již různí evangelisté teologicky pojali různě“. (https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/103864/120313376.pdf?sequence=5&isAllowed=y)

Nemohu, neumím a ani nechci být rozhodčím v tomto sporu. Ale už sv. Augustin, biskup z Hippo, byl přesvědčen, že událost se stala dvakrát. Mně osobně se líbí představa, že u Jana dal Ježíš hned na začátku svého veřejného působení najevo, že to, co se děje v Chrámu, není zcela v souladu s jeho představami. A pak to ještě jednou zopakoval. Nemusíme si celou scénu představovat nikterak dramaticky. Do Chrámu nesměli vstupovat lidé s holemi, a už vůbec ne s nějakými zbraněmi. Důtky si mohl Ježíš uplést z provazů, které byly k dispozici k manipulaci s dobytkem. Možná tyto provazy mohl přivázat k nějakému rákosu, z nichž byly zbudovány ohrady pro zvířata. Rozhodně ale nemohl vyklidit prostor o rozloze 300 x 450 m střežený chrámovou stráží. Ježíšovo jednání bylo spíše symbolické, i když prodavači dobytka a směnárníky rozhodně muselo být vnímáno jako nepatřičné. Ale jeho počin nebyl tak razantní, aby upoutal pozornost chrámové stráže a zaměstnal ji. Vnímám to tak, že se Ježíš dopustil jisté výtržnosti, ale ne zas tak velké, aby hned následoval rozsudek smrti.

Ale možná právě zde je ten problém. Většina badatelů je přesvědčena, že k nějakému incidentu skutečně muselo dojít. Ježíšovo narušení veřejného pořádku spojené s kritickými slovy na adresu Chrámu vyvolalo nepřátelství velekněžských kruhů a tím, že synoptici Marek, Matouš a Lukáš tuto událost zařazují před pašijový příběh, jen potvrzují, že se incident stal záminkou v konání proti Ježíšovi. Z historického hlediska nemusel být Ježíš jedinou osobou, které se nelíbilo, co se v Chrámu dělo. Prodejci obětních zvířat a směnárníci, kteří proměňovali mince s obrazem císaře za chrámové šekely, měli svá stanoviště na úpatí Olivové hory. Tedy hned naproti Chrámu. Jenomže, jak napovídá současné bádání, někdy kolem roku 30 došlo z rozhodnutí velekněze Kaifáše k otevření konkurenčního obchodního prostředí právě v Chrámu na tzv. nádvoří pohanů. To se opravdu nemuselo líbit nikoli jen Ježíšovi, a to nejen kvůli velkému byznysu, na kterém vydělávali chrámoví kněží. Důležitější je, co jako argument uvedl sám Ježíš: „Nedělejte z domu mého Otce tržnici!“ Chrám je přece domem modlitby! A ano, pro Izraelity byl Chrám místem, kde jakýmsi jedinečným způsobem byl přítomen Bůh. Nepochybuji proto, že celá spousta lidí putovala do Chrámu s čistými úmysly a v hluboké, poctivé víře.

Pokud Janovo evangelium opakovaně hovoří o židech jako o nepřátelích Ježíše, pak je to třeba vzít vážně. Janovo evangelium se nechce nepřátelsky vymezovat proti národnosti Židů anebo proti náboženství judaismu. Ježíš i evangelista Jan byli svou národnostní příslušností Židé a jako věřící lidé byli vychováni v náboženství judaismu. Mezi biblisty panuje shoda, že se v Janově evangeliu označením „židé“ rozumí právě Ježíšovi nepřátelé. Že tomu tak je, napovídá i skutečnost, že Jan důsledně rozlišuje mezi označením „Židé“ a „Izrael“. Ale nejen Ježíšovi nepřátelé, ale i prvních křesťanů. Janovo evangelium bylo sepsáno v době, kdy raná křesťanská církev byla sevřená stoupenci přesvědčení, že věřit v Ježíše jako toho, kdo je rovný Bohu, je rouhačství. Janovo evangelium se nejen brání a vymezuje proti tomuto názoru, ale především se snaží dodat křesťanům, Janovské obci, i nám argumenty a tím i odvahu neopustit svou víru v Ježíše jako toho, kdo je Slovem, jež se stalo tělem. A proto také jako toho, který je oním jediným opravdovým Chrámem Božím.

„Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím.“ Ale oni nerozuměli. Podle mého soudu ani porozumět nemohli. Janovo evangelium je psáno z perspektivy povelikonoční víry. Podle historických záznamů oprava Chrámu trvala 83 let a ukončena byla asi v roce 63 n. l. Zdá se tedy, že v době, kdy se rozhovor udál, uplynulo skutečně 46 let od zahájení oprav. Chrám byl sice obdivovanou a skvělou stavbou, ale opravy stále pokračovaly. Je to podobné jako s kostelem sv. Anny v Sedleci. Podařilo se nám kostel zachránit a je v podobě, kdy nás všechny přežije. Ovšem s pokračováním oprav je to podobné. Ty nejspíše budou pokračovat i po mé smrti.

Rozhovor, kterého jsme v evangeliu svědky, má dvě roviny. První je reprezentována těmi, kteří nerozumí, o čem je řeč. Druhou rovinu představuje Ježíš slovy, že stačí pouhé tři dny, a chrám bude znovu postaven. Je to rovina víry v Ježíšovo zmrtvýchvstání. V raném křesťanství se totiž časový údaj „tři dny“ ustálil právě jako vyznání víry ve vzkříšení.

I my jsme v období „blízko před Velikonocemi“. Poučeni Janovým evangeliem a ve víře v Ježíšovo zmrtvýchvstání víme, že Ježíš v souvislosti s chrámem mluvil o sobě. Ježíšovo vzkříšení je v tomto příběhu a rozhovoru interpretováno jako obnovení Boží přítomnosti mezi lidmi. Nové přítomnosti, která překračuje bariéru zdí Chrámu. O tuto přítomnost se můžeme opřít každý z nás.

Možná by nás mohla zaujmout ještě jedna věc. V našich křesťanských dějinách vedla událost popisovaná evangeliem mnohé naše předky k přesvědčení, že jsou situace, kdy máme právo vzít do svých rukou důtky. Augustinovi se připisují slova: „Byl první, kdo bičoval ty, kteří jednoho dne měli bičovat jeho.“  V takovémto porozumění příběhu pak v minulosti mnozí spatřovali ospravedlnění k pronásledování heretiků a vyhlašování válek. Chci věřit, že dnes si již nikdo z křesťanů tento příběh nebere za rukojmí k ospravedlnění svých vlastních násilností. Opravdu nemusíme věřit barokním obrazům, na nichž zlobou rozvášněný Ježíš tluče bičem do zaskočených, zmatených a ustrašených kupců a penězoměnců. Možná nějaké peníze smetl ze stolu na zem a nějaký stůl převrhl, ale nikoho, dobytek a už vůbec ne lidi nemlátil bičem. To potvrzuje jazykovědný rozbor stejně jako skutečnost vyjádřená obrazem, že prodavačům holubů řekl, aby si vzali své klece a odešli.

Právě tak závěrečné věty našeho úryvku nevnímejme jako útok na svou osobu. Ježíš se nesvěřoval a možná především těm, kteří uvěřili, protože všechny znal a nepotřeboval, aby mu někdo něco o lidech říkal. Stejně jako konstatování, že věděl, co je v člověku, naznačuje, že víra učedníků nebyla dost pevná a hluboká, nýbrž vrtkavá. Ostatně sám evangelista přiznává, že teprve až byl Ježíš vzkříšen, učedníci pochopili.

Na začátku a v průběhu pandemie zaznívaly prorocké hlasy, ke kterým jsem se připojil. Totiž, že svět v budoucnosti bude jiný. Musím se opravit. Svět už je jiný. My jsme ale ti, kteří uvěřili. Naše perspektiva porozumění světu je nesena vírou ve vzkříšení. Zdá se mi, že naším posláním je, abychom se z hlediska vzkříšení zamysleli nad gesty a způsoby, jak a co z chrámu světa, případně i našich kostelů je třeba vyhnat. Amen.