Kniha na leden 2021

Philip Sington: Einsteinova krev

 Vydaly Nakladatelství Paseka s. r. o. v roce 2014, z angličtiny přeložil Radovan Zítko, ISBN: 9788074324352, stran 360

Philip Sington je anglický spisovatel a scénárista. Pod vlastním jménem publikoval tři romány s historickými tématy. Pod pseudonymem Patrick Lynch (spolu s Garym Humphreyem) vydal šest thrilerů z lékařského prostředí, z nichž si některé můžete přečíst i česky. V češtině je dostupný prostřední Singtonův román Einstenova krev z doby nastupující vlády nacistů v Německu v roce 1933.

Einsteinova krev je vystavěna na míšení historických a imaginárních postav. Respektuje známé informace o reálných lidech a reálných událostech. Albert Einstein je nepochybně světoznámým fyzikem, jehož osobní život (stejně jako odborné dílo) byl probíráno v řadě odborných i populárních dílech. Je to zájem odůvodněný, protože na jeho nápadech a myšlenkách je vystavěna velká část moderního fyzikálního myšlení. Zájemci o osobní i odborný Einstenův život mohou sáhnout po výborné biograficky laděné knize Michio Kakua Einstenův vesmír (2. vydání Dokořán / Argo v roce 2009).

Albert Einstein byl dvakrát ženatý. Z prvního manželství s matematičkou Milevou Marićovou se narodily dvě děti. Prvorozený Eduard, který v knize též vystupuje a který má v knize v posledku podstatnou roli, trpěl psychickým onemocněním a většinu života strávil hospitalizovaný v sanatoriu. Teprve po smrti Einsteina se veřejnost dozvěděla z jeho korespondence s první manželkou, že před uzavřením manželství se jim narodila dcera Lisbeth, o jejímž osudu není nic známo. Předpokládá se, že v kojeneckém věku zemřela na spálu. Na nápadu, že Lisbeth přežila, že byla po narození adoptována srbskou rodinou a že po otci zdědila talent, je vybudována napínavá zápletka.

Rok 1933 přinesl jmenování Adolfa Hitlera říšským kancléřem. Podpora některých temných proudů německého lékařství, zejména psychiatrie nabrala na síle. Hlavní postava knihy psychiatr Martin Kirsch pracuje na slavné psychiatrické klinice Charité v Berlíně. Je zastáncem humánní psychiatrie, která je zajímá o příčiny psychických poruch a snaží se pacientovi naslouchat, to vše ve snaze pomoci pacientovi v návratu do běžného života. Ve třicátých letech byla, nejen v psychiatrii, vedena diskuze o smysluplnosti léčení psychicky nemocných. Reálně bylo uvažováno o jejich izolaci, popř. eliminaci (zpočátku spíše farmakologické) ve snaze společnost ozdravět; předpokládal se dědičný přenos těchto nemocí. Právě v uvedené době byly též zahájeny (někdy drastické) pokusy o léčení pacientů navozením kómatu aplikací inzulínu a podrobováním pacientů elektrickým šokům. Přes určité dílčí úspěchy, nešlo o cestu, která by pacientům pomohla v návratu domů.

Úvahy o smyslu léčby psychicky nemocných a tehdejší myšlenky o eugenické regulaci populace vyústily za vlády nacistů v programy nucené sterilizace psychicky a tělesně postižených a později i v nechvalně známý programu T4 (euthanazie). V meziválečné době psychiatrie bojovala s velkým počtem nemocných, protože důsledky traumatizujících událostí první světové války způsobily výrazný růst počtu osob, které vyžadovaly odbornou psychiatrickou pomoc.

Hlavní aktéři prózy jsou nějakých způsobem psychicky hendikepováni. Martin Kirsch se jako válečný chirurg nakazil syfilisem a trpí halucinacemi a opakovanými záchvaty horeček, Lisbeth Einsteinová (jako adoptovaná má pochopitelně jiné jméno) trpí amnézií (ztrátou paměti), Eduard Einstein je sice geniální (nadaný hudebník a nadějný adept studia lékařství), ale trpí paranoiou a záchvaty agresivity, rodina Martina Kirsche je i po patnácti letech od konce války zdrcená ztrátou nadaného druhorozeného syna. Ostatně i osoba Alberta Einsteina vyvolává otázky, čím je vyvažována genialita. Doba kypí vzmachem vědy (explozivně se zvyšuje povědomí o makro i mikrosvětě), zmar způsobený tragédií první světové války je však tíživým stínem, které ulpívá na všem a na všech. A nástup nacistů naznačuje, že hrůzám konec jen tak nebude. V lékařství se ujímají vlády ti, kterým leží zdraví rasy obzvláště na srdci.

Individuální osudy Martina Kirsche, Lisbeth Einstenové a Eduarda Einsteina se setkají způsobem pro ně podstatným. Tyto životaběhy a setkání jsou však výrazně ovlivněny historickými událostmi, které se v té době hnaly Německem (a světem). Kromě obratného balancování mezi fikcí a historickou prózou se čtenáři dostane i (opravdu) zajímavých úvah o povaze fyzikální reality, charakteru geniality a její ceně, o podstatě psychického onemocnění a vztahu nemocných a zdravých a i o postavení žen v moderní společnosti. Chtělo by se říci, že mnoho zajíců… V případě Einsteinovy krve tomu tak není. I populární próza vás může přitlačit ke zdi. Takže čtěte, pokud se nebojíte.

Ukázka:

Str. 153: Dokončil jednu zprávu, založil ji a začal s další: Předběžný posudek pacienta Josepha Grossmana. Grossman byl hudebník, houslista v jednom symfonickém orchestru ve městě – sedmačtyřicetiletý, pomenší, s ustupujícími vlasy. V poslední době hrál čím dál tím nepředvídatelněji, a to natolik, že začal narušovat zkoušky. Až tehdy si jeho okolí všimlo dalších zvláštností: jeho nezaujatého a nesystematického hovoru.

Str. 230: „To, čemu lidé říkají duševní nemoc, je prostě nový způsob, jak nahlížet na věci kolem sebe. Způsob, který se jim nelíbí. Nezdá se vám, že je to povzbudivá myšlenka, že v šílenství je nějaký smysl? Bláznovství má nějaký důvod.“ Eduard se znovu usmál, váhavě. Kirsch měl dojem, že veškeré jeho chování prostupuje nejistota, kromě hry na piano. Hovořil rychle, spěchal od jedné myšlenky k druhé, jako by se silně zasazoval o to, aby žádnou z nich neprobrali příliš podrobně. Kirsch si uvědomil, že se potí. V místnosti bylo přetopeno. Vyndal si kapesník. „Nevím o tom, že by v Berlíně panovala nějaká shoda,“ řekl, „ohledně myšlenek doktora Junga.“

Obrázek: https://img-cloud.megaknihy.cz/173054-large/1edfa4656e0362e1fa1a814c40422d74/einsteinova-krev.jpg

K programu T4: https://cs.wikipedia.org/wiki/Akce_T4