Aktuality

Věříte na věčný život? Chcete být v náboženském slova smyslu spaseni? Hřích Adama a Evy, příčina bolesti a smrti, byl urážkou Boží, Kristova smrt je zástupnou obětí, kterou Kristus usmířil svého Otce a ospravedlnil nás. Zajímá Vás to? Toho bohatého mladíka evidentně ano, když se Ježíše ptal, co má dělat, aby dostal věčný život. Zajímalo to pak i učedníky, když se ptali, kdo může být spasen a Ježíš na konci textu slibuje pro budoucí věk život věčný.  

Máte rádi stolní hry? Dnes bych vám chtěla jednu představit. Jmenuje se Globulus Cusani a vymyslel ji někdy v 15. století německý kardinál a reformátor církve Mikuláš Kusánský pro své tehdejší žáky v Římě.

Do jaké míry je naše vnímání lidí ovlivněno námi vytvořenými škatulkami, do kterých si vědomě nebo podvědomě lidi zařazujeme, často zkratkovitě a dřív, než jim dáme šanci se nějak svobodně projevit? Ovlivní náš pohled na neznámého člověka informace, že je katolík, popř. nějaké viditelné znamení, např. křížek nebo medailka na krku a podobně? (Teď nemyslím jezulátka po kapsách a podobné nesmysly).

V tomto zamyšlení se zaměřím na první část textu, kde Ježíš něco oznamuje. Text je bohatý na obrazy a na narážky. Ježíš sestupuje z hory. Hora v biblickém myšlení je místem, kde se Mojžíš setkával s Hospodinem. Rozdíl je v tom, že ve Starém zákoně Bůh na hoře zůstával a Mojžíš se k Bohu musel neustále vydávat. Zde Bůh sestupuje s jeho lidem a kráčí s ním po Galileji.

Kým je pro nás Ježíš? To je otázka z dnešního evangelia.  Ježíš v něm pokládá dvě otázky: „Za koho mě lidé pokládají“ a „za koho mě pokládáte vy?“ Jinými slovy: „Co si myslí lidé, že jsem?“ a „Co si myslíte vy? Kým jsem pro Vás? “ Jsou to otázky, které mohou být aktuální v každé době. Zkusme si na ně každý odpovědět.

„Táta mě pořád cepoval. V životě mě měla ráda jen moje babička, ale ta brzo umřela. Ty fuchtle na onkologii mi zakazovaly chodit ven do bufetu. Pořád do mě všichni hučí, že se mám hodně modlit, že Bůh, když chce, tak uzdravuje.“ Vyhublý pacient zlostně prsty svírá opěrky pojízdného křesla. Má vyšší psychomotorické tempo a očividně vysokou hladinu úzkosti. A také zlosti. Na svůj osud, na Boha, na zdravotníky.

Čtení dnešní neděle jsou věnována zbožnosti jako blízkosti Boha člověku a naopak, a tedy i zákonu, tradici a vůbec interpretaci náboženských pravidel a předpisů. Starý zákon připomíná, jaké požehnání bylo předání Hospodinových nařízení a ustanovení Izraeli. Apoštol Jakub zdůrazňuje, že tento poklad „z nebe“ není potřeba jen poslouchat, ale jeho přijetí předpokládá též jeho aplikaci v životě věřícího (víra implikuje skutky a před ortodoxií má přednost ortopraxe).

Když jsem byla malá, často jsem se obracela na svého tatínka s dotazy ohledně Pána Boha. Jak to myslí s tím, že máme jít za ním nebo od něj odejít? Jak vyřeší to či ono? Jeho odpověďmi byly různé smyšlené příběhy s tradičním závěrečným poučením, že Pána Boha je dobré za prvé nezlobit a za druhé jej příliš neotravovat se svými malichernostmi, neboť on sám "ví nejlíp".

První a druhé čtení k sobě tematicky ladí, vnímám tam společného jmenovatele a to jak praktickou, tak biblickou moudrost. To evangelium šokuje tím, že Ježíš graduje své vystoupení tvrzením, že jej obyvatelé městečka Kafarnaum mají sníst zaživa.

V prvním čtení z knihy Exodus čteme o cestě synů Izraele ze země otroctví do zaslíbené země, do svobody. Cesta se vleče, je náročná, jednotvárná a zdlouhavá. Putující začínají reptat, nostalgicky vzpomínají, raději by se vrátili, stýská se jim po pohodlnějším životě „u hrnců masa a chlebů dosyta“.