Aktuality

Minulou neděli jsme v evangeliu četli o snaze farizeů chytit Ježíše za slovo. V dnešním textu z evangelia přicházejí opět farizeové vyzkoušet Ježíše otázkou, které je největší přikázání v Zákoně. Možná, že měli i své tipy, které z nich by to mohlo být a argumenty, proč je tomu tak špatně… Odpověď je pravděpodobně překvapila. Přestala platit jednotlivá přikázání, která se předávala z generace na generaci?

Scéna je zřejmě hodně dobově podmíněná. Římané byli okupanty, a byla proto otázka, zde je mravné financovat okupační moc placením daní. Ježíšovi nepřátelé v této atmosféře vymyslí léčku. Ježíš se má vyjádřit, jestli se daně mají platit. Jdou na to od lesa. Nejdřív mu úlisně pochlebují, že je pravdomluvný, a že učí cestě k Bohu podle pravdy.

Úryvek z listu Filipským, se kterým se prozatím loučíme, pravděpodobně úryvkem není, tak jak jsme na něj zvyklí. Redakce možná, pro liturgické účely, propojila několik Pavlových listů (asi tři) a učinila z nich jeden list, který známe jako List Filipským. Možná i převrátila pořadí. Novozákonní teologové oddíl 4,10-20 označují jako Děkovný list. Je vhodné jej zkusit i takto číst. Jeho specifikem je, že se v něm nehovoří o vazbě či věznění.

Ježíš začíná své podobenství výzvou: „Poslyšte!“ Jeho slova jsou určena nepřátelsky laděným posluchačům. Kněžské aristokracii, které je Ježíš i všechno dění kolem něho pořádně proti srsti. Situace je hodně napjatá, kněží a starší lidu by Ježíše rádi umlčeli, ale není jak. Pokud tohle tušíme, snadno se nám stane, že Ježíšovým slovům nasloucháme jako něčemu, co mělo své místo tehdy a tam.

Matoušovo podobenství o dvou synech se může zdát na rozdíl od jiných známějších Matoušových příběhů poněkud nejednoznačné a strohé. Ovšem pokud se snažíme tomuto podobenství porozumět, pokud se seznámíme s kontextem tohoto příběhu, pak dostáváme do rukou i z dnešního pohledu parádní aktuální výbušný materiál. V čem je tedy toto podobenství tak zvláštní, obtížnější a v čem může tkvět jeho kouzlo?

V každém lidském společenství dojde dříve nebo později na spor mezi zastánci spravedlnosti a milosrdenství. Někdy převáží jedno, jindy to druhé. Výsledky tohoto sváru dokážou mnohé rozkohoutit. Dovolím si vyprávět příběh ze současnosti. Jedno malé společenství vlastníků bytových jednotek v domě, kde žije velký podíl starších lidí, pečuje o dvanáct bytů; z toho pouze tři byty mají „svůj“ balkón.

Dnešní texty mluví o lidské konečnosti a o odpuštění. První čtení z knihy Sirachovcovi začíná stavy, které člověk prožívá, v případě, kdy neodpustí – přichází pomsta a hněv. Kniha Sirachovcova patří mezi deuterokanonické knihy. Jedná se o mudroslovnou knihu. Je to ponaučení, která dává otec svému synu. Můžeme ji vnímat jako návod na život, jako knihu, která vychovává k moudrosti.

„Neboť kdo druhého miluje, splnil zákon.  …. Všecka přikázání jsou shrnuta v tomto: Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Řím 13, 8 – 9 Vždycky mi vrtalo hlavou, jak asi vypadá zkoušení žáka židovské školy z 613 Božích přikázání. Stačí je vyvolaný žák vyjmenovat všechna během jedné vyučovací hodiny? Dělá si bedlivě naslouchající učitel čárky, každou desátou vodorovně, aby měl přehled, zda zkoušený žák žádné nevynechal?

Na napsání nedělní zamyšlení pro 22. neděli v mezidobí se bohužel nepodařilo sehnat žádného ochotného farníka. Obvyklí autoři zamyšlení jsou buď na dovolené nebo jsou časově zaneprázdněni v souvislosti s blížícím se zahájením školního roku. Pokud se Vám nedělní zamyšlení farníků líbí a jste ochotni jednou za několik týdnů napsat i své zamyšlení, ozvěte se panu faráři.

Toto zamyšlení mě donutilo prokousat se různými texty a udělat si obrázek, kdo to vlastně apoštol Petr byl. Sama jsem to ani netušila… Událost se odehrává v okolí města Cézareje Filipovy, které se nacházelo ve východní části Galileje - na cestě vedoucí z Palestiny do Damašku. Císař Augustus daroval toto město Herodu Velikému v roce 20 před Kristem. Jeho syn Filip ho zrekonstruoval a nazval Cézareou k poctě císaře Cézara.