Nedělní zamyšlení Magdy Jůnové (5. neděle postní)

Vzkříšení Lazara

Jan 11,1-45

Minimálně dvakrát denně se aktualizují statistiky kvantifikující vývoj pandemie COVID 19. Dozvídáme se, kolik již bylo provedeno testů na přítomnost koronaviru, červené číslo vykazuje počet nakažených, zelené počet zotavených a černé číslo udává počet zemřelých. Doposud každým dnem tato čísla rostou. Kdy se strmý nárůst zastaví, nikdo neví. Život a smrt jako hlavní téma všech zpravodajských pořadů, život a smrt v přímém přenosu.

Evangelium 5. neděle postní začíná slovy: „Byl nemocen jeden člověk, Lazar z Betanie, …“ V příběhu se dozvídáme, že Lazar a jeho dvě sestry Marie a Marta patří do blízkého okruhu přátel Ježíše. Když Lazar onemocní, jeho sestry oprávněně očekávají od Ježíše pomoc a vzkazují mu, aby se do Betanie vrátil. Ježíš však nepochopitelně s návratem otálí, a když se konečně rozhodne vydat na cestu, vyjadřuje se o Lazarovi nejdříve pomocí eufemismu, kdy uvádí, že Lazar nezemřel, ale usnul. I v češtině máme tento zjemňující výraz, který zní zesnout. Tímto pojmenováním Ježíš předjímá následující události. První setkání s oběma sestrami je plné zklamání. „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr zemřel,“ vyčítá nejdříve Marta a pak stejnými slovy vyjadřuje své rozhořčení i Marie. Bolest obou sester dojímá i člověka Ježíše, slzy mu vstupují do očí. A pak už následuje jen rychlý sled akcí. Všichni se přemístí k jeskynnímu hrobu, ve kterém spočívá mrtvé tělo Lazara. Ježíš přikazuje, aby přihlížející odstranili kámen, a pak mocným hlasem zvolá: „Lazare, pojď ven!“ A opravdu. Zdá se to být k nevíře, ale zemřelý, nyní už vzkříšený Lazar vychází klopýtavou chůzí z hrobu ven, zamotaný do pláten, obličej přikrytý rouškou. Nohy i ruce má svázané, vždyť tak byl pohřben dle židovských tradic. Je tedy třeba součinnosti ostatních, kteří ho musí rozvázat a hlavně ho nechat odejít, dopřát mu klid.

Lazar znamená v hebrejštině Bůh pomohl. Ježíš své zázračné konání opakovaně vysvětluje jako způsob, kterým chce vyjevit na lidském osudu Boží slávu. Stejně tak tomu bylo v případě uzdravení slepého z evangelia minulé neděle. Ježíš je představen jako Boží Syn, který přináší život. Předminulou neděli v podobě živé vody, kterou nabízí u studny Samařance, minulou neděli je to plnost života v uzdravení se ze slepoty a dnes je to dokonce oživení mrtvého člověka. Ježíš přináší život lidem blízkým, svým přátelům, ale i lidem neznámým, které potkává poprvé. Nabízí život dokonce i těm, kteří se o pomoc neprosí. Je však tato pomoc něčím podmíněna? Zdá se, že ano. Podmínkou je důvěra, zájem a součinnost. Samařská žena pokračuje v hovoru s Ježíšem, který nabízí u studny vodu, byť nemá vědro. Slepý muž věří v uzdravení a spolupracuje na vyléčení, i když léčebným prostředkem je jen obyčejné bláto a sliny. Marie s Martou zvou Ježíše v důvěře k hrobu zemřelého, byť se jeho tělo už rozkládá. Přihlížející původně truchlící, nyní překvapení přátelé pak pomáhají osvobodit Lazara z jeho obvazů, aby mohl odejít.

Pokud se my sami ocitáme někdy v obavách z budoucnosti, náš strach může vyplývat z pocitu ohrožení zákeřnou nemocí, z pocitu, že každý den se mění naše životní podmínky v souvislosti se zpřísňujícími se vládními opatřeními v boji proti koronaviru, bojíme se o své životy i životy blízkých, jsou nám znemožněna osobní setkávání s rodinou i s přáteli a zdá se nám, že Bůh není nablízku, i když jsme mu nechali vzkázat, pak je třeba si uvědomit, že Bůh o nás ví a počítá s námi. Jsme součástí jeho plánu. A jak se jeho pomoc projeví? A kdy to bude? To už musíme nechat na něm, ale zároveň zůstávejme pozorní a spolupracující, co když ona pomoc přichází zcela obvykle a nenápadně. Co když tou pomocí jsou obyčejní lidé kolem nás? Co když tou pomocí jsme my sami.

Učme se od Ježíše být spolu, i když to právě nejde.