Aktuality

Dnešní část evangelia je krásný text s trinitární (trojiční) tématikou, který ukazuje na vztahy uspořádání v trojici a její těsnou provázanost. Duch svatý je označen za Přímluvce. Trojice se vztahuje i k člověku, a to nejprve v Ježíši z Nazareta a v dnešním textu je zmiňován Přímluvce. Dovolím si jednu odbočku: V hebrejštině se duch řekne ruach a znamená to též: dech a vítr.

„V podstatě si myslím, že bychom měli číst jen knihy, které nás koušou a štípají. Jestliže námi knihy, které čteme, neotřesou jako rána pěstí do hlavy, k čemu je číst?... Kniha musí být onou sekerou na zamrzlé moře uvnitř nás. Tomu věřím.“ Franz Kafka ve svém dopisu Oskaru Pollakovi vyjadřuje přesvědčení o smyslu čtenářství. Opravdu nejde o to, abychom se nechali utěšovat a hladit po střapaté hlavičce…

V liturgických textech a žalmu dnešní 4. velikonoční neděle se opakovaně objevují metafory používající obrazu stád, pastvin, Beránka, ovcí, důvěrného vztahu ovcí ke svému pastýři. Svět pastýřů a jejich stád byl novozákonním posluchačům všem důvěrně známý a srozumitelný, ideální pro vytváření analogií k přenesení každodenní zkušeností posluchače k pochopení něčeho hůře popsatelného nebo pojmenovatelného.

Za svítání stál na břehu Ježíš, kterého nejdříve učedníci nepoznávali, mohl to být přece jen obyčejný hladový pocestný, a volal na ně: „Nemáte něco k jídlu, chlapci?“ Vyprávění pokračuje popisem zázračného rybolovu, který nám může snadno připomenout situaci prvního setkání Ježíše se Šimonem Petrem za podobných okolností (Lk 5,1-11).

Víra, jak o ní mluvit, jak ji vysvětlit, jak pochopit. Ateisté často říkají: Víra = berlička pro slabé. Náboženství je opium lidstva, prohlašoval K. Marx, k tomu teolog Josef Zvěřina poznamenal, že i opium je lék.

Velice živě si vzpomínám na jedno z velikonočních kázání  P. Josefa Mixy (1925-2019).  Začal tehdy svou promluvu zvučným zvoláním:  „Kristus vstal z mrtvých!“, a připojil, že tím by mohl skončit, že k tomu není, co dodat. S úsměvem se pak rozhlížel po věřících…                      Určitě se nechci připomenutím této vzpomínky vyhnout úkolu sepsat zamyšlení na dané téma.

Jásavý a vítaný vjezd Ježíše do Jeruzaléma a následné Ježíšovo ponížení. Projevy radosti, oblíbenosti a pak nenávist a krutost. Co říkal, dělal Ježíš jinak? Nebo se to „zvrtlo“ právě proto, že mlčel?  Protiklady emocí každoročně provází začátek Svatého týdne. Ježíšův vjezd do Jeruzaléma je velkolepý, lidé vzdávají hold králi a Mesiáši. Takhle se vítají oblíbenci, vítězové. S předpokladem úspěchu a vítězství přece také pracujeme při plánování svých životních cest.

Jméno Izajáš znamená „Hospodin vysvobozuje“. Tento prorok žil a působil zhruba v letech 781–687 př. n. l., během vlády judských králů Azarjáše, Jótama, Achaza a Chizkijáše  Byl ve svém prorokování pevný a dosti nekompromisní; vyznával hlubokou úctu ke „Svatému Izraeli“. Podle tradice zemřel jako mučedník při pohanském povstání (má se dokonce za to, že byl přeřezán pilou vejpůl). Jeho dílo bylo nalezeno v Kumránu v rozsahu asi sedmimetrového svitku. Zda opravdu napsal celé dílo sám, je sporné.

Jaký je rozdíl mezi křesťanem a ne-křesťanem? Ne-křesťani nejsou tak úplně nevěřící. A mnoho je více věřících než lecjaký katolík, protože víra nemusí být hned náboženství a naděje taky ne. Proto pro sebe rozlišuji věřící a nevyznávající. Pokud chodí po světě nějaký hodný nevěřící člověk a nějaký charakterově horší křesťan, a to asi ano, tak se nám nedaří vidět onoho křesťana jako vyvoleného, zachráněného nebo co já vím, na rozdíl od toho hodného člověka.

Dnes přemýšlím o dvou tématech. Díky 1. čtení jsem si vzpomněla na postavu Mojžíšova tchána Jitra, který mě fascinuje. Je to „pohanský kněz“. O midjanském náboženství bohužel nevím nic, ale určitě nebylo kompatibilní s judaismem. A přesto mám pocit, že Jitro měl Mojžíše upřímně rád, svou dceru mu svěřil celkem ochotně. V Písmu se objevil pak znovu v pravý čas.