Aktuality

Dnešní evangelium nám předkládá známé podobenství o „milosrdném Samaritánovi“. Na otázku znalce zákona po tom, co je zapotřebí k získání věčného života, Ježíš vybízí k hledání odpovědi v Písmu: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou myslí, a svého bližního jako sám sebe“. Existovaly však různé výklady toho, kdo má být považován za „bližního“.

„Váš pokoj na něm spočine“. Ježíš posílá učedníky, posílá je jako posly pokoje, ne jako vůdce nebo manažery. Posílá je bez výbavy, bez jistot. Mají jít po dvou, tedy jako tým – ne sami, ale ani ne jako dav. Už tady můžeme vnímat, že křesťanství není individuální výkon, ale vztah. Vztah s Bohem, vztah s lidmi.

Vážení přátelé,   dnes nám někdo nadělil Sk 12,1-11, 2 Tim 4,6-8.17-18 a Mt 16,13-19.   Ve Skutcích král Herodes uvrhne do vězení sv. Petra. Je tam spoután řetězy a pečlivě ho hlídají značně zesílené stráže. Je v plánu ho soudit a popravit. Tento postup se politicky vyplatil u jiného předního učedníka – Jakuba, bratra Jana, Herodes si tím získal nějaké příznivce.

Myslím, že není třeba jít neštěstí naproti v podobě nějakého drastického sebezáporu či sebemrskačství. Den co den ber na sebe svůj kříž, ne kříž někoho jiného, ani kříž, který sis vybral. Nedávno jsem slyšela vyprávět příběh o ženě, které zemřelo dítě, a ona prosila Buddhu, aby ho vzkřísil. Po dlouhém prošení jí řekl: Vzkřísím ho, ale musíš mi přinést semínko z domu, v němž nikdy nepoznali bolest. Žena takové obydlí ale nenašla.

Už se jen párkrát vyspíme a je tu hurá konec školního roku. Hrubé obrysy plánů na prázdninové výlety začínají nabývat jasnějších kontur a s nimi se plní i první seznamy nazývající se „s sebou“. Milovníci rychlé kávy přibalí instantní tři v jednom, kosmetickou taštičku doplníme o trojkombinaci šampon – kondicionér – sprchový gel, do kempu si praktické ženy nezapomenou mycí prostředek – odmašťovač – dezinfekci a muži opraváři/kutilové kladivo – šroubovák – kleště v jednom nástroji.

Líbí se mi texty písní z Taizé. První píseň, která zazněla letos během Noci kostelů, měla slova: V temnotách našich dnů zapal oheň, který nezhasíná, nikdy nezhasíná v nás. Duch svatý je zobrazován jako holubice nebo jako oheň. V dnešním textu jsme četli o tom, jak Duch svatý zapálil oheň v životech učedníků.

Když jsem si poprvé přečetla dnešní liturgické texty, trochu jsem litovala, že jsem nedostala zamyšlení před Velikonocemi, kdy jsou součástí i texty ze Starého Zákona. Když jsem si texty přečetla, tím více mě to mrzelo. Říkala jsem si: „Co mám na tohle vymyslet?“ Texty mi přišly tak nějak jasné a samozřejmé. Vrhla jsem se na Spotify a jiná média a hledala inspiraci u jiných.

Jak těžké je najít cestu klidu a ticha v dnešní hektické době. Ze všech stran a z různých médií na nás útočí negativní zprávy, jsme obklopeni válečnými konflikty a na straně druhé honbou za materiálními požitky. Není lehké se z tohoto kolotoče vymanit a nenechat se jím doslova semlít.

Pacienta pana S. znám už více let. Je to starší moudrý elegán a mám ho moc ráda. Během roků léčby se mu už vícekrát nemoc vracela. Během těch zhoršení a nejistot se na rozdíl od většiny ostatních pacientů opakovaně vracel k tématu, že nakonec ho ta nemoc dožene, že ho nakonec dostane.

Milé děti, dnešní evangelium, zdá se, nebudí žádné pochybnosti. Pokud věříme v Ježíše, známe jeho hlas. Pokud nám chce Ježíš něco říci nebo odpovídá na naši prosbu o radu, tak poznáme, co nám říká a co nám odpovídá. Nebo to tak být nemusí? Protože vím, že jste od svých rodičů, prarodičů, učitelů a kamarádů vyslechly mnoho pohádek, dovolím si zavolat na pomoc jeden známý příběh, který se vypráví v různých podobách po celém světě.