Aktuality

Vaření z vody. Občas zaslechnu povzdech od některých z autorů nedělních zamyšlení, že s tím či oním textem mají obtíž. Zpracovat text o aktualizaci biblického vyprávění pro dnešek, o svých zážitcích a setkáních, o svých dilematech a životních šmodrchancích je někdy opravdu náročné; a nezřídka i hodně osobní. Nemluvě o situaci, kdy na nás vyjde text, se kterým jsme se již v minulostí (ne/úspěšně) utkali.

Stojím se svými příbuznými na adventním trhu před hotelem Thermal. Díváme se na papundeklovou postavu Ježíška ležícího v jesličkách pod peřinkou z kanafasu. Je to už třetí betlém, který dnes na karlovarských adventních trzích vidíme. Před Mlýnskou kolonádou jsme pořídili hromadnou rodinnou fotografii u betléma ze dřeva. U Sadové kolonády jsme míjeli obtížně vyfotografovatelný betlém z postav tvořených svítícími obrysy kabelů s LED žárovkami.

Když se řekne „křesťanská rodina“, mnozí si představí něco téměř nedosažitelného: rodinu, která se každý večer modlí růženec, ráno čte Písmo svaté a nikdy mezi sebou nezvýší hlas. Vzpomínáme na obraz Svaté rodiny – Ježíše, Marii a Josefa – jako na ideál bez chyby. Ale jak vypadá křesťanská rodina dneška ve světě, který je na první pohled zcela jiný?

Vánoční čas je obdobím radosti, naděje a pokoje. Ale kdo z nás právě teď cítí pokoj? Kolik z nás je sužováno starostmi, obavami a strachem? Strach je něco, co nás jako lidstvo provází od nepaměti. V textu, který jsme nyní slyšeli zaznělo na adresu pastýřů z úst anděla: „Nebojte se.“ Chvíli před tím, nás pisatel seznamuje, že pastýřů se zmocnila bázeň, měli strach. Přijde anděl a řekne: Nebojte se. Je to již několikáté NEBOJ, které zaznívá v událostech popisující Ježíšovo narození.

Milí křesťané, téma, které mi vyvstalo, když jsem pročítal a přemýšlel o textu evangelia, vůbec není radostné. Je závažné a velice aktuální. Předem se omlouvám všem, kterým bych mohl tímto textem způsobit těžkost, ale pokládám ho za velmi důležité a má určitě přednost před vánočním kýčem.   Přemýšlel jsem o Marii a o Alžbětě, v čem jsou jejich příběhy společné. Je to utrpení.

Text proroka Sofoniáše, konkrétně verše 14–18a, přináší silné poselství naděje a obnovení. V celé knize proroka Sofoniáše jsme svědky Božího soudu nad hříšným světem a národy, ale v této pasáži se mění tón: přichází slibný čas, kdy Bůh opět pozvedne svůj lid, záchrana je na dosah a srdce se naplňují radostí.

Vstoupili jsme do adventu, času přípravy na příchod Pána, který oslavíme o Vánocích. Nejde při tom jen o narození dítěte Ježíše, ale především o Kristův příchod do našich dějin. Jan volá: „Připravte cestu Pánu.“ Bůh přichází, jeho příchod je blízko, ale nepotkáme ho, pokud sami nepřiložíme ruku k dílu, a to především ve svém osobním životě. Modleme se za připravení cesty pro Boha a něco pro to dělejme.

Nové období, jež Hospodin prorokovými ústy ohlašuje, tedy nový věk, v určitém smyslu navazuje na něco z období starého. Zůstávají v platnosti Boží plány a trvá jeho dílo s lidem. Tato kontinuita je vyjádřena v Boží smlouvě. Každé období Božího lidu mělo svou smlouvu. Zvláštní význam měla smlouva Davidovská. O jejím nepřetržitém trvání mluví. To, co vyznačuje zaslíbeného potomka z Davidova rodu, se stává charakteristikou města a jeho obyvatel.

„Já jsem Alfa i Omega, Počátek i Konec.“ Tak tahle věta mi v mysli utkvěla, vždy mi naháněla posvátné, ale zvláštně krásné mrazení po těle, vzbuzovala napětí, očekávání a vědomí čehosi velkého, co mě přesahuje a je tajemné. Tím "vždy" myslím dobu, od níž se datuje mé seznamování se s křesťanstvím. V nějakých 16-17 letech, jako „gymplačka“, jsem začala dojíždět do Hroznětína za jezuitou p. Dvořákem, který se mnou neúnavně diskutoval a vedl, i přes svůj pokročilý věk, dlouhé a trpělivé rozhovory.

Známý kazatel Segneri začal jednou svoji řeč slovy: „Dnes vám budu vyprávět něco, co ještě nevíte.“ V kostele zavládlo naprosté ticho a lidé s napětím čekali, co zajímavého jim řekne. Po chvíli kazatel pokračoval. “Každý člověk musí zemřít.“ Kostelem se nesl rozpačitý údiv a lidé začali mezi sebou šeptat.