Aktuality

"Miluj Pána, svého Boha, a svého bližního jako sám sebe." Krásný text, s velkým obsahem. Tak a co vlastně znamená milovat sám sebe? Nezavání to egoismem a samochválou, co prý smrdí? Mnozí byli vedeni k tomu spíše milovat ty druhé, dokonce máme milovat své nepřátele.

Pavel, Silván a Timotej přešli asi r. 50 z Malé Asie do Makedonie. Tam navštívili nejprve Filippy, kde „přestáli utrpení a urážky“ (1 Sol 2,2). Odtud se vydali dále na západ po Via Egnatia a po asi 150 km přišli do Soluně a tam hlásali evangelium.  Nevíme, jak dlouho Pavel v Soluni pobýval, ale zdá se, že Soluňany měl velmi rád.  Protože přání milosti a pokoje je přáním největších darů, které pro své spojení s Bohem skrze Krista můžeme dostat. 

Dvacátá pátá kapitola knihy proroka Izaiáše je chvalozpěvem o Hospodinových mocných divech. Hora Sión je ve Starém zákoně obrazně místem Hospodinova příbytku a bude i místem hostiny, kterou Bůh vystrojí povolaným. Obecenství stolu je bráno jako společenství lidí téhož ducha a téže spirituality. Odstraněním závoje a přikrývky je lidu umožněno prohlédnout a spatřit slávu Boží. Prorok oznamuje konec panství smrti a nastolení věku života, pokoje a radosti.

V dnešním evangeliu není tak těžké rozpoznat v podobenství, které čteme, jednotlivé aktéry. Vinice znázorňuje lid, který si Pán vyvolil a věnoval mu velkou péči. Hospodářem je Bůh, vinaři jsou vůdci vyvoleného národa a velekněží, poslové jsou proroci, synem je Ježíš. Jde o polemiku Ježíše směrem k náboženskému establishmentu. Tímto velmi tvrdým podobenstvím Ježíš vystavuje posluchače jejich odpovědnosti.

V tomto podobenství představuje otec Boha a vinice církev. Synové představují dvě různé skupiny lidí. Syn, který odmítl uposlechnout příkaz otce, a řekl: „Nechce se mi,“ představoval lidi, kteří žili ve zjevném hříchu, nepředstírali zbožnost a nepokrytě odmítali omezení a poslušnost, které ukládá Boží zákon. Mnozí z nich však toho později litovali a uposlechli Boží volání.

V každém lidském společenství dojde dříve nebo později na spor mezi zastánci spravedlnosti a milosrdenství. Někdy převáží jedno, jindy to druhé. Výsledky tohoto sváru dokážou mnohé rozkohoutit. Dovolím si vyprávět příběh ze současnosti.

Milí spolufarníci, stejně jako pan farář, i já jsem na dovolené, a nyní si připadám jako apoštol Pavel, když psal dopisy do jednotlivých křesťanských sborů. Některé asi nepřekvapí, že se mé zamyšlení týká prvního čtení, ve kterém jsme slyšeli povzbudivá slova z Izaiáše. Izaiášovu prorockou knihu napsali nejméně dva autoři, a to v rozdílných dobách.  Název knihy není ani tak po autorovi knihy, ale je klíčem k tomuto spisu. Slovo Izaiáš znamená „Hospodin vysvobozuje“.

Dnešní čtení se týkají odpuštění, Boží lásky a způsobu, jakým Bůh přichází k nám. Boha těžko někdy plně poznáme a pochopíme, ale podle příběhů v Bibli si můžeme udělat obrázek o tom, jak by se zachoval v různých situacích. Nemám ambice ani schopnosti pouštět se do teologicko-filozofických debat, ale rád bych s vámi sdílel svou představu Boha jako bytosti plné lásky, obětavosti a milosrdenství.

Přemýšlela jsem jak psát teoreticky o lásce, když jsem byla oslovena o ni něco napsat na druhou zářijovou neděli. Od své kamarádky jsem slyšela o její kamarádce, o vzácné ženě, dobrém člověku.   Když mi pak poslala její příspěvky na blogu Charity Zlín, hned mne napadlo, že takto se projevuje láska v praxi, každý den, znovu a znovu. Po jejím laskavém svolení, jsem si dovolila text zkopírovat.

Jen co jsem zavřela dveře za minulým školním rokem, vydala jsem se vstříc prázdninovým dobrodružstvím a první červencový týden jsem strávila na cestách po Izraeli a Palestině. Před odjezdem jsem si ještě rychle přečetla knížku Josi Kleina Haleviho Dopisy přes zeď, abych snad aspoň trochu rozuměla současné složité situaci v tomto regionu a zdrojům napětí mezi oběma národy.