Římskokatolická farnost
Stará Role
"Pojďte ke mně všichni..."
(Mt 11,28)
Drobečková navigace

Úvod > O farnosti > Aktuality > Kniha na říjen 2021 - Sóseki Nacume: Kokoro

Kniha na říjen 2021 - Sóseki Nacume: Kokoro



Sóseki Nacume: Kokoro

 Vydalo nakladatelství Vyšehrad v roce 2020, z japonštiny přeložil Michael Weber, ISBN: 978-80-7601-364-3, stran 336

knoha na říjen 2021.pngSóseki Nacume (1867 – 1917) patřil mezi významné osobnosti japonské literatury přelomu 19. a 20. století. Po studiu anglické literatury v Japonsku pobýval 1900 – 1902 ve Velké Británii. V jeho díle se snoubí tradiční japonská literatura a evropské kulturní dědictví. V češtině vyšly z jeho díla Polštář z trávy a Sanširó.

Kokoro je japonské slovo, které znamená primárně srdce, ale také duch, mysl a cítění. Protože původní název knihy s širokou paletou významů je pro vystižení tématu románu podstatný a protože je znění slova v češtině dostatečně tajemné, překladatel se rozhodl nechat titul románu bez překladu. Román vycházel původně na pokračování v novinách, tomu odpovídá členění do krátkých kapitol. Kniha obsahuje tři (nestejně dlouhé) části Profesor a já, Já a rodiče a Profesor a jeho odkaz.

 Bezejmenný vypravěč je mladým vysokoškolským studentem humanitního oboru, který pochází ze středně zámožné venkovské rodiny. Hrdina přichází na studia do Tokia. V době letních prázdnin se setkává u moře s tajemným mužem, kterému vypravěč říká profesor. Vypravěč se snaží o „náhodné“ setkání, při kterém by se s mužem mohl seznámit. Je úspěšný. Podaří se mu chladně vystupujícího muže natolik zaujmout, že si vyslouží pozvání k němu domů, do předměstského domku v Tokiu, kde muž žije se svou manželkou a služebnou. Profesor je evidentně vzdělaný, projevuje se však jako člověk omrzelý životem, plný lhostejnosti, chladu a bez jakýchkoli ambicí. Je natolik zajištěný, že nemusí vykonávat žádné zaměstnání, jeho jedinou povinností je každoměsíční osamělá návštěva hrobu přítele. Profesor si mladého muže oblíbí a stává se mu mentorem a důvěrníkem. Tajemství svého životního ztroskotání, které vedlo k pocitu nesmyslnosti života, však s mladíkem sdílet nechce. V druhé části románu je student povolán domů k rodičům. Otec trpí nevyléčitelným onemocněním ledvin, které ho postupně zabíjí. Návrat domů je příležitostí k vykreslení rozdílů mezi oběma generacemi. Rodiče jsou zakotveni v předmoderní éře domácích tradic, vypravěč je ovlivněn evropskou dynamičností a érou modernizace císaře Meidžiho. Uprostřed druhého dílu umírá císař a období tradičního Japonska se definitivně končí, nedlouho po císaři umírá studentův otec. Student dostává od profesora dlouhý dopis, který tvoří třetí část. Student se vydává urychleně na cestu do Tokia, pročítá dopis a dozvídá se, že profesor spáchal sebevraždu. Dopis je na rozloučenou a obsahuje vysvětlení, proč se profesorův život dostal již dávno do slepé uličky. V mládí učinil fatální životní rozhodnutí na úkor svého přítele a důsledky ovlivnily jeho celý život.

Knihou prostupuje konflikt mezi rodiči a dětmi, mezi mládím a stářím, mezi tradicí a modernitou. Japonsko prošlo modernizací, která v Evropě probíhala několika set let, během několika desítek let. Možná vám právě tento román umožní pochopit důsledky změn, které světem otřásají posledních třicet letech. Anebo ne pochopit, spíše uvědomit si, že někdy jsou změny tak velké, že generace musí sblížit něco jiného, než je pochopení. Vzájemná úcta, solidarita a pietní vztah ke sdílené minulosti.

Ukázky:

Str. 9: Obvykle jsem ho oslovoval „profesore“. Proto i zde zamlčím jeho pravé jméno a budu o něm psát jako o profesorovi. Ne proto, abych snad neprozradil něco, co bych neměl. Přijde mi to tak přirozenější. Pokaždé, když si ho ve vzpomínkách vybavím, hned mám nutkání vyslovit to nahlas: pan profesor. Stejné pocity mě jímají, když nyní sedím nad papírem s perem v ruce. Ani náhodou se mi nechce použít nějaké jiné slovo či nicneříkající iniciály. S profesorem jsem se seznámil v Kamakuře. Tehdy jsem byl ještě mladinký student.

Str. 43: Byl jsem mladý a bezvýhradně otevřený všemu, co mě nadchlo. Přenejmenším jsem se takto musel jevit profesorovi. Mnohem více než školní přednášky jsem seznával užitečnější své rozhovory s ním. Jeho myšlenky pro mě byly cennější než názory mých učitelů. Profesor mi ve své nedotknutelné osamělosti a málomluvnosti zkrátka imponoval daleko více než všichni ti věhlasní učitelé, kteří na mě při přednáškách shlíželi od katedry. „Měl bys být vůči mně kritičtější,“ pronesl jednou.

Str. 90: „Byl jsem podveden,“ pokračoval profesor. „A navíc pokrevními příbuznými. Nikdy jim to nezapomenu. Před mým otcem se tvářili jako dobrosrdeční a čestní lidé, ale sotva zemřel, proměnili se v ničemy. Od dětství si v sobě nesu křivdy, kterých se na mě dopustili. A ponesu si je nejspíš až do smrti. Nezbavím se toho, nedokážu zapomenout. Přesto jsem se jim nikdy nepomstil. Když to tak vezmu, provádím vlastně něco daleko horšího, než je msta vůči jednotlivcům. Nesnáším nejen své příbuzné, ale naučil jsem se kvůli nim nenávidět všechny lidi bez rozdílu. Myslím, že je to dost.“ Nedokázal jsem ze sebe ani vypravit ani slůvko útěchy.

Str. 252: Nemohl jsem si nevšimnout, že se slečna začala vůči mně chovat jinak. Aby se náš život po návratu z dlouhé cesty vrátil do starých kolejí, bylo v mnohém zapotřebí ženské ruky. Paní se o nás starala jako vždy znamenitě, ovšem vypozoroval jsem, že slečna vždy nejprve vyhoví mně a teprve potom se postará o K. Kdyby to dělala příliš okatě, přivádělo by mě to do rozpaků a snad by mi to někdy bylo až nepříjemné. Ale slečna se měla vždy hned k věci a v tomto ohledu šlo jen o jemné náznaky, které mě nesmírně těšily. Zkrátka mi poskytovala větší příděl své přirozené laskavosti, a to takovým způsobem, abych porozuměl jen já. K tedy neměl důvod tvářit se dotčeně a já ve svém srdci tajně pěl oslavnou píseň na své vítězství.

Str. 274: Šel jsem vedle něj a čekal, že ještě něco řekne. Spíš by se hodilo říct, že jsem vyčkával v záloze. Byl jsem připraven na K znovu a bez slitování zaútočit. Měl jsem ovšem také vychování a svědomí, a tak kdyby ke mně tehdy někdo přišel a řekl mi, jak zbaběle se chovám, patrně bych se na místě probral a začal se chovat jinak. A kdyby to byl navíc K, jistě bych se před ním studem zčervenal. Jenže K mi vyčinit nemohl. Byl upřímný, svým způsobem jednoduchý a až příliš poctivý na to, aby mé chování prokoukl.

https://cdn.albatrosmedia.cz/Images/Product/53938972/?width=300&height=450&ts=637357012809300000