Aktuality

Evangelijní text je uvozen Ježíšovým pokynem, který byl šokující již v době svého vyslovení. Nesplnitelným a absurdním připadá ostatně i našim současníkům. Mohl Ježíš svůj pokyn k lásce k nepřátelům myslet vážně? Ve starověku byly sounáležitost s vlastním společenstvím a negativní vztah k cizímu a k nepříteli v základu lidské identity. Člověka určovalo, jaké vlastnosti, požadavky a potřeby měla jeho rodina, jeho obec, jeho panovník.

Spoléhání na lidskou sílu a moc nepřináší žádnou záchranu a pomoc. Naopak odpoutává od Hospodina a přináší prokletí, varuje Jeremiáš. Člověk, který se domnívá, že na všechno stačí sám, se podobá křovisku ve vyprahlé stepi. Neokusí, že Hospodin vysvobozuje a dává naději. Kdo doufá v Hospodina, sice není uchráněn před bídou a nebezpečím, ale nemusí se bát, že ho Bůh nechá bez pomoci.

Všichni jsme povoláni. I když nevíme jak jít dál, když máme o sebe strach, když námi ostatní opovrhují, jsme opuštění, nešťastní, slabí a nemocní. A také nadutí pýchou, opovrhující ostatními, rozmnožující majetek, ženoucí se za kariérou, mocí. Bůh nás všechny miluje. Ne někoho více a jiného méně. Všechny nás povolává. A dal nám svobodnou vůli, abychom se sami rozhodli pro jeho volání, případně abych neurazil a pro jistotu tak tedy trochu ano, nebo také Ho odmítli.

Čtení o lásce Kor 12,31-13 bývá často čteným textem při svatbách, jeho část bývá i na svatebních oznámeních. Láska je ten nejdůležitější a nejkrásnější důvod k manželství, ale láska o které Pavel mluví je láskou komplexnější. Je vztahem ke svým bližním v rodině, přátelům, kolegům, sousedům, lidem vzdáleným, i vztahem sám k sobě. Jak těžké je pochopit, že se máme modlit za své nepřátele, že máme milovat i ty, co nás nenávidí.

„Četlo se v knize Božího zákona, předkládali a vykládali ho, a tak pochopili, co se četlo.“ Zamysleme se nad čtením Bible. Český překlad této věty, dá se říci, věrně kopíruje hebrejský rukopis. Na začátku i na konci věty je použito slovo, které odpovídá slovu označující činnost čtení. Hebrejské slovo קרא, /qara´/ oproti českému překladu, je na významy velmi bohaté. Nese v sobě významy jako například: volat, vyhlašovat, diktovat, nazývat, ale i povolávat proroka, a i číst.

Příběh o svatbě v Káni mám moc ráda. (Většinou se mi při něm na první dobrou vybaví vtip: Po svatební hostině v Káni galilejské se probírá jeden z opilců se slovy“ „Teda já mám žízeň.“ Úslužný Ježíš se hned zvedá, když tu se ozve: „Ne, ty teda rozhodně už ne.“)

Začátek čtení z Titovy 2. kapitoly zní tak trochu jako vánoční čtení z Lukášova evangelia. V obou zaznívá slovo naděje a radosti – z Boží milosti je vám dána spása. Všem lidem.

Dnešní liturgické texty Slavnosti Zjevení Páně velmi přesvědčivě vnášejí světlo naděje do složité současnosti. Žijeme v době neméně složité a mlhavé než ta, ve které tyto biblické texty vznikaly.             Šedesátá kapitola proroka Izaiáše začíná zvěstí o příchodu Hospodinovy spásy. První roky po návratu z Babylónského zajetí byly krušné a skličující. Město v rozvalinách, chudoba a poníženost. Všechno vypadá bezvýchodně a beznadějně.

Když nás pan farář před Vánoci vyzval, abychom mu pomohli vymyslet kázání na půlnoční mši, protože ta bývá hlavně pro nevěřící, myslela jsem, že to nemůže být vůbec složité. Cosi jsem napsala, nechala to přečíst rodině a věřila, že se mi to skutečně povedlo, kritika mne neminula. Tak jsem text odeslala panu faráři s nadějí, že on můj článek ocení. Řekl: „Dobré, ale mohla byste to přepracovat.“

Pro své zamyšlení ve 26. neděli v mezidobí jsem si vybral čtení z listu svatého apoštola Jakuba, přestože bylo již k tomuto listu mnoho napsáno v zamyšlení pro 24. neděli v mezidobí a následně byla problematika tohoto listu rozebrána P. Vladimírem v nedělních kázáních. S listem apoštola Jakuba mám osobní a stále živou zkušenost z období mé konverze. Přesto, že prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, nebylo úplně ateistické, k víře jsem vedený nebyl.