Aktuality

Vážení přátelé,  nejhodnotnější na celém zamyšlení stejně bude původní biblická inspirace, takže nevadí, že ta je delší:

Je postní období. Využívám ho k hlubšímu pochopení sebe sama. Pokusím se zpřítomnit obsah vyprávění evangelia sobě samému. Nebudu kritizovat jednotlivé společenské postoje, protože příběh tak jak je, už sám popisuje velké systémové selhání křesťanských společenství své doby. Snažím se rozumět příběhu jako podobenství. Jde mi o bohatost a nesourodost postav příběhu, kteří se „jakoby“ podobají vnitřnímu životu člověka. Bohatost (možná plnost jakoby v náznacích), se ukazuje u každého člověka.

Jednou se vydal do Prahy, byl unavený cestou, bylo poledne a tak Ježíš vstoupil do hospody U kalicha. Ve stejnou chvíli tam přišla jedna místní alkoholička, sedla si na bar a Ježíš vedle ní.

Už dávno vím, že jsem ve svém duchovním světě materialista. I v okamžiku mé konverze před třiceti lety mi Bůh sáhl rukou na rameno. Bez toho by se to nestalo. Říkejte si, co chcete, klidně tvrďte, že to byl transcendentní zážitek, já vím své, já tam tu ruku prostě měl, fyzicky a hmatatelně.

Tento příběh je těsně svázán s Ježíšovým křtem. Křest otevírá Ježíšovo veřejné působení, při křtu je ujištěn o nebeské podpoře a vybaven Duchem svatým... Poté se Ježíš odebírá na poušť, aby se postem připravil na svůj úkol. Postil se 40 dní a 40 nocí, až nakonec vyhladověl. Ačkoli je to řečeno jednoduchou větou, je jasné, že hladovět tak dlouho nebylo snadné a Ježíš musel být na pokraji fyzických sil.

Devatenáctá kapitola SZ knihy Leviticus (Třetí kniha Mojžíšova ), z níž je dnešní úryvek, nám  představuje část zákonů, upravujících sociální poměry mezi Izraelity. Každý příslušník Božího lidu má být svatý. Co to však ve SZ době znamená?  Má patřit Bohu celým svým životem a být odloučen od všeho nečistého a zlého.

Dnešní evangelium je vzato z „horského kázání“ a pojednává o tom, jak plnit Zákon. Ježiš chce svým posluchačům pomoci ke správnému pojetí Mojžíšských předpisů a přikázání a nabádá je ke vstřícnosti vůči Bohu, který nás vychovává k opravdové svobodě a odpovědnosti prostřednictvím Zákona. Papež František říká: „Je třeba žít Zákon jako nástroj svobody. Na toto nezapomínejme: žít Zákon, který je nástrojem svobody a pomáhá mi být svobodnějším.“

Ve Starém i Novém zákoně neustále zaznívá, jací máme být, čím máme být a jak se máme chovat ke svým bližním. Kdo je můj bližní? A je to od slova blízko? Jak velká je tato „jednotka vzdálenosti“? Kam až sahá? Je to zcela jistě moje rodina, i širší rodina, přátelé, známí, ale je to asi i každý, koho potkám, s kým pracuji, o kom čtu a koho vidím v televizi …

Matouš představuje Ježíšovo veřejné působení velmi uspořádaně. Je to pět řečí a každé z nich předchází určité vyprávění. Lekcionář je této struktuře věrný. 1. Horská řeč (od 4. do 9. neděle), které předchází povolání prvních učedníků. 2. Misijní řeč (od 11. do 13. neděle), které předchází povolání Matouše. 3. Řeč s podobenstvími (od 15. do 17. neděle), které předchází hlásání radostné zvěsti prostým lidem.

Z předcházejících veršů knihy Izaiáš v kapitole 8 se dozvíme, že lid se zpronevěřil Hospodinu, neobrací se k Němu v pokání, ale hledá a vybízí k hledání odpovědi na životní otázky v pověrečném věštění a vyvolávání duchů zemřelých. Sípáním a mumláním se projevuje nejasná a dvojznačná řeč na rozdíl od jasných a jednoznačných výroků Božích. Takové praktiky byly Mojžíšovým zákonem přísně zakázány, přesto se tajně udržovaly.