Římskokatolická farnost
Stará Role
"Pojďte ke mně všichni..."
(Mt 11,28)
Drobečková navigace

Úvod > O farnosti > Aktuality > Kniha na měsíc duben 2021

Kniha na měsíc duben 2021



Josef Beránek / Jan Sokol: Odvaha ke svobodě

 

Vydalo nakladatelství Vyšehrad v Albatros Media a.s. v roce 2021, edice Rozhovory, ISBN: 978-80-7601-411-4, stran 336

obr. kniha na měsíc duben 2021.pngPřed krátkým časem se uzavřela životní cesta Jana Sokola (1936 – 2021), jednoho z nejznámějších českých katolických intelektuálů. Vysokoškolský pedagog, překladatel, disident a filozof mohl začít působit v oficiálních školských strukturách až po roce 1989. Do té doby se živil jako zlatník, programátor a občasný překladatel. Mezi jeho nejznámější knihy patří Malá filosofie člověka a Slovník filosofických pojmů (Vyšehrad 1997) a Mistr Eckhart a středověká mystika (Vyšehrad 1993). Jako překladatel se podílel na českém ekumenickém překladu Bible a dále překládal např. de Chardina, Tresmontanta a další.  Jan Sokol se nebál ani převzetí občanské a politické zodpovědnosti jako signatář Charty 77, poslanec polistopadového Parlamentu a prezidentský kandidát. Protože byl současně příbuzným filozofa Jana Patočky a přítelem filozofa a překladatele Jiřího Němce, má určitě o čem vyprávět. Pořízení rozhovoru v posledním roce Sokolova života bylo šťastnou volbou i pro čtenáře, protože poslední knižní (životopisný) rozhor vyšel již v roce 2003 (Nebát se a nekrást, Portál 2003).

S ohledem na předcházející knižní rozhovor první kapitola pouze shrnuje to podstatné z rodinného prostředí Jana Sokola a z jeho školního vzdělávání. Druhá kapitola se již zabývá tím podstatným pro jeho intelektuální vývoj, tj. přátelstvím s Jiřím Němcem, s Josefem Zvěřinou, seminářem v Jirchářích a zážitkem osmašedesátého. Zajímavé je právě to, že tradičně orientovaný Jan Sokol přebírá od intelektuálně podnětného Jiřího Němce tvůrčí vztah ke zděděné tradici, a že dále rozvíjí přemýšlení o rozšiřující trhlině mezi hlavním proudem teologického myšlení v katolické církvi a problémy moderního světa. Odmítá spolu s Němcem žít ve dvou rozdílných světech. V třetí kapitole se vypráví o důvodech, pro které začal Sokol překládat filozofickou a teologickou literaturu a o této činnosti jako takové (včetně podílu na moderním překladu Bible). Autor též vyjadřuje svůj odstup od mystiky, konkrétně jejího distancování se od světa, byť sám věnoval velkou část svého času studiu a překladům Mistra Eckharta. Ve čtvrté kapitole se uvažuje nad podstatou náboženského postoje ke světu a důvody jeho současné krize, včetně dlouhodobého zneužívání náboženského cítění státní i církevní mocí. V páté kapitole se probírá vztah Sokola k Janu Patočkovi. Jan Sokol se nepovažoval za Patočkova žáka, protože nikdy nevystudoval filozofii a ani nebyl posluchačem Patočkových přednášek. Sokol označuje za předmět svého zájmu spíše vztah vědy a filozofie, byť si výsledků přemýšlení svého tchána velice vážil. V šesté kapitole se vypráví o normalizaci a následném tání let osmdesátých, též i o Chartě 77 a zvláštním světě undergroundu, který Janu Sokolovi příliš blízký nebyl.  V sedmé kapitole již přichází sametová revoluce a vpád politiky do Sokolova života. Nové informace se dozvídáme o Václavu Havlovi, Miloši Zemanovi i Václavu Klausovi. V osmé kapitole se Sokol vyznává ze své lásky z pedagogické činnosti a trvá na tom, že součástí života filozofa musí být vyučování. V deváté kapitole se dozvídáme o souvislostech prezidentské kandidatury, o médiích, o informacích v politickém prostoru a o významu důvěry ve společnosti.  V desáté kapitole se tyto myšlenky rozvíjí o smysl politiky, o způsob jejího provozování a o společném dobru (o budoucnosti společnosti). Jedenáctá kapitole se zamýšlí nad tolerancí, svobodou projevu a nad pluralitou ve veřejném prostoru. Ve dvanácté kapitole je řeč o Evropě, evropských hodnotách a o evropské budoucnosti, ve třinácté o rodině, její krizi a jejím významu v příštím. Ve čtrnácté kapitole je řeč o bytových seminářích, o vztahu svobody a etiky a o inspirativnosti myšlení F. Nietzscheho. Patnáctá kapitola pojednává o pandemii, globalizaci a hledání smyslu. V šestnácté kapitole je řeč o kazatelské činnosti, o síle slova a o prožívání náboženské víry. Kniha obsahuje přílohu s výborem z podstatných myšlenek publikovaných knih a s bibliografií knižních publikací Jana Sokola.

Přemýšlení Jana Sokola o svém životě, o svých přátelích i nepřátelích, o světě a náboženství je podnětné jsou upřímností, srozumitelností i pochopením pro motivace druhých. Reakce čtenářů na knihu jí vyčítali, že rozhovor je zbytečně rozkročen mezi velké množství problémů a že se (v části) opakuje to, co bylo řečeno v knižním rozhovoru Nebát se a nekrást. Protože jde o svého druhu bilanci dlouhého a plodného života, lze rozkročenost chápat jako snahu zachytit bohatství myšlení Jana Sokola co nejkomplexněji. Pokud jde o opakování, je zajisté nežádoucí, ale nejde o nikterak rozsáhlé pasáže. Redaktor publikace se bez znalosti předchozích knih nepochybně neobejde. Lze také souhlasit s tím, že „výbor“ z ústředních myšlenek z knih Jana Sokola působí spíše jako reklamní blok pro koupi příslušných knih. Tady lze doplnit, že pořízením připomínaných knih čtenář neprohloupí.

Ukázka:

Str. 247: Kdyby tu žebráci nebyli, asi bychom si všichni oddechli. Kolikrát člověka napadlo, že to by se mělo nějak vyřešit, jako za komunistů. Ale to bychom o něco důležitého přišli. Žebrák nám staví před oči tu jinou stránku života, kterou bychom bez něho snadno přehlídli. Boří tu iluzi, že se každý o sebe dokáže postarat sám – jen kdyby chtěl. Ale to, že na ulicích žebráci ještě stojí, znamená, že občas skutečně něco vyžebrají. Že se zkrátka tak docela nemýlí, když se na nás zdravé a úspěšné obracejí jako na lidi. Že je tedy mezi námi dost lidí, kteří odvrátí pohled, ale když už to musí být, do žebrákova klobouku nějakou tu pětikorunu hodí. Sebe tím nezruinují a žebráka nejspíš nezachrání. Ale možná tím zachraňují svou duši, a tak i lidskou společnost.

Str. 261: Že se lidé obracejí k Bohu, když je jim zle, je tradiční kazatelská figura. I když to tak jistě bývá, má to svoji stinnou stránku: ať kazatel chce nebo nechce, působí jako člověk, který by si přál, aby bylo zle, a to není moc dobré spojení. V židovské a křesťanské tradici, pokud nezapomněla na Boží stvoření, se lidé obraceli k Bohu naopak z pocitu štěstí a vděčnosti, že je postavil do té nádherné zahrady světa, a ne do pouště jako chudáky beduíny. To je – zdá se mi – lepší východisko než pocit ztracenosti a bídy, kdy náboženství může opravdu vypadat jako opium. Proto je nám dnes tak blízký svatý František, který vůbec neměl snadný život, umřel ve čtyřiačtyřiceti letech, ale v modlitbě Boha vždycky chválil a děkoval mu.

 

Obrázek: https://cdn.albatrosmedia.cz/Images/Product/55256081/?ts=637418163878900000