Aktuality

Jaké to je, setkat se s Kristem a uvědomit si, že je to on. Alessandro Pronzato ve své knize Provokující evangelia říká: „Ježíš od nás neodešel. Zůstal s námi, jenom se skryl. Chodí v převlečení a vypadá úplně obyčejně. Nesčetněkrát jsme ho potkali, ale vůbec jsme si ho nevšimli. Nepoznali jsme ho, protože má tvář žebráka, dítěte, uklízečky, manžela, manželky, přistěhovalce, nemocného, vězně, pobudy, nadřízeného.“

Nanebevzetí Ježíše Krista, jak je popsáno v Matoušově evangeliu, je jedním z nejdůležitějších okamžiků v křesťanské historii. Tento biblický příběh popisuje, jak Ježíš Kristus po svém ukřižování a vzkříšení vystoupil na nebesa, a to před zraky svých učedníků. Ukončil tím své pozemské působení. Ježíš se setkal se svými jedenácti učedníky na Olivetské hoře v Galileji, aby se s nimi rozloučil.

K zamyšlení jsem si tentokrát vybral obě epištoly 6. neděle velikonoční. První čtení této neděle začíná odchodem jáhna Filipa do města Samaří. Zároveň čteme o misijní činnosti apoštolů, která začíná u Samaritánů. Po mučednické smrti jáhna Štěpána začalo kruté pronásledování církve.

Dnešní evangelijní text obsahuje jako ústřední pojem motiv cesty. Symbol cesty bývá užíván v pohádkách, mýtech, příbězích a pochopitelně i náboženských textech. Bibli nevyjímaje. Vzpomeňme na úvod zamyšlení příběh, jenž o jedné takové cestě pojednává. Byl jednou jeden hobit, který se jmenoval Bilbo Pytlík, malý človíček z plemena, které se lidem vyhýbá, a tak není obecně známo. A ten Bilbo bydlel v krásné obytné noře, kterou zdědil po předcích, žil pohodlný a usedlý život rentiéra.

„Budu bojovat do posledního dechu, paní doktorko. Nikdy to nevzdám,“ říká v ordinaci pacient, kterému onkologové pro progresi nemoci ukončili 3. linii paliativní chemoterapie. Úporně popírá skutečnost: „Ono to zase půjde.“ Pacienti a jejich rodiny skoro bez výjimky používají tzv. „vojenský slovník umírajících pacientů“. Ubývající síly a postup nemoci vnímají jako prohranou bitvu. Chtějí bojovat, chtějí být v pohotovosti, chtějí vydržet.

A tenhle znáte? Paní učitelka v katolické mateřské školce si všimne, jak malá Janička soustředěně kreslí obrázek plný barevných tvarů a čar, a zeptá se jí: „Co to bude?“ A holčička bezelstně odpoví: „No přece Bůh.“ Paní učitelka se podiví a ptá se dál: „Ale toho přece nikdy nikdo neviděl!“ A Janička klidně odvětí: „Tak teď ho všichni uvidí.“

Evangelijní text pojednává o tzv. nevěřícím Tomášovi, nevnímám jej jako nevěřícího, ale jako velmi racionálního, řekl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Tomáš nechce nic víc než ostatní učedníci, kteří také dříve měli tuto možnost. Oni ho viděli, poznali, sáhli si na něj a on nyní chce totéž.

Časně ráno přichází Marie Magdalská k Ježíšovu hrobu. V popisu Janově, na rozdíl od ostatních evangelistů, přichází sama, důvod jejího příchodu není v tomto evangeliu zcela znám. Je ještě tma a po pátečních událostech temnota jistě zůstává i v Marii a okruhu učedníků. Marie Magdalská uvidí něco, co nečekala, odvalený kámen od hrobu. Vyleká se, ani nevstoupí dovnitř a běží k Ježíšovým učedníkům.

Text 49. a 50. kapitoly proroka Izaiáše mluví o služebníku, v němž my křesťané spatřujeme Ježíše, tady v úryvku trpícího, ale v dalších částech knihy už se popisuje všechno dobré, co skrze toto utrpení povstalo. Oslava Hospodinova jména bude trvalým znamením (55,13). Ježíš na kříži oslovuje Boha stejně jako žalmista v 22. žalmu.

Vážení přátelé,  nejhodnotnější na celém zamyšlení stejně bude původní biblická inspirace, takže nevadí, že ta je delší: