Aktuality

Krátce po zadání textů jako podkladů k zamyšlení jsem opět jela do Prahy na výcvik ke kolegům logoterapeutům. Logoterapie je psychoterapeutický směr, založený vídeňským neurologem a psychiatrem V. E. Franklem. Jezdím tam již přes rok a napadlo mě uchopit zamyšlení z tohoto pohledu. Osobně jsem si vybrala tento směr a takto orientovanou psychoterapii záměrně, neboť do středu lidského bytí staví touhu po smyslu a svobodu ducha.

Slavnost Nejsvětější Trojice bývá pro mnohé křesťany svátkem, který působí poněkud abstraktně. Hovoříme o jednom Bohu ve třech osobách a někdy máme dojem, že se pohybujeme ve světě teologických pojmů vzdálených běžnému životu. Ve skutečnosti se však dotýkáme něčeho velmi lidského. Možná dokonce jedné z nejhlubších lidských potřeb – potřeby bezpečného vztahu.

Letnice, tedy Svatodušní svátky jako narozeniny Církve jsou příležitostí pro zamyšlení, co může být cílem veřejného působení soudobého křesťana. Po Ježíšově zatčení se učedníci rozprchli na všechny strany. Ježíšovo tělo z hrobu mizí a učedníci (v dnešním textu) se opět setkávají, leč důvodem pro společenství není nadšené probírání překvapivého a nadějeplného vývoje událostí.

Žijeme v krásné zemi, formované malebnou krajinou, s velmi příjemnými podmínkami pro život, mlékem a strdím oplývající. Na první pohled nám nic nechybí. A přesto se ne vždy cítíme spokojeně a bezpečně. Doba je neklidná a bolestivá. Klade nám mnoho otázek podstatných pro naši existenci, pro život náš i budoucích generací.

Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání.“ Slyšeli jsme před chvílí v evangeliu. Mnohé výklady z tohoto verše vyvozují důraz na poslušnost. Já v něm tento akcent nespatřuji. Důraz vnímám především na lásku. Láska se odehrává ve vztahu a vždy se také konkrétně projevuje: v myšlení, v řeči i ve skutcích. Není statická. Láska vztah proměňuje – a proměňuje oba, jak milujícího, tak milovaného.

Zasedací sál je zcela zaplněný. Auditor v upnutém saku přichází k řečnickému pultu, otevírá tlustou složku a kapesníkem si otírá zpocené čelo. „Blížíme se k závěru našeho dnešního meetingu. Takže si dovolím krátké shrnutí:Ve vašem business plánu jsem nenašel žádná zásadní pochybení, naopak ho vnímám jako velmi perspektivní, dokonce s potenciálem vyplnit určitou mezeru na trhu.Rád bych se ale ještě na chvíli vrátil k proslovu, který zde dopoledne zazněl.

Je oblíbenou frází v kázáních, že "Bůh není jako houska na krámě", případně že Bůh není "automat na modlitby". Opačný výklad písma, totiž že Bůh "je jako houska na krámě" a tedy že stačí přijít, poprosit a brát, je probraný horem dolem a minimálně v těchto kázáních, ale dozajista i v autoritativnějších žánrech křesťanské teoretické produkce, překonaný a vysvětlený. Proto mne často zaráží, když křesťané berou víru jako záruku spásy, a z toho čerpají motivaci se snažit o dobro.

Evangelista Lukáš zde líčí situaci po Ježíšově ukřižování. Učedníky ovládá bolest, strach, bezradnost a možná i vztek. Teoreticky sice věděli, co Ježíše čeká. O svém poslání s nimi otevřeně mluvil. Ovšem během času s Ním stráveným jim něco takového asi začalo připadat absurdní, neskutečné a vzdálené. Když viděli, jak uzdravuje nemocné a křísí mrtvé, jak si mohli představit, že by se Jemu, který koná zázraky, mohlo něco tragického stát.

Dnešní neděle nese jméno Božího milosrdenství. Víte, co na Vás vyskočí, když zadáte do vyhledávače slovo misericordia (latinsky milosrdenství)? Nespočet pohřebních služeb. Zdá se, že toto pojmenování zvyšuje tržby. Pozůstalí ovšem velmi potřebují milosrdné jednání, protože ve svém stavu duše jsou schopni kývnout na téměř jakékoli požadavky společnosti, jejíž služby poptávají. Slovo je složeninou. První část známe ze slova mizérie (neštěstí, ubohost, bída) a znamená ubozí nebo také postižení.

Konečně jsme se dočkali. Pán vstal z mrtvých. Odvalený kámen a pečlivě složené roušky. Dokonce i oddělené, rouška na hlavě ležela zvlášť. Uměl po sobě uklízet. A dělal to sám? Proč byl kámen odvalen, když oslavené tělo mohlo projít zavřenými dveřmi k apoštolům do večeřadla? U Lazara měl na odvalení lidi. Oslavené tělo by prošlo i kusem šutru jako ve večeřadle. Navíc by to odvalení dělalo rámus a byl tam voják na stráži. A my potom máme turínské plátno jako důkaz, nezpochybňuji jeho autenticitu.