Slovo pana faráře Müllera k 6. neděli velikonoční

Úvod – otázka k sebezpytování

Paní Bára připomíná ve svém zamyšlení pro farní webové stránky, že dnes slavíme Den matek. Vyjadřuje přání, abychom chovali k maminkám úctu. Možná bychom si mohli na začátku dnešní bohoslužby položit otázku, jak se naše úcta projevuje. A to nejen k maminkám, ale také k tatínkům. A vůbec k druhým lidem.

K zamyšlení

Paní Bára mne předem laskavě upozornila, že se ve svém zamyšlení nechá inspirovat prvním a druhým čtením a že mi tedy přenechává evangelium. :-)  Jenže dnes se s 1. Janovým listem loučíme a minulou neděli jsem slíbil, že se k němu ještě jednou vrátím. Impulzy, které paní Bára ve svém textu nabízí, jsou hodné zamyšlení a báseň od súfijského autora je krásná. Prosím, zamyšlení si přečtěte.

Minulou neděli jsem zmínil, že na rozdíl od gnostiků, kteří mluvili o tajném zjevení Boha elitnímu kruhu, hovoří Janův list o dvou pramenech poznání Boha, které jsou přístupné každému člověku. Tím prvním pramenem je zjevení Boha v historickém Ježíši z Nazareta a tím druhým pramenem je praktický život.

Pokud se týče janovské obce, hovořili jsme o tom, že byla rozdělena. Na jedné straně byli ti, kteří sami sebe vnímali a považovali za nositele toho správného poznání Boha a na straně druhé ti, kteří trpěli povýšeností a arogantním chováním těch prvních a o svém poznání možná i pochybovali. Do této situace přichází Jan se svým slovem: „Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy!“[1] A dnes jsme slyšeli: „Milovaní, milujme se navzájem.“

Pokud jsme se někdy setkali s lidmi, kteří nebyli ochotni slyšet náš názor a prosazovali jen ten svůj jako jediný správný, jestliže nás někdo ponižoval anebo se k nám choval přezíravě až pyšně, pak jsme si nejspíše položili otázku, jak milovat právě tyto lidi. Jan ale svá slova adresoval i lidem, kteří si zaujati svou pravdou a svým poznáním Boha možná ani neuvědomovali, že mohou ubližovat a ubližují.

Ve vlastních řadách se zpravidla můžeme setkávat s posteskem, že okolní svět se k nám chová přezíravě a vysmívá se nám, nemá nás rád. Ale jistě je správné zamyslet se, jestli to nejsme také my, kdo působíme druhým lidem život těžší. Zda ve svém přesvědčení o správném poznání Boha nerozdělujeme lidi. Uvažme: Civilně rozvedení a znovusezdaní lidé nesmí přistupovat k eucharistii. Na lásku a vztah lidí stejného pohlaví se díváme s velkým podezřením, ne-li s opovržením. V poslední době zaznívá vážně míněná diskuze iniciována odmítavými prohlášeními z Vatikánu, jestli homosexuálním vztahům vůbec požehnat. Otázka celibátu je přece vyřešené téma a tím i otázka, zda by ženatí muži mohli být ordinováni na kněze, byť třeba jen pro některou z místních církví. Ženy jako kněze Ježíš údajně nechtěl, o čemž svědčí skutečnost, že ani Marie Magdaléna není jmenována ve výčtu 12 apoštolů. Slavit společně eucharistii s křesťanskými církvemi, které by si to přály, stále není možné. Patrně proto, že nemají to správné poznání o reálné Kristově přítomnosti. Problém klerikalismu zaznívá jen z úst nepřátel Kristovy církve, podle některých dokonce včetně papeže Františka, a snaha demokratizovat struktury církve je jen cestou, jak ji rozdělit, oslabit a zničit. Tyto názory nejsou v naší české církvi ojedinělé. A jsou to přitom zcela konkrétní lidé, často nám osobně blízcí, kterým tento postoj ubližuje.

O neporozumění snahám o větší otevřenost církve svědčí i slova renomovaného církevního právníka Stanislava Přibyla, který se velmi kriticky vymezil k nekrologům nedávno zesnulého teologa Hanse Künga.

Mimo jiné jako argument pro ochotu ke hledání porozumění ze strany institucionální církve vůči Küngově tzv. zbloudilosti od katolické víry autor napsal: „Josef Ratzinger jako papež Benedikt XVI. Künga přijal a hovořil s ním po celé čtyři hodiny. Komu papež tak dlouho popřeje sluchu? Opravdu se takto chová církev, která ´umrtvila dialog´ a obestřela Künga ´černou legendou´?“[2]

I pro tuto naši zcela konkrétní dnešní situaci nabízí úryvek z Janova listu odpověď. Prvním, tedy těm, kteří se nacházejí v situaci přehlížených a opovrhovaných, dodává sebeúctu, odvahu, sílu a pomáhá, aby se nesnížili k chování, které by bylo výrazem neúcty k lidem. Druhým pak, tedy těm, kteří jsou pyšní, nastavuje zrcadlo a nabízí nové podněty k přemýšlení, jak vnímat skutečnost.

Východiskem je poznání: Bůh je láska. Tato kratičká věta, tato jasně vyznívající informace si ale zaslouží hlubší pozornost. Bůh totiž není láska v tom smyslu, že my víme, co je láska a máme ji ve své moci. Naopak, sama láska nás nějak přesahuje a z naší strany jedinou přiměřenou odpovědí je opět láska, která se vtěluje do našich vztahů. Podle autora Janova listu je láska tím jediným postojem, ve kterém lze poznávat Boha. Setkal jsem se s celou řadou lidí, kteří o sobě prohlašovali, že v Boha nevěří, ale v lásku ano, v lásku věří. Jan ve svém listě o několik veršů dál opakuje: „Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm.“[3]

Nejednou jsem se ptal sám sebe, jestli je opravdu nutné přesvědčovat lidi, kteří věří v lásku, že vlastně věří v Boha? Možná to sami vědí, ale před slovem Bůh pociťují ostych anebo naopak, mají s ním špatné zkušenosti.

Pro autora Janova listu je důležitá skutečnost vtělení. Ovšem nevnímá ji jako dogmatickou formulaci. Wolfgang Baur píše na adresu dogmatiky, že má „smysl jen tehdy, prosazuje-li ve společenství věřících poznané Boží jednání“. A dodává, že „skutečná dogmatika a řádné vyznání je možné jen v atmosféře lásky“. Vtělení je proto pro Jana existenčním poznáním Boha. Tím, že „Bůh propustil svého jediného Syna z božskosti do světskosti těla“, dává poznat svou podstatu. „Bůh je ten, který dává všechno, dokonce svého Syna, svůj Život.“[4] Na tomto místě si všimněme, že Jan nám nabízí tušení vztahů ve vnitřním životě Boha. Láska je přece sdíleným vztahem.

Ježíšova tvář se tak stala tou jedinou tváří, ve které se dává Bůh a jeho láska plně poznat. Ježíšovým prostřednictvím Bůh svým životem mezi lidmi a s lidmi prokázal, že jeho láska není platonická, nýbrž opravdová. V Ježíši věnoval Bůh svůj svět nám lidem jako svůj dar.

Původně jsem měl v úmyslu pomoci si myšlenkami židovského myslitele Emmanuela Lévinase. Nejsem si však jistý, jestli jeho dílu správně rozumím. Líbí se mi ale jeho úvahy, ve kterých říká, že bližní ke mně vždy přichází z řádu nekonečné transcendence. Že tvář druhého je epifanií (zjevením) Božského. A i když v jeho díle zaznívá řada myšlenek, které bychom si jako křesťané rádi přisvojili, neměli bychom zapomínat, že Lévinase nezná pojem Boží Trojičnosti. Hovořit o přátelství s Bohem lze jen prostřednictvím člověka Ježíše. Vždyť kdo jsem já, člověk, a kdo je Bůh! Jako člověk opravdu mohu být Božím přítelem jen prostřednictvím člověka Ježíše, muže z Nazareta. V Lévinasově díle jsem však objevil větu, kterou uzavřu své zamyšlení. Již proto, že jsem si dnes dovolil vyslovit slovo láska tolikrát, že se obávám, abych se nepřičinil o ztrátu jeho obsahu. Zdá se mi také, že Lévinasova věta ve vztahu k druhým lidem vyjadřuje to podstatné: „Být pro druhého znamená být dobrý.“[5]

[1]1 Jan 3:18

[2]https://rcmonitor.cz/evropa/8025-Dum-ze-skla-K%C2%A0nekrologum-Hanse-Kunga

[3]1 Jan 4:16

[4] Wolfgang Baur: První, druhý a třetí list Janův

[5] Emanuel Lévinase: Totalita a nekonečno (Esej o exterioritě)