Aktuality

Z předcházejících veršů knihy Izaiáš v kapitole 8 se dozvíme, že lid se zpronevěřil Hospodinu, neobrací se k Němu v pokání, ale hledá a vybízí k hledání odpovědi na životní otázky v pověrečném věštění a vyvolávání duchů zemřelých. Sípáním a mumláním se projevuje nejasná a dvojznačná řeč na rozdíl od jasných a jednoznačných výroků Božích. Takové praktiky byly Mojžíšovým zákonem přísně zakázány, přesto se tajně udržovaly.

Izajáše z prvního čtení už známe: starozákonní prorok, jehož působení na území judského království se datuje do let 781–687 př. n. l. Údajně se dožil 120ti let a jeho dílo bylo nalezeno v Kumránu v rozsahu asi sedmimetrového svitku. V našem čtení se zabývá rolí služebníka, který je Hospodinem ustanoven za proroka, podobně jako byl ve starověku Bohem ustanoven král. Oba, prorok i král, měli být Hospodinovými nástroji, přičemž služebníkovo poslání ke všem národům přesahuje působnost krále.

Dnes slavíme den křtu Páně. O Ježíšově křtu se zmiňují všichni čtyři kanoničtí evangelisté. Vzhledem k tomu je evidentní důležitost tohoto aktu v Ježíšově životě. Zajímavostí je, že každý z evangelistů nám tuto událost líčí trochu jinak.

Minutová rozhlasová hra. Neděle 1. 1. 2023, 9.20 hodin. Sektor A, lavice 5, žena: Snad bude tentokrát měkčí než posledně. Dobře, že jsem si vzpomněla i na červený, když má přijít tchyně. Jó pečená kachna na Nový rok, ta musí být. Sektor B, lavice 4, žena: A ode dneška hezky dietka, hubneme do plavek aneb jak na Nový rok… Prostě ty vánoční kila musí dolů. To dám.

„Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi. Země pak byla pustá a prázdná, nad propastí byla tma a nad vodami se vznášel Boží Duch. Bůh řekl: ‚Ať je světlo!‘ – a bylo světlo. Bůh viděl, že světlo je dobré, a Bůh oddělil světlo od tmy. Bůh nazval světlo ‚den‘ a tmu nazval ‚noc‘.  Byl večer a bylo ráno, den první.“ Zajistné jste poznali počátek Bible. Po stvoření nebe a země Bůh osvětlil vesmír světlem, a protože světlo bylo dobré, oddělil z prvotní nerozlišené temnoty den a … noc.

Náš starorolský kostel se chystal na slavnostní večerní událost: další z každoročních adventních koncertů. Toho dne již od rána dvě školní třídy a školní sbor nacvičovaly své vystoupení. Za obětním stolem vyrostlo pódium a na něm se celý den střídali účinkující. Ladila se choreografie, precizovalo se ozvučení, leštilo se osvětlení. Na hektické přípravy dohlíželi sbormistr a dva třídní učitelé.

Mít silné srdce pro mě znamená také umět žít v paradoxech, nevzdávat se, když to není tak, jak si myslím anebo věřím, že by to mělo být.  Když se dlouho nedostavuje úspěch, naplnění našich plánů, vizí a nadějí, jsme v pokušení naše cíle vzdát a být tzv. realisty. V době, kdy jsou věci komplikované, je snadné postavit se na jednu z krajních stran, stát se tak extremistou a nabízet snadná řešení.

Mám moc ráda adventní čas. Již ze slova advent na mne dýchá pokoj, světlo, naděje, vločky. Zvědavě jsem rychle přelétla v mobilu čtení, které připadá na tuto neděli…a úplně adventně na mne nedýchlo, obzvlášť syrový konec evangelia s ohněm vločky rozpustil.

Zatím to na poslední dny moc nevypadá. V Evropě je hrůzostrašná válka a nikdo nekuje   z mečů vinařské nože, ale co když ta Izaiášova vize mluví o něčem jiném? Co když ty poslední dny přicházejí postupně, minimálně od doby historického Ježíše? Znovu a znovu po Zemi šlapou lidé, kteří se nechtějí učit válce, kteří chtějí chodit po Božích cestách, i když tomu Bohu mnohdy dávají různá jména, dokonce o něm někdy ani neví.

Tyto tři metafory Krista – krále čteme podle ročního cyklu na třech místech v evangeliích, vždy na slavnost Ježíše Krista Krále.