Aktuality

„Tak ukaž, Jane Evangelisto, copak jsi to napsal pěkného? To chceš u nás publikovat? (Nasazuje si brýle a listuje rukopisem.) No… jako… struktura dobrá. Jazyk perfektní… ‚Na počátku bylo Slovo… ‘, hmmm, to zní umělecky, máš talent, chlapče. Co tam píšeš dál? ‚A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží…’ Počkej, prosím tě, co je to vlastně za žánr? To není obyčejnej román, to je fantasy, nebo nějaký ezo? Radostná zvěst, říkáš? To myslíš něco jako inspirativní koučink?

Optikou dnešního liberálního postmoderního křesťana bez náboženských neuróz a strachů křest na první dojem k ničemu dobrý není. Téma křtu obvykle stojí stranou běžných hovorů mezi katolíky. I v sekulárních nebo náboženských médiích se téma křest a jeho smysluplnost objevuje méně frekventovaně nežli témata jiných katolických svátostí. Důvody, proč se lidé nechávali pokřtít v minulosti, již dnes mnozí považují za obsoletní.

Matoušovo vyprávění o Třech králích patří mezi nejznámější novozákonní biblické příběhy. Tradice o koření se mocných a bohatých chudému novorozenému děcku je inspirací pro každoroční charitní Tříkrálovou sbírku. Zvěstování Páně v Matoušově pojetí však otvírá řadu otázek, které mohou být inspirací pro nás, jak přistupovat k Bibli jako každodennímu zdroji duchovní tvořivosti.

V tomto zamyšlení se dotknu dvou rovin: nejprve stylu práce evangelisty Matouše a poté důsledků této metody pro naše vlastní bytí. Textově se opírám o svou diplomovou práci, která se zabývala starozákonními citacemi v Matoušově evangeliu. Evangelista Matouš svým stylem – na první pohled strohým – oslovuje především Ježíšovy následovníky vyrůstající z židovské tradice.

Jádrem vánočního sdělení je, že se Bůh stal člověkem. Když říkáme, že Bůh se stal člověkem, někdy si neuvědomujeme, jak radikální věta to je. Bůh už není někde vzdáleně „v nebesích“, ale sestupuje na zem a je plně s lidmi – a dokonce se sám člověkem stává.

Ano, tradičně byl advent postní dobou a dobou pokání, podobně jako doba před Velikonocemi. V současnosti je tato tradice v západní liturgii méně výrazná, i když se stále zachovávají některé postní prvky, jako je fialová barva mešních rouch nebo vypouštění hymnu Gloria. V pravoslavné církvi je advent dodnes přísně postním obdobím.  

Jíšaj je otec Davida, praotec Davidova rodu, z kterého vzejde Mesiáš. Davidův rod už dávno ztratil královský trůn, moc. Stal se z něj bezvýznamný pahýl, obyčejný rod Izraele. Mesiášský král vzejde ze starého kořene jako proutek, bude nový začátek. Bude obdařen Božím duchem.

Advent začíná výzvou k bdělosti. Nejde jen o očekávání Vánoc, ale především o připravenost na Kristův příchod. Prorok Izaiáš v prvním čtení ukazuje vizi míru a světla: národy putují na horu Páně, aby se nechaly poučit Božími cestami. Advent tak otevírá cestu naděje – Bůh vede lidstvo k jednotě a pokoji. Apoštol Pavel nás vybízí, abychom se probudili ze spánku.

„Nechoďte za nimi a neděste se,“ zaznělo v evangeliu jako pobídka pro učedníky, kteří budou čelit různým „ohlašovatelům“ a „předpovídačům“ konce světa. Mnoho lidí, hnutí i náboženských skupin v historii i současnosti předpovídalo konec světa. Mnozí z nich v různých katastrofách a událostech spatřovali ukazatele blížícího se konce. Jejich předpovědi v některých vyvolávaly strach, obavy a ochromení.

Když se blížily židovské Velikonoce,  Ježíš přišel do Jeruzaléma. V chrámu však místo posvátného ticha slyší hluk, bečení ovcí, hádky směnárníků, volání obchodníků… Chrám. který měl být místem modlitby, setkání člověka s Bohem, se stal tržištěm plným obchodů, peněz a křiku. Prodavači a penězoměnci nedělali nic špatného, vše sloužilo náboženským účelům.