Aktuality

Pavle, Pavle, proč mě pronásleduješ? Co ti moje tělo provedlo? Co ti provedlo tvoje tělo? Koneckonců kdyby se toho tvého Bůh v dobrém rozmaru mírně nedotkl a ono se nesvalilo na zem, neuhodil ses  do hlavy, kdybys neoslepl, tak se asi nebylo kde rozsvítit, nebylo čím prozřít, co myslíš? Vždyť tělo je chrám Ducha. Tělo samozřejmě může být venkovská omšelá kaplička, do níž fouká a zatéká, ale také to může být katedrála.

 Před pár měsíci na mě moje maminka přepsala rodinnou hrobku. Hrobka se nachází na malebném venkovském hřbitůvku v obci vzdálené asi 10 kilometrů od místa našeho bydliště. Její stav je dost špatný, vrchní deska se drolí, propadá a náhrobek je zarostlý zdivočelou zelení. Naposledy do ní byla před téměř 50 lety uložena moje prababička.Rozhodli jsme se s manželem, že jí dáme zrekonstruovat, ostatky v ní přeskládat a vnitřní prostor vyčistit.

Moje dnešní zamyšlení je hodně osobní a zase trošku hudební. "Teď opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní.“ Toto řekl Petr poté, co prožil asi 3 roky jako velmi blízký přítel Ježíšův, a to včetně proměnění na hoře, odpuštění selhání a pár zázraků. Jak je možné, že až teď? Měli jsme v rodině spoustu let člověka, který nedávno prohlásil: „Teprve teď díky Vám vidím, že dobré vztahy jsou víc než bohatství.“ Po 10 letech? To jako fakt?

Pacient přede mnou skoro svítil jako nazelenalý citron – tak těžkou měl žloutenku. Od minulé návštěvy v obličeji zase ztratil svaly a podkožní tuk. Takže když promluvil, zdály se jeho zuby nepřiměřeně velké a proti žloutenkou změněné barvě kůže nepřirozeně bělostné. Vytiskla jsem mu zprávu a recepty a doporučení na interní ambulanci, kam jsem ho posílala k zajištění drenáže žlučových cest uzavřených nádorem slinivky.

Evangelijní text k této neděli využívá obraz, který sice má zakotvení ve starozákonních příslibech a v každodenním životě čtenářů a posluchačů novozákonních textů v prvních staletích minulého tisíciletí, většině z nás však již mnoho neříká. Naše vědomosti o pasteveckém životě a o péči o hospodářská zvířata jsou odvozeny z vysloveného v kostelích a přečteného v biblických komentářích; rozhodně nevycházíme ze svých osobních zkušeností a zážitků.

Když se dnes na Velký pátek mé prsty zlehka dotýkají klávesnice notebooku, myšlenkami jsem ještě daleko předaleko v Turecku, přesněji v Efezu, archeologickém parku, který se nachází přibližně 50 km na jih od Izmiru, dříve Smyrny. Obřím areálem plným více či spíš méně dochovaných antických památek nás provází paní Kateřina a upozorňuje na některé z turisticky atraktivních záležitostí.

23.12.23 Poslouchám mši a nechce se mi věřit: Růže pro vraha??? To snad nemůžou myslet vážně??? Chudáci rodiče, příbuzní obětí!!! Jak tohle můžou ustát? Mše skončila a já nemůžu myslet na nic jiného, pořád mi zní v uších - růže pro vraha, růže pro vraha....

Pan farář říká, že pro psychoterapeutku, zároveň křesťanku, není pozitivnějšího tématu než vzkříšení. Zprvu mne žádná souvislost s pojmem vzkříšení nenapadla. Co k tomu mohu říci?

Nejvýznamnějším obdobím církevního roku je Svatý týden, který začíná právě dnes, květnou nedělí. O tomto svátku můžeme obrazně říci, že má nádech světla a radosti, ale i smutné inverzní šedi. Žehnáme ratolesti a zároveň čteme pašije, které připomínají utrpení. Připomínáme si radostné vítání Ježíše při jeho slavném vjezdu do Jeruzaléma. Nadšení ale netrvá dlouho. Již za pár dnů budou mnozí z těch, kdo ho s jásotem vítali, volat po jeho smrti.

Dnešní text evangelia líčí Ježíšův příchod do Jeruzaléma před osudnými Velikonočními svátky. Ježíš je v centru pozornosti, především proto, že nedávno vzkřísil Lazara. Možná je to důvod, proč ho chtějí vidět poutníci z Řecka. Ježíš je, ale už „někde jinde“, začíná mluvit o sobě a své smrti. Z mého pohledu je zajímavé, kdy svoji smrt označuje jako oslavení. Jak si tento paradox máme vysvětlit?