Aktuality

Dnešní neděle nese jméno Božího milosrdenství. Víte, co na Vás vyskočí, když zadáte do vyhledávače slovo misericordia (latinsky milosrdenství)? Nespočet pohřebních služeb. Zdá se, že toto pojmenování zvyšuje tržby. Pozůstalí ovšem velmi potřebují milosrdné jednání, protože ve svém stavu duše jsou schopni kývnout na téměř jakékoli požadavky společnosti, jejíž služby poptávají. Slovo je složeninou. První část známe ze slova mizérie (neštěstí, ubohost, bída) a znamená ubozí nebo také postižení.

Konečně jsme se dočkali. Pán vstal z mrtvých. Odvalený kámen a pečlivě složené roušky. Dokonce i oddělené, rouška na hlavě ležela zvlášť. Uměl po sobě uklízet. A dělal to sám? Proč byl kámen odvalen, když oslavené tělo mohlo projít zavřenými dveřmi k apoštolům do večeřadla? U Lazara měl na odvalení lidi. Oslavené tělo by prošlo i kusem šutru jako ve večeřadle. Navíc by to odvalení dělalo rámus a byl tam voják na stráži. A my potom máme turínské plátno jako důkaz, nezpochybňuji jeho autenticitu.

Hospodinův služebník snáší i tupení a rány, ale zůstává věrný, protože ví, že při něm je Hospodin. Nemluví o svém povolání, ale o způsobu, jakým své poslání uskutečňuje. Přirovnává se k učedníkům, kteří naslouchají slovům svého učitele, aby je dále šířili. Služebník vidí své poslání ve službě slovem. Má podpírat lid zemdlený dlouhým čekáním na vysvobození. Potěšovat ho slovem, které uslyšel přímo od Hospodina.

Drahé sestry a bratři, evangelium o Lazarovi často slyšíme jako příběh o velkém zázraku. A skutečně – mrtvý vychází z hrobu. Ale možná je tu ještě hlubší zázrak, který se odehrává dříve, než zazní mocné „Lazare, pojď ven!“ Tím zázrakem je setkání.

Ježíš odchází z Judska do Galileje, čili z místa, kde je úspěšný ve své činnosti, protože má hodně svých učedníků, do místa, které je cizí. Přichází do samařského města Sychar, což je město na Západním břehu Jordánu (dnešní Askar v Palestině). Obyvatelé města byli Samařané, etnicky i nábožensky odlišní od Židů, kteří je považovali za nečisté a nestýkali se s nimi. Říkali o nich: „Kdo jí chléb Samaritánů, podobá se člověku, který jí psí maso.“

Dnešní text evangelia pro nás může být mottem – vodítkem pro celou zbývající postní dobu. Hned v úvodu nám jeho text nabízí dva prostředky:  – horu – místo setkávání s Bohem (tak byla v minulosti hora vždy chápána). Bude na nás, zda najdeme tuto „horu“ - kde se budeme setkávat se svým Bohem… Ovšem vyrazit na vysokou horu není jen tak. Je nutná dobrá příprava – fyzická i psychická kondice, správné vybavení a výběr spolehlivých parťáků…. Ježíš nejprve vyvedl své přátele na vysokou horu.

Popeleční středou 18. února začala postní doba. Co pro nás znamená čtyřicetidenní půst, který trvá až do Bílé soboty? V cyklu roku křesťana má své zvláštní místo, ale každá církev a její věřící ho chápou trochu jinak. Pravoslavní i katolíci lpí na velmi přísné tradici půstu. Ta vycházela z životní situace našich předků, z nedostatku jídla v předjaří a později se stala součástí kultury i náboženství.

Svým „Bůh před tebe položil oheň i vodu… před každým je život a smrt“ nás Sirachovec staví před jednu z otázek, s níž si učení teologové lámou hlavy od nepaměti. Otázku determinace a svobody našeho rozhodování a jednání. Otázku, zda vůbec, či do jaké míry jsme opravdu pány svého života. A také, jak se svobodou, je-li nám tedy dána, nakládáme…

Pokaždé se znovu nechávám inspirovat příběhy o Janu Křtiteli a Ježíšovi, o jejich setkání před jejich narozením, jejich setkání při Ježíšově křtu a po něm a začátku působení Ježíše. Jako první Ježíšův zázrak se často zmiňuje příběh o svatbě v Káni Galilejské, ale co Natanael? Jeho otázka: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?“ (J 1:46) mi připomíná naše vtipkování o Brně. Ale kámoš Filip mu říká „Pojď a přesvědč se!“

Výklad "chudých v duchu" patří k v Horské řeči k nejdiskutovanějším místům Nového Zákona.  Matouš klade důraz na vnitřní postoj. Lukáš naopak na materiální chudobu. „Blahoslavení chudí, neboť vaše je Boží království.“