Aktuality

Karlovarská galerie umění ve spolupráci se Severočeskou galerií výtvarných umění v Litoměřicích připravila výstavu fotografií Jana Pohribného (1961). Jan Pohribný se po absolutoriu Katedry fotografie FAMU etabluje již více než čtyřicet let jako jeden z nejuznávanějších fotografů u nás, stal se prezidentem Asociace profesionálních fotografů ČR a je držitelem mnoha našich i zahraničních ocenění.

Výstavu u příležitosti sedmdesáti let vojenského újezdu Hradiště připravili přírodovědec muzea Jan Matějů a Stanislav Wieser, dlouholetý spolupracovník organizací pro ochranu přírody a fotograf. Výstava neformálním způsobem - formou krátkých deníkových črt - představuje zajímavá místa Doupovských hor s jejich pozoruhodnými přírodními i historickými a kulturními hodnotami. To vše v souvislosti se sedmdesáti lety existence vojenského újezdu Hradiště, který zaujímá celou centrální část pohoří.

Informace o svatém Hubertovi jsou nejisté a překryté legendárním podáním a jeho novodobým uctíváním v souvislosti s uchováváním a předáváním mysliveckých tradic. Traduje se, že pocházel z bohatého šlechtického akvitánského rodu. Před svým obrácením holdoval lovu a veselým zábavám, patřil k družině franského krále Theudericha III. Uzavřel sňatek se šlechtičnou Floribanou a očekával narození dědice. Při porodu Floriabana zemřela.

Mezi lidmi je občas diskutováno, zda každý člověk má svůj hvězdný věk, kdy se jeho zděděné a získané vlastnosti a dovednosti nejlépe projeví a člověk zazáří jako supernova: nakrátko, ale mocně. Něco na této teorii bude. Určitě známe několik starých mladých a pubertálních seniorů. A jak jsme na tom vlastně my sami?

Jan Zábrana (1931 – 1984) a Antonín Přidal (1935 – 2017) jsou představitelé invenčního a poctivého přístupu k překladatelskému umění. Jejich aktivity se překládáním krásné literatury nevyčerpávaly. Jan Zábrana, spojený celoživotně s Prahou, psal básně, povídky a detektivní romány; jeho deník Celý život, který vyšel až v roce 1992, představuje upřímný a úctyhodný vhled do kulturního života po roce 1948. Antonín Přidal, tvořící v Brně, byl též básník, dramatik a divadelní režisér.

Stejně jako odpor Poláků proti germanizaci a rusifikaci je emancipace Slovinců od kultury italskojazyčné většiny Přímoří v severozápadní Itálii spojena s římskokatolickou církví. Církev byla v obou případech místem, kde se uchovávala a rozvíjela národní kultura a mateřský jazyk. Alojz Rebula (1924 – 2018) byl jedním z nejvýznamnějších prozaiků slovinské menšiny v Přímoří, které z větší část připadlo po Světové válce Itálii (dalším velikánem byl Boris Pahor).

Johannes Höver se narodil v selské rodině. V letech 1833 – 1835 působil jako soukromý učitel, od roku 1835 studoval na učitelském ústavu. Působil pak na veřejných školách jako učitel. Po smrti své manželky v roce 1846 začal spolupracovat s Františkou Schervierovou (působící v řeholní kongregaci františkánského zaměření s péčí o děti a mládež). Jako učitel se setkával s problémy chudých dětí a mládeže a chtěl se podílet i na jejich řešení.

Od poslední soubornější výstavy Alfreda Justitze, jednoho ze zakladatelské generace českého moderního umění, uplynulo více jak dvacet let. Po zásluze již byla oceněna autorova role v tehdejším česko-německém kulturním životě (vedle Otto Gutfreunda to byl právě Justitz, kdo se v okruhu židovských umělců pocházejících z Čech nejvíce angažoval na domácí umělecké scéně).

Andrea Procházková (1995) je novinářkou týdeníku Respekt, vzděláním je právník (PF UK). Specializuje se na českou politiku a justici. Petr Pithart (1941) je českým politikem, pedagogem, právníkem, politologem a publicistou.