Aktuality

Milí spolufarníci, stejně jako pan farář, i já jsem na dovolené, a nyní si připadám jako apoštol Pavel, když psal dopisy do jednotlivých křesťanských sborů. Některé asi nepřekvapí, že se mé zamyšlení týká prvního čtení, ve kterém jsme slyšeli povzbudivá slova z Izaiáše. Izaiášovu prorockou knihu napsali nejméně dva autoři, a to v rozdílných dobách.  Název knihy není ani tak po autorovi knihy, ale je klíčem k tomuto spisu. Slovo Izaiáš znamená „Hospodin vysvobozuje“.

V každém lidském společenství dojde dříve nebo později na spor mezi zastánci spravedlnosti a milosrdenství. Někdy převáží jedno, jindy to druhé. Výsledky tohoto sváru dokážou mnohé rozkohoutit. Dovolím si vyprávět příběh ze současnosti.

Dnešní čtení se týkají odpuštění, Boží lásky a způsobu, jakým Bůh přichází k nám. Boha těžko někdy plně poznáme a pochopíme, ale podle příběhů v Bibli si můžeme udělat obrázek o tom, jak by se zachoval v různých situacích. Nemám ambice ani schopnosti pouštět se do teologicko-filozofických debat, ale rád bych s vámi sdílel svou představu Boha jako bytosti plné lásky, obětavosti a milosrdenství.

Přemýšlela jsem jak psát teoreticky o lásce, když jsem byla oslovena o ni něco napsat na druhou zářijovou neděli. Od své kamarádky jsem slyšela o její kamarádce, o vzácné ženě, dobrém člověku.   Když mi pak poslala její příspěvky na blogu Charity Zlín, hned mne napadlo, že takto se projevuje láska v praxi, každý den, znovu a znovu. Po jejím laskavém svolení, jsem si dovolila text zkopírovat.

Jen co jsem zavřela dveře za minulým školním rokem, vydala jsem se vstříc prázdninovým dobrodružstvím a první červencový týden jsem strávila na cestách po Izraeli a Palestině. Před odjezdem jsem si ještě rychle přečetla knížku Josi Kleina Haleviho Dopisy přes zeď, abych snad aspoň trochu rozuměla současné složité situaci v tomto regionu a zdrojům napětí mezi oběma národy.

Ježíš v dnešní perikopě klade svým učedníkům otázky: Za koho mě pokládají lidé?  Za koho mě pokládáte vy? Tyto otázky jsou vysoce aktuální dodnes a odpovědi mají dodnes sílu stmelovat i rozmetat vztahy mezi lidmi. Také já si vždy kladla otázku, komu nebo proč vlastně věřím.

Zaznamenaný rozhovor ženy s Ježíšem na mne působil vždycky velmi drsně a kontrastně k většině jiných příběhů o uzdravení a chování Ježíše k lidem. Exkluzivita ovcí domu izraelského bije do očí…Ježíš ale tuto výsadnost změnil.

Vážení přátelé, v dnešním zamyšlení se věnujeme nejprve čtení z první knihy Královské: Když přišel Eliáš (k Boží hoře Chorebu), přenocoval tam v jeskyni. A tu se k němu ozvalo Boží slovo. Řeklo mu: "Vyjdi ven a postav se na hoře před Hospodinem! "

Možná se nám zdá náš život příliš obyčejný či dokonce jednotvárný. I naše úsilí dost často přijde vniveč a může se nám stát, že neštěstí, které se na nás valí ze všech stran, a to ať to naše osobní nebo našich více či méně blízkých, nám bere odvahu. Někomu ke změně, někomu k nějakému zásadnímu kroku, někomu i k tomu, aby vůbec ráno vstal z postele a celý den dělal ty nedůležité a neradostné povinnosti všedního dne, aby se vůbec o něco snažil a usiloval o nějaký cíl.           

Dnes Vám budu vyprávět příběh. Psal se rok 2013, bylo to v zimě, stalo se to 6. ledna po obědě. Venku panovala opravdová zima a všude byl sníh. Byl naprostý klid, protože všichni odpočívali po obědě. Tu zimu přiletěl brácha z Japonska, dlouho jsme se neviděli. Od té doby, co nám zemřel druhý brácha, jsme okolo sebe jen tak kroužili, a nebyli jsme schopní najít nic, co by nás spojovalo.