Aktuality

Ano, tradičně byl advent postní dobou a dobou pokání, podobně jako doba před Velikonocemi. V současnosti je tato tradice v západní liturgii méně výrazná, i když se stále zachovávají některé postní prvky, jako je fialová barva mešních rouch nebo vypouštění hymnu Gloria. V pravoslavné církvi je advent dodnes přísně postním obdobím.  

Jíšaj je otec Davida, praotec Davidova rodu, z kterého vzejde Mesiáš. Davidův rod už dávno ztratil královský trůn, moc. Stal se z něj bezvýznamný pahýl, obyčejný rod Izraele. Mesiášský král vzejde ze starého kořene jako proutek, bude nový začátek. Bude obdařen Božím duchem.

Advent začíná výzvou k bdělosti. Nejde jen o očekávání Vánoc, ale především o připravenost na Kristův příchod. Prorok Izaiáš v prvním čtení ukazuje vizi míru a světla: národy putují na horu Páně, aby se nechaly poučit Božími cestami. Advent tak otevírá cestu naděje – Bůh vede lidstvo k jednotě a pokoji. Apoštol Pavel nás vybízí, abychom se probudili ze spánku.

„Nechoďte za nimi a neděste se,“ zaznělo v evangeliu jako pobídka pro učedníky, kteří budou čelit různým „ohlašovatelům“ a „předpovídačům“ konce světa. Mnoho lidí, hnutí i náboženských skupin v historii i současnosti předpovídalo konec světa. Mnozí z nich v různých katastrofách a událostech spatřovali ukazatele blížícího se konce. Jejich předpovědi v některých vyvolávaly strach, obavy a ochromení.

Když se blížily židovské Velikonoce,  Ježíš přišel do Jeruzaléma. V chrámu však místo posvátného ticha slyší hluk, bečení ovcí, hádky směnárníků, volání obchodníků… Chrám. který měl být místem modlitby, setkání člověka s Bohem, se stal tržištěm plným obchodů, peněz a křiku. Prodavači a penězoměnci nedělali nic špatného, vše sloužilo náboženským účelům.

Dnešní den vzpomínky všech zemřelých má pro mnohé z nás svou poetiku, spojenou s pietní návštěvou hřbitova, kdy za mlhavého večera na hrobech svítí stovky svíček. Posloucháme Mozartovo, Verdiho nebo Dvořákovo Requiem, vzpomínáme na své blízké zemřelé nebo na dávné předky.

Bůh je spravedlivý, nestraní nikomu. Není na straně proti chudákovi. Znamená to tedy, že je na straně chudáka?

Hledám-li jednotící myšlenku dnešních čtení, napadá mě, že by jí mohla být: vytrvalost ve víře, obohacenou o modlitbu a vzájemnou lidskou podporou, Bůh ocení svou věrností a záštitou. V prvním čtení Mojžíš s rukama zdviženýma k nebi prosí za svůj lid. Respektive, zcela prozaicky, za to, aby Izraelité dali na frak Amalečanům. Jeho lidské síly se však vyčerpávají, ruce bolí a ochabují, dílo se přestává dařit… Mojžíš potřebuje nutně pomoc a to ne pomoc Boží, tu má, ale pomoc lidskou.

O čem je toto evangelium? O vděčnosti, která nám tak často chybí. Každý den prosíme, ale málo děkujeme. O pokoře, která se vytratila z života většiny lidí, mnozí by ani nedokázali říci, co to slovo vlastně znamená. O malé víře kdesi uvnitř nás.  Hluboká víra jsou mnohdy jen slova. Zní to skepticky?

Milé sestry a bratři, v minulém zamyšleni jsem otevřel otázku sociální spravedlnosti a chtěl bych tuto otázku s pomocí Božího slova dále prohloubit. Sociální spravedlnost podle Božího záměru nezahrnuje pouze a jenom vytváření podmínek pro svobodný rozvoj člověka jako osoby, ale podle Božího záměru se spravedlnost naplňuje i v metafoře „stolování“.