Triduum

Zelený čtvrtek

Jan 13,1-15

Vstupujeme dnes, na Zelený čtvrtek, do velikonočního Třídenní. Mnozí křesťané litují, že se tak stane jen prostřednictvím televizních obrazovek anebo monitorů počítače. V této souvislosti vzpomínám na svá vojenská léta. Za kasárenskými zdmi, vzdálen od domova a spolu s lidmi, kteří nebyli praktikujícími křesťany, které jsem si nevybral a oni si nevybrali mou společnost, jsem dva roky po sobě prožíval Velikonoce. A to bez možnosti sledovat obřady ve sdělovacích prostředcích, bez mobilu a všech technologických vymožeností nynějších dnů. Jedinou možností bylo využít tzv. osobního volna, najít si chvíli pro sebe, zavzpomínat a popřemýšlet. Nelituji této zkušenosti. Naopak, dodnes se mi zdá, že právě tyto chvíle mi dovolily trochu se přiblížit k člověku, který se cítí být a vlastně je hluboce osamělý.

Evangelium nás přivádí do večeřadla. Židovský svátek a Ježíšova hodina se spojují v jedno. Je řečeno, že Ježíš věděl… Věděl, že se blíží chvíle, kdy z tohoto našeho času a prostoru odejde. Věděl, že se tak stane s přičiněním zrady jednoho z učedníků. Věděl, že jeho umírání bude bolestné. Ale také se dozvídáme, že věděl o svém odchodu, který není odchodem do nicoty anebo do neznáma, nýbrž je návratem. Návratem k Otci.

Na cestu rozjímání o vlastní důvěře vůči Otci jsme byli vyzváni v zamyšlení na Květnou neděli. Ježíšova naděje provázená a nesená hlubokou důvěrou k Otci je přítomna během celých Velikonoc. Ale dnes tím více, že jsou do ní zahrnuti i učedníci. Vždy mne fascinovala scéna popisující Ježíše, jak si uvázal zástěru a myl učedníkům včetně Jidáše nohy.

Osobně mě ani tolik nepřekvapovala skutečnost, že někdo je ochoten prokázat službu, byť se jeho okolí může zdát, že tím jeho postavení a úcta ztrácí na vážnosti. Naopak. To s odstupem času pochopil i Petr. Ostatně v současné době se mnoho lidí v naší zemi svým osobním nasazením solidarizuje s lidmi ohroženými infekčním virem SARS-CoV-2. Je tomu tak napříč postavení v různých profesích i náboženského vyznání. Podobně je mnoho těch, kteří se snaží dle svých možností a umu pomoci lidem stojícím v tomto zápase v prvních řadách. Vlastně se všichni, pokud jsme jen trochu zodpovědní, podřizujeme pravidlům s cílem pomoci, aby se směl vrátit život bez roušek nejen do kostelů a modliteben, ale také do škol, divadel, restaurací a zaměstnání.

Jestli mne osobně něco na obraze Ježíše sklánějícího se v zástěře k nohám učedníků překvapovalo a doposud překvapuje, pak to je křesťanská zvěst. Smím takto uvěřit, že v symbolu umývání nohou se dává poznat Bůh. Bůh v zástěře. Bůh, který se právě tímto způsobem sklání k člověku. Chápu to? Chápu a věřím, že právě takto se Bůh sklání i ke mně osobně?

Je s podivem, že někteří lidé mají odvahu tvrdit, že koronavirus je trestem od Boha. Pokud ano, pak je to ale jiný bůh než ten, který se dává poznat prostřednictvím Ježíše.

Z různých stran slyšíme, že až pomine pandemie, svět bude jiný. On je sice každý den jiný, ale přál bych si, abychom nezapomněli na hrdiny současných dnů. Přál bych si, aby si náš svět lidí nejen uchoval lidskost, ale také rostl v solidaritě i mezi národy. Přál bych si také, aby má církev byla jiná. Snad taková, jak o ní sní papež František: „Je mi milejší církev otlučená, zraněná a špinavá proto, že vyšla do ulic, než církev, která je nemocná svou uzavřeností a pohodlností, s níž lne ke svým jistotám.“ (Evangelii gaudium, 2013, čl. 49)

Předpokladem je nejen ochota vzít Ježíšovu závěť za svou, ale také jeho odvaha odložit „svrchní šaty“ a nestydět se za zástěru. Co vše je v životě církve tímto „svrchním šatem“, který brání tomu, aby se Boží láska směla stávat zřejmou a hodnověrnou, napoví stávající situace. A jistě bude čas si o tom popovídat. Bude ale také zapotřebí odvaha uvázat si kolem pasu zástěru. Zástěru, která symbolizuje naši ochotu vzít učednictví vážně i s vědomím, že Jidáš může být někde přítomen.

Závěrem bych rád poděkoval všem z farnosti, kteří se jakkoli zapojili do pomoci čelit koronavirové pandemii. Děkuji za zprostředkování bohoslužeb slova z vašich domovů. Děkuji za nedělení zamyšlení na webových stránkách farnosti. Možná by se tento počin mohl stát v budoucnu změnou i uvnitř českých kostelů. Děkuji také za statečnost a trpělivost všem, kteří čas karantény prožívají osamocení. A také všem, kteří zakouší z celé situace únavu, a přece se nevzdávají naděje. To vše je službou a naplněním Ježíšova přání: „Jak jsem udělal vám, tak máte dělat i vy.“ 

Ano, tyto Velikonoce budou jiné. Ale tím více každému z vás a členům vaší rodiny přeji, abyste směli zažít dotek Boha, který se k nám sklání v zástěře. V tomto duchu přeji požehnané velikonoční Třídenní.

 

 

Velký pátek

 Jan 18,1-19,42

 V dnešních Janových pašijích zaznívá slovo z kříže, které působí vznešeně. Vlastně nejen že působí, dokonce je vznešené:„Dokonáno je.“

 Toto vznešené zvolání je zcela v souladu s Janovým evangeliem. „Na počátku“, jak praví úvod evangelia, „bylo Slovo…“. „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“ (1,14) „V něm byl život a život byl světlo lidí.“ (1,4)

 

 Ježíšův příchod a jeho přítomnost ve světě je darem. A darem zůstává, i když již v Prologu zaznívá: „Přišel do vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.“ (1,11)

 

Janovo vyprávění pašijového příběhu proto není vylíčeno jako vítězství zlovůle mocných, zrady přátel a přemožení smrtí. Ježíš není oběť, nýbrž je pánem situace: „Nikdo mi ho (život) nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout.“ (10,18) Ježíš je svobodný a je ten, kdo „svůj život dává, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný“. (3,15n) V Janově evangeliu Ježíš umírá, protože myslí na lidi. Přišel, aby lidé měli život v hojnosti.(10,10) Chce lidem projevit Boží lásku a neváhá jít až do krajnosti. (15,13) V Janově podání kříž není prohrou a smrt není zmarem. Naopak. Ježíš je Boží událostí, která se stala tělem a Golgota je svobodným dokončením díla, jež je současně otevřením dveří (10,9) do nebeských příbytků (14,2;12,32). Otevřením prostoru do nového života, kterým je Ježíš: „Já jsem cesta, pravda a život.“ (14,6)

 

Když si přečteme všechna čtyři kanonická evangelia, pak nikde nenalezneme, že by Ježíš, i když předvídal svůj dramatický konec, podal jednoznačné vysvětlení své smrti. Už první křesťané proto stáli před otázkou, jak Ježíšově smrti porozumět a jak ji vyložit.

 

Byl jsem vychován v tradici, v níž Ježíšův kříž byl bezproblémově vykládán a vnímán jako vysvobození ze smrti a hříchu. Ježíšova smrt byla vysvětlována jako nutnost, bez které by člověk nebyl vykoupen. Ježíš je prostě Beránek Boží. Až později jsem si uvědomil, že tento výklad čerpá svou sílu ze starozákonních obrazů. I slovo „vykoupení“ je převzato ze společenské a ekonomické sféry dávných časů. Podobně jako byli vykupováni otroci, byl člověk vykoupen Ježíšovou smrtí. Ale komu se tato cena života platí? Kdo na této „transakci“ vydělává? To již řečeno není. Uvěřit, že tuto cenu, cenu smrti vlastního Syna požadoval Otec, vyvolává představu o Bohu, kterou nemohu přijmout.

 

V hledání smyslu Ježíšova kříže mne proto zaujal jiný výklad, pro který lze také najít oporu v Novém zákoně. A to v Lukášově díle. (Lk-Sk) Ježíšovu smrt nežádal Otec, nýbrž zcela konkrétní lidé. Ve světle pašijových vyprávění jsem zkoumal motivy těchto lidí. Zjistil jsem, že jsou stále živé a dodnes mají za následek utrpení a smrt miliónů nevinných lidí.

 

Někomu se může zdát, že se Ježíš Janova evangelia návratem k Otci od světa distancuje. Že nebe, věčný život je něčím lepším a krásnějším než život vezdejší. V době, ve které doslova celou lidskou planetu Zemi obepíná temnota koronaviru, kdy úzkost se stává téměř hmatatelnou stejně jako strach ze smrti, se příslib šťastnější budoucnosti po smrti jeví jako výraz naděje a jisté východisko z hrůz, které mnoho lidí prožívá. Respektuji to a také si uvědomuji, že všechny interpretační klíče Ježíšova kříže, které nabízí Nový zákon, jsou komplementární. Nějak se navzájem doplňují a vysvětlují. Ale sama skutečnost je mnohem hlubší.

 

V Janově evangeliu důvodem, pro který se Slovo stalo tělem, byla láska: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (3,16) Proto: „Zatčení, proces a smrt Ježíše představují jeho vyvýšení, které dává věčný život potud, že se tu Ježíš vyjevuje jako událostní přítomnost Boha a pravdy, jež, nejsouc z tohoto světa, přináší světu spásu.“ (François Vouga: Teologie Nového Zákona, str.234)

 

Svět není Bohem opuštěn, nýbrž je Kristovým vyvýšením proměněn. Ježíš je Chlebem života (6,48; 6,51), jímž se sytí jeho nová rodina, kterou ustavil ze svého kříže. (19,25-27)

 

Myslím, že právě v kontextu Janova evangelia a jeho pašijí lze správně porozumět slovům, která téměř s nadšením opakuje Marek Orko Vácha. Totiž, že koronavirová epidemie je šance. Ano, může být a je šancí, pokud nebudeme bagatelizovat utrpení!

A je jistě správné si všimnout, že nejen z lůna křesťanství, ale také židovství a islámu zaznívají hlasy volající po šanci na budování lepšího, zdravějšího a pozitivnějšího života a nové možnosti, jak lépe pečovat o svět. Ano, současná epidemie není trestem od Boha. Možná je příležitostí pro budoucnost, ale především je zkouškou, která ukáže, co v nás je a komu jsme doopravdy uvěřili.

 

Jak v této zkoušce obstát nám může pomoci báseň Daga Hammarskjölda. Muže, který byl označen jako ten nejosamělejší muž na světě.

Báseň může být i naší modlitbou.

 

Dag Hammarskjöld: „Aby tě viděli všichni…“

 

Ty, jenž jsi nad námi,

Ty, jenž jsi jedním z nás,

ty jenž jsi –

i v nás;

 

kéž Tě všichni vidí – i ve mně,

kéž smím připravovat cestu pro Tebe,

kéž děkuji za vše protivné, co mne potkalo.

Kéž při tom nezapomínám na nouzi druhých.

 

Zachovej mě ve své lásce,

tak jako chceš, aby druzí zůstávali v té mé.

Kéž se vše v této mé bytosti obrací ke Tvojí cti,

a kéž nikdy nezoufám.

Neboť jsem pod Tvojí rukou

a v Tobě je všechna síla i dobrota.

 

Dej mi čistou mysl, abych Tě spatřil,

pokornou mysl, abych Tě slyšel,

milující mysl, abych Ti sloužil,

věřící mysl, abych v Tobě zůstával.

 

Amen.

 

 

 

Velikonoční vigilie (Bílá sobota)

Nastala tma. Uprostřed našeho kostela na svícnu, který krásně vycídil Petr, svítí nový paškál s letopočtem 2020. Světlo svíce pomalu, ale neústupně proráží temnoty kostela. A já vidím tváře děvčat a chlapců, kteří stojí u oltáře a vás, lidí, kteří máte náš kostel rádi a účastníte se bohoslužeb.

 

Ano, je mi trochu líto, že se nemůžeme setkat. Malé paškálky jsou na lavicích připravené. Byly hotové krátce před vyhlášením karantény. Vypadají stejně jako loni, jen jejich letopočet a barva loďky je jiná. Má barvu naděje, uklidňující tmavě zelenou.

 

V mysli se mi vynořuje melodie a slova velikonočního chvalozpěvu:

„Zajásejte již, zástupy andělů v nebi!
Zaskvějte se v slávě, božská tajemství!
K vítězství tak mocného Krále zazni, polnice, a zvěstuj spásu!
Raduj se i ty, země, zalitá tak oslnivou září a tonoucí v jasu věčného Krále,
pohleď, jak na celém světě rychle zmizely temnoty!
Raduj se i ty, matko Církvi, zkrášlená leskem tak jasného světla!“

 

Vždycky jsem byl trochu nervózní. Obával jsem se, abych zpěv Exultetu příliš nepokazil. Letos se bát nemusím a také vím, že se nenaplní slova chvalozpěvu vyjadřující prosbu: „A v mohutném zpěvu lidu ať tento svatý dům Boží zní ozvěnou té radosti!“ Křest čtyř dospělých lidí, jejichž tváře také před sebou vidím, se musí odložit.

 

To ale neznamená, že prosba chvalozpěvu nemůže být vyslyšena v našich srdcích a našich domovech. Vždyť ten skutečný „Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy.“ (1Kor 3,17)

 

Evangelická teoložka Dorothea Sölle (1929-2003) ve své knize Mystika a vzdor poznamenává: „Jedna francouzská mariánská legenda vypráví o kejklíři, který se vzdá neklidného života a odejde do kláštera. Ale život mnicha je mu cizí, neumí odříkávat modlitby ani zpívat. Stěžuje si na své utrpení Panně Marii, a ta ho vyzve, aby Bohu sloužil tím, co umí: tancem a skákáním! Od té chvíle zameškává všechny chórové modlitby, aby v této době tančil. Je zavolán k opatovi a myslí, že bude vyloučen, ale opat řekne jen: ´Při tvém tanci jsi uctíval Boha tělem i duší. Nám ale nechť odpustí všechna laciná slova, která přecházejí přes rty, aniž by vycházela z našich srdcí´.“ (str. 252)

 

Mohu-li vás požádat, pokud jste doma s dětmi anebo jste sami, pak možná tím spíše, zhasněte elektrická světla, rozsviťte svíčku a tančete. Dovolte plaménku svíčky prozářit mysl nadějí a prožijte řečí svého těla radost, že dnešní noc je „ta noc, v níž Kristus pouta smrti rozlomil a jako vítěz vystoupil z hrobu“.

 

Nebojte se a tančete…

Radujte se….

Dovolte Vítězi, aby rozptýlil a zahnal temnoty, které vás svírají…

Dnes je ta noc…

Tančete…